Proválená sobota

Do prdele. Zaskřehotám poslední "ahoj" dnešního, a možná taky zítřejšího dne.
A pak to zase přijde. Jako kdybychom se o tom spolu nebavili.
Chybíš mi, chybíš mi, CHYBÍŠ MI! Co mám dělat?
Totální ochromení. Nemotivace vstát. Proč, taky? Zoufalej pláč a nic nemá cenu.
Písmenka v knížce běhají a taky už nedávají smysl.
Je tři čtvrtě na šest. Nic jsem neudělala a už nic neudělám.
Už nemám žádný sny, ani představy, protože jsem si je zakázala.
Mám jen tohle psaní. A postel.
Choulit se ke stěně. Hodinu. A pak se odšourat na večeři.
Petro, co je, že se mnou zase mluvíš na půl huby?
Nic neříkám, jenom se tvářím.
Snažím se pak vpít do knížek, do Zolovo Zabijáka, Aloise Nebela a Sofiina světa a enneagramů.
Střídám to, aniž bych se na něco soustředila. Spíš se jen válím jako váleček.
Vymejvám si pak hlavu televizí. Českej lev. Je to totálně nesmyslný sledovat.
 Jako je totálně nesmyslný všechno.
Teď je čtvrt na jedenáct. Potkanky pískají, asi mají žízeň. Jsem jako přilepená, i když jim musím dát vodu.
Nepíšu to, protože chci lítost. Píšu to, protože se strašně zlobím. Na sebe, že nedokážu...
Lenost se mísí s poruchou a hrozně přeháním. Jsem prostě nešťastná.