samo-ta

Já nevím. Nějak jsem si odvykla psát a přivykla spát.
Na stole se válí oranžový lejstro.
Nepřehýbat!
prosí přihláška na vysokou školu. Jihočeskou.
Nikdo si jí zatím nevšiml.

Není to ale důležitý, protože nejdůležitější věci jsou neviditelný.

Možná proto nepíšu.
A nekouřim. Jen brečim.

Všechno je pořád stejný a pořád jiný.

Smích proniká z vedlejšího pokoje.

Zavrtat se do peřin, a,
sama, tak sama,
litovat se, (nebo snad obdivovat?)
za všechny doteky, který jsem si zakázala
kdy jsem se nedotkla
a mlčela
---

Co má bejt dál?
Tohle je konec?

Zaměstnat se, hlavně se něčím zaměstnat.
Když si lehnu, tak už nevstanu.

Dožehlit ty košile. Jo. A
naučit se underground, kterej se stejně naučit nedá.

Co s těma chvílema, kdy už není
koho pohladit,
komu se dívat dlouze do očí

Nebo...je?

Něžný Bože...
bolí mě to.