vol.no...

No a co.

Můžu si přece pořád říkat, že je normální spát 13 hodin denně, válet se v posteli a jinak nedělat skoro nic.
Mám mezi přijímačkama, tak prostě odpočívám, užívám si pomaturitního volna...
Ale kam s těma neustálejma myšlenkama?
Myšlenkama, který vyvstávají pořád - i přes silnou vrstvou sto padesáti gramů čehosi?
Co mám dělat? Kým mám bejt?
Kam mám jít?
Kde jsi?
Kdyby mi tak šlo uklízet... nebo cokoliv...
...je to jako kolotoč, pořád dokola, ležet na zemi, s hudbou puštěnou hodně nahlas,
večer se rozechvěle donutit k zapálení svíčky a odmodlení breviáře...
...a pak zase další den, malátně a ztěží vstát, učesat psa...
...tisíckrát za den kontrolovat, jestli už jsou na netu výsledky
o ne/přijetí na vš... na kterou nevím, jestli chci...

...chci? Chci se Ti rozplynout v náručí, chci se zahrabat pod
písek potoka jako plachej rak a zůstat tam až do smrti...

Mám volat o pomoc? Ale komu?

Nevidim už ani hezký chvíle, nevidím, že je klid, že se teď nic neděje...
...bráním se depkou před přemejšlením, co bude dál?
Jsem neschopná. Odpusťte. To, že zapomenu rezervovat kamarádům čajovnu,
je jen důsledek...

Proč tu nejsi? Co to má znamenat?
Jsem uzavřená ve svý pasti. V pasti výčitek, vzpomínek a sebelítosti.
Když já bych s Tebou byla tak šťastná...
Jsem hnusná. Jsem zhnusená ze sebe.

A pak jsem občas mezi lidmi, usmívám se
a jsem jako šťastná Petra Klára...

...občas se vpiju do cizích příběhů, z knížek, z okolí,
se skrytou vděčností v sobě, že nemusím na chvíli cejtit vlastní
p r á z d n o t u

Nedovedu si představit, jak bude vypadat můj další život...

A já že chci bejt psycholog a zachraňovat sebevrahy ze střech mrakodrapů?
Spíš bych skočila taky...