hledání příčiny

16/11

Představuju si, jak se octneš v týhle učebně. Jen tak. Najednou. Jak tudy projdeš. Třeba kvůli opravě nějakýho počítače.

(Blbost. Fantazie bezmezně.)

Jak mě nevidíš!...zatímco já... Tě vidím všude. I tam, kde nejsi.
(Pořád ty samý ujetý představy.)

Cosi mi drásá nitro. Jo. Hledam tomu jméno. Depka? Osobní krize? Zmatení? Determinace prostředím? Přepracovanost? Zklamání? Duchovní noc?
-Ty?

Protože všichni se snažíme najít důvod svejch smutků. Příčina nás uklidní. Příčinnost platí. Beze zbytku. Logicky.

Ale já nevim. Studuju psychologii a sama jsem psycho.

Tělo a duše jsou propojený. Bolí mě obojí.
A přitom, chtěla bych pomáhat druhejm od bolesti.

Pravděpodobně je dobře, že jsem Tě přestala přitahovat. Co na tom, že Ty mě ne.
Nejsem schopná vztahu. Jsem neschopná.

Několik let se plácam v tomtéž. Ať mam v hlavě serotoninu víc nebo míň. Pořád na něco fňukam, umíram, křičim, vyčítam si, že fňukam. Už ani neni zajímavý o tom psát.

Nejradši bych někam pryč. Pryč od všech povinností, do kterejch jsem se uvěznila, abych nemusela trpět zahálkou a přemejšlet o vlastní bolesti. Pryč od lidí, který mě děsí - stejně jsem sama i mezi nimi a akorát mě dovádí k výčitkám, že se nevěnuju svejm přátelům tolik, jak bych chtěla a měla. Pryč z místa, jemuž se obvykle říká "doma", a kde jsem svym způsobem taky uzavřená. A zavalená špinavým prádlem, košilema na žehlení, prachem z neúklidu, špinavejma oknama a nešťastným psem, běhajícím po neudržovaný zahradě.
Pryč ze světa.

Vím, rouham se tim, ale já věřim v Boha.
Pane Bože, dej mi sílu...
(..dej mi sílu vzdát se ho)

Jen ničemu nerozumim, a snažim se rozumět.
Už nemůžu. - A zase Tě vidim. - Čau...

Třeba, třeba bych o tomhle všem nemusela přemejšlet, kdybys...
mě obejmul
políbil
miloval

...ale to je asi zase jen hledání příčiny.