Večerní večerka

Miluju takový ty mikrochvíle, kdy si uvědomím, jak je život prostej, přirozenej a ryzí.
Když mi dojde, jak jsme všichni stejní lidé, z masa a kostí, z rozumu a pocitů.
Moje podivně rozvířený nitro se v takovém oka-mžiku zastaví, jako by mi projel páteří takovej zvláštní pocit, známej už od dětství - aha!
Já žiju! Tohle je fakt doopravdy a není to jen nějakej sen nebo hra!
A kupodivu to zjištění v takovou chvíli nebývá ani trochu děsivý.
Bohužel, momentů podobnýho "znovunarození" mnoho není.
Mám pocit, že chodim na strašně zvláštní školu. Jako by nás vyučovali roboti a my byli jakýsi bezcitný pijáky, neschopný jakýkoliv reakce, od nadšení po odpor.
Proto mne tolik dojímá, přeruší-li se tenhle žalostnej stereotyp něčím ryze lidským.
Ale to, co chci vyprávět, se vlastně vůbec nestalo ve škole.
Je to můj dnešní zážitek z Bor. Krátce po půl osmé večerní.
V klidu jsem si jela tramvají číslo čtyři až na konečnou. Tedy vlastně, já jsem vůbec nejela, jen jsem nečinně seděla a svírala v ruce právě čtenou knížku, s důležitým a hlubokým dilematem v sobě, zda ji mám ještě mezi předposlední a poslední stanicí otevřít. V klidu ovšem jela ta tramvaj, která na tý předposlední zastávce prostě suverénně zastavila a hodnou chvíli dokonale zbytečně a důstojně stála. To mi ještě nedošlo, že se mi milá tramvajka už dost možná musí tiše chechtat.
Právě ta chvíle jejího trpělivýho čekání způsobila, že když jsem vystoupila a šourala se k zastávce svýho autobusu, zahlédla jsem už jen, jak ten červenej autobus bliká blinkrem doleva, čímž mi jasně naznačil, že už odjíždí.
Koukala jsem na něj jak sova, jak ten prevít pomalu brázdí silnici, a ještě jsem si v duchu přemýšlela, že bych měla šanci ho nějak stopnout, jenže bez špetky odvahy to udělat.
"Ne, to ne!" vylítlo ze mě nahlas a starší paní vedle mě mírně pootočila hlavou, obtěžkanou chlupatou čepicí.
Tak jo. Tak jsem to holt zase po miliontý nestihla. A spletla jsem si odjezd svýho spoje o pět minut. No jo, no.
Zavolala jsem tátovi, že jsem úplně blbá, protože mi to zase ujelo, a že jestli by nebyl tak hodnej a nepřijel pro mě ke svítidlům. Nic mi nevymlouval a nasupeně souhlasil.
Jenomže právě tohle všechno zdánlivě normální a bezvýznamný způsobilo, co se mi stalo dál.
Lehce sněžilo. Plzeň byla jako pod jemnou cukřenkou. Loudala jsem se a vydatně naslouchala slastnýmu zvuku křupání sněhu pod nohama. Kroky po čerstvě nasněžené cestě.
Jsou jako Ty, protože jsi prvně vstoupil někam, kam před Tebou nikdo... A já, jsem nucená dělat, že ty první stopy nic neznamenají a jít dál...? Odhlídnout od nich, nezabejvat se "kravinama", ale kráčet dál po cestě...
Napadlo mě jít si koupit něco dobrýho na nervy. Vlezla jsem tedy do vietnamský večerky, kam občas ráda chodím, abych podpořila pilně pracující lid národnostních menšin. "Dobrý den." oznámila jsem. "Dobry deň." odpověděl mi roztomile vietnamec malého vzrůstu, postávající u pokladny a konsternovaně sledující malou obrazovku na protější stěně, na které běžělo jakýsi asijské drama. Chvíli jsem se taky zakoukala. Bylo to opravdu opravdový drama - přišla jsem zrovna do chvíle, kdy se šikmooká dívka hystericky rozeřvala a rozplakala. Všichni z filmu mluvili vtipným jazykem a a jako kdyby pořád ve smyčkách těch samých slov.
Ve večerce byl ještě jeden pán, nebo spíš starší chlap, stojící vedle vietnamčíka a s rukama v bok drze se usmívající na televizní obrazovku. Asi se v duchu vysmíval asijským dramatům. Jinak jsem vlastně nepochopila, co tam dělá. Možná to byl hlídač, kterej mne po očku sledoval, jestli nechci něco ukrást, protože jsem si šla nakoupit mls svým obvyklým podezřelým způsobem.
Strategie pomalýho vybírání.
Jednak je člověk tak dýl v teple, a jednak si prostě nemůžu pomoct a nemohu jinak než pořádně přemejšlet, co vlastně chci - jaký má horalka výhody oproti knäckebrotu? Co ty tyčinky s jogurtovou náplní? Nebo rohlík..?
Co když žiju pořád zíráním na dortík a mlsným slintáním z něj, kterej je za prosklenou zamčenou vytrínou, a kterej je mi zapovězeno jíst, podobně jako jablko poznání? A co když je teda hloupost, že se potom dál rozhlížím po cukrárně a hledám jiný laskominy, alespoň tak podobně dokonale dobrý jako dort, v poličkách nezamčených? Nemám náhodou vyjít z cukrárny a vydat se kamsi úplně jinam...?
 Obvykle stejně skončím u tyčinky Corny Big, protože si myslím, že je to tak trochu zdravá müslityčinka, a přitom je to moc dobrý a nechutná jako některý jiný müslityčinky, který mi konzistencí i chutí až příliš naturalisticky připomínají ten žlutej maz, kterej si člověk vyndavá z uší.
Položila jsem Corby Big Peanut&Chocolate na pult.
"Činac", řekl pan vietnamec, nepřestávajíc sledovat televizi.
Zaplatila jsem přesně. "Ďekujem!"
Při odchodu se stalo to něco zvláštního.
Až teprve teď jsem si všimla, že vedle na zemi položených balení pet lahví leží nevelká klec s malým hnědým králíkem uvnitř. Chroupal nevinně seno. Neubránila jsem se rozněžnění. "Jé!!", vypadlo ze mě imfantilně.
Přistoupil pán nejspíš hlídač s jinak nevyjasněnou rolí. "Můžete si ho pohladit, jestli chcete."
Řekl to velmi přátelsky. Vůbec ne nějak vlezle nebo slizce.
"Tak jo, děkuju!"
Pan neznámo-jako-kdo-ve-večerce-pracující otevřel klec a já si začla králíčka hladit.
"Tyjo... ten je fakt krásnej."
Usmál se. "To je dárek. Tenhle rozhodně není na jídlo."
"To je dobře."
Když viděl, že jsem dohladila, zavřel klec a usmál se na mě. A já na něj.
A to je všechno.
Taková kravinka... a mně ukrutně zlepšila náladu. Byla v ní určitá láska - náklonnost, naprostá přirozenost, spontánnost tý milý mezilidský interakce. Najednou bylo ve mně něco neobyčejnýho. Vzácnýho a konejšivýho.
Třeba se ty nejdůležitější věci odehrávaj právě v něch na pohled zanedbatelnejch a úplně obyčejnejch okamžicích.
Bylo mi najednou daleko živelněji a vášnivěji než po cigaretě a měla jsem ukrutnou radost.
Právě pro nedostatek tohohle jsem ve škole zkroušená, právě takhle chci pracovat s lidma, aby se oni usmívali na mně a já na ně, a aby bylo mezi námi vždycky jakýsi neviditelný neznámý přátelský pouto.
A právě pro vyvolání takovýhle chvíle třeba každýmu říkám před nashledanou ještě "Mějte se moc hezky".