Ano! Tobě.

Takhle to začalo:

četla jsem nahlas svý básničky protože jsi zorganizoval nějakou sešlost

aniž bych tušila že

jednou za chvíli budu číst nahlas podobně praštěný verše

o Tobě

To bych si nikdy ne(vy)myslela

nikdy nikdy nikdy

Poslední dobou se vynořuješ

z dříve dost dobře zametenejch koutů

mluvíš překážíš bolíš i hladíš

a moc nevím co s tím

Přes čtyři měsíce jsem tě neviděla

neslyšela Tvůj hlas

a nevím jestli je to dobře asi jo

ani zelený vlasy nezaženou tyhle myšlenky

Uráží mě že nevíš cos mi říkal psal

a vůbec žes mě opustil

i když nebo možná právě proto že se to

dalo čekat

Dopis už jsem poslala

to je tak jediný co můžu

je mi strašná zima

a ty

už mě nikdy nezahřeješ