Den Tibetu

Psáno na dějepisný seminář.
Protože mi přijde správný odhlídnout alespoň čas od času od svých pseudostarostí a podívat se na ty globální.
Protože mi to nějak leží na srdci...

"Co to pomůže, moji bratři, říká-li někdo, že má víru, ale nemá skutky? Může ho taková víra spasit? Víra, když se neprojevuje navenek skutky, je sama o sobě mrtvá. Ukaž mi tu svou víru, která je beze skutků! Já ti však ze svých skutků mohu dokázat svou víru." (Jak 2, 14.17.18b)

Když se řekne Tibet, napadne mě nespravedlnost.

Přes šedesát let jsou Tibeťané nuceni žít pod nadvládou Číny. Do jejich země, který nikdy nebyla součástí Číny, ani jiného státu, jsou roubovány násilnou cestou zárodky marxismu, které se střetávají s pacifistickým a mystickým buddhismem.

Bydlím na lesní polosamotě, která čítá dvanáct více či méně stálých obyvatel. I přesto čas od času vyvěsím na balkoně tibetskou vlajku. A dává mi to smysl.

Pro jakékoliv lidské konání, ať už je to čtení knihy, vaření nebo studium, by totiž měl mít člověk upřímnou motivaci a měl by vždy vědět, proč tu či onu věc dělá. Zde, myslím, vzniká malá skulina velkého problému.

Připadá mi krásné, že řada českých a moravských měst (konkrétně letos 410 obcí) vyvěsí

10. března tibetskou vlajku. Tohoto dne se totiž roku 1959 odehrálo tibetské povstání proti čínské nadvládě, jenž bylo násilně potlačeno, a při němž přišlo o život zhruba 80 tisíc tibeťanů.

Dokonce také 38 českých škol se zapojilo do projektu „Vlajka pro Tibet“ - v plzeňském kraji to bylo stříbrské gymnázium a soukromá střední škola uměleckého zaměření Zámeček.

Jenomže zde vyvstává otázka: Proč? Co z toho?

Většina lidí pohotově odpoví, že z prosté solidarity k tibetskému obyvatelstvu. To je jistě ušlechtilé, vždyť kdo jiný než náš národ, který si protrpěl německou a následně ruskou okupaci by mohl s utlačovanými tolik soucítit. Samozřejmě mi připadá správné a podstatné pamatovat na ty, kteří nemají takové štěstí jako my v současné době, kteří žijí v nouzi, nesvobodě a nespravedlnosti. Věřím, že myslet na tyto lidi, vědět, že existují a v duchu si přát, aby se jim dostalo lepších časů, je ještě mnohem podstatnější a hlubší než jak se nám může zdát.

Jenomže stačí to?

Nechci být přiliš skeptická, ale velice se obávám, že spousta těch, kteří na radnice věší tibetskou vlajku, či ji nosí na tričku nebo batohu, možná ani netuší, kde Tibet leží a co se v něm odehrává.

Z této červenomodré vlajky jako by se stal jakýsi symbol protestu, výlučnosti a zároveň vyjádření pózy svobodného a svobodomyslného jedince. Ale zůstat u pouhých prázdných gest je, dle mého názoru, nešťastné, povrchní a pouze efektní.

Proto jsem přesvědčená, že vyvěsit pouze vlajku jednou do roka nestačí. Tento akt sám o sobě se mi zdá poněkud polovičatý a měl by být provázen dalšími akcemi, jako například festivalem o tibetské kultuře, diskusí o soudobých poměrech na tibetském území, či přednáškou o historii tibetsko-čínského konfliktu. I já bych si ráda ještě více prohloubila své znalosti, abych byla schopná pečlivě vyložit alespoň svým dvanácti spoluobčanům, proč v lese vlaje tibetská vlajka.

Přála bych si, aby i naše škola byla více angažovaná ve věci podpory Tibetu. Bylo by skvělé, kdyby naše gymnázium rovněž pověsilo v březnu vlajku a stalo se tak třetí aktivní školou v našem kraji. Dovedu si rovněž představit mnoho akcí a aktivit, které by se v rámci Dne Tibetu mohly pod záštitou naší školy konat. Vždyť jak jinak lze bojovat proti bezpráví nežli informovaností, která může vést v protesty, a která může způsobit, že hlas veřejného mínění pronikne až do výšin naší vlády? Vzpomeňme si na válku ve Vietnamu, kdy se pomocí naléhání amerických hippies povedlo ukončit vojenský konflikt.

Avšak, rovněž si uvědomuji, že pomoc Tibetu je složitá a jako by představovala začarovaný kruh. Aby naše drobná země s Čínou diplomaticky projednávala takto choulostivé záležitost, to si lze představit jen ztěží. Také bohužel nelze ignorovat děsivý fakt, že celý svět je na Čínské lidové republice hospodářsky závislý.

Jenže co stojí výš – byznys, nebo lidská spravedlnost?