Žalm

Děje se toho hodně. Mám novej baťoh. Pořád jsem na cestách nebo někde. Zejtra jedu do hor. Ale tohle, tenhle drobnej zážitek se mě dotknul nějak víc než mohl...

Šla jsem v neděli na osmou večerní mši. Ráda, radostná, pokojná.
Když jsem spatřila, že mši má můj oblíbenec D., bylo mi ještě líp.
Přišel za mnou asi tak minutu přede mší, jestli bych nezazpívala žalm.
Vrazil mi do rukou tlustý hnědý otevřený žaltář.
Tak jo, říkám usměvavě, koneckonců, jsem zvyklá zpívat žalmy a dělám to ráda.
Ráda se ponořím do toho textu, kterej zpívám - hlasem i srdcem.
Oslavujte Hospodina, neboť je dobrý. 
Tak to je v pohodě, ten dobře znám.
Jen musím jako vždy začít ho zpívat níž než je tam psáno v notách.
Těším se. Těším se, že je tady dneska se mnou můj Milý, že to zazpívám
taky nějak před ním, k němu, pro něj...

Kráčím k oltáři. Tak jo. Děj se vůle Boží.
V duchu se křižuju, už trochu tréma, ale co.
To bude dobrý.

Najednou začaly hrát varhany melodii žalmu.
V originální tónině. Na mě vysoko jako prase.
Uzpívat cé dva? Tak to bude hodně zajímavý,
říkám k sobě ještě před tím než začnu zpívat (nebo spíš skřehotat).
Teď už ale není úniku, musím to zazpívat s tím varhanním doprovodem.
Nádech. Trapně mi přeskakuje hlas, cítím,
jak musím zpívat podivným hlavovým hlasem,
zvláštní chvějící fistulí tolik nepodobnou mýmu hlasu.
Lidé dávají neviditelně najevo svoje rozpaky, zdá se mi.
Cítím, jak se do mě vlévá horko, jak celá rudnu, jak mi hoří hlava.

Dozpívám, ukloním se před oltářem, sednu si zpátky vedle Milého,
stočím se na chvíli silně znervózněně do klubíčka. Divný trapno ze sebe.

Ale trvá jen chvíli.
Pak si totiž uvědomím, jak hezky nám Pán Bůh dává najevo,
že jenom On je všemocnej,
jak citlivě nás učí pokoře...