Tak tedy konečně. Po několikaměsíčním odkládání mi stejnak nic jinýho nezbývá. Něco málo už mám a dneska jsem to po dlouhý době odhodlala pokračovat. Otevření souboru "klauzura" jako by připomínalo otevření šatní skříně, z níž okamžitě a neúprosně začnou padat ven neúhledně složené věci. Tyjo! Jak to mám napsat, dopsat, udělat! Co sepsat na dvacet stran o emocích?
Milionkrát raději bych psala o Psychologických náznacích finské kultury v díle Tove Janssonové (myšleno o tom, kolik toho skrytě Mumínci říkají o Finech), ale bohužel musím něco stvořit o citech. Ach, zdá se mi to takřka nemožné.
Psát o citech je jako mluvit o hudbě. Mluvit o hudbě je jako tančit o architektuře.
(Ale Peťko, nemusíš to celý svádět na blbý téma.)
No ale... co když jsem měla studovat Finská studia, tedy. Nebo etymologii, neb mě bavilo hodinu řešit historii slova "emoce" a bádat nad různými pojetími.
Je to absurdní. Fakt jsem nervózní jen z toho, že píšu. Absurdní. Za oknem je Finsko a já tady se zdřevěnělejma nohama dřepím u notebooku a potím ze sebe každý slovo.
Po historce na zkoušce z FP trpím ještě chroničtějším nervem z psaní seminárních prací. Totální fail sebedůvěry. Mám pocit, že to nedokážu, neumím, nikdy to nemůže bejt dokonalý, nedává to smysl, buď píšu jakoby odborně, ale pořádně svýmu textu nerozumím, anebo to zní jako by to psal ne prvák, ale prvňák. Viz věta "Emoce tvoří poměrně podstatnou a významnou část naší psychiky a není lehké je zkoumat a vymezit." No jo, to všichni víme, a co jako??
Jsem z toho rozčílená, nevím, jak začít, protože nemalou dobu o každý větě přemýšlím, jestli opravdu celá dává smysl, jestli se hodí do kontextu a zda-li je nezbytná. Jde to ztuha. Co chvíli mám chuť všechen text smazat. Nebo to vzdát. Možná vzdát i školu a stát se sběračkou borůvek ve Finsku. Nebo si otevřít kavárnu.
Protože stejně nechápu, jestli do toho akademickýho světa patřím. Přečtení článku z odbornýho časopisu je pro mě mnohonásobně těžší než vylézt na Sněžku. Po půlce ápětkový stránky už zívám a stejně nerozumím tomu, co se mi vážený pan odborník snaží sofistikovaně sdělit.
Tento scénář se stále dokola opakuje při psaní jakékoliv takové seminárky nebo Bůh-ví-čeho. Ono by bylo prostě lehčí o tom tak nedumat a nějak to sesmolit, žejo. Ach jo.
Pane Bože, prosím, pomoz mi s touhle zapeklitostí. Amen.
1 komentářů:
myslím, že by bylo fajn si uvědomit, že hloupost není nutně na tvý straně (viz třeba ta vtipná citovaná věta). půlku odbornech věcí jsou kraviny publikovaný lidma, který jsou, narozdíl od tebe, blbí. (celej akademickej svět je tak trochu blbej...ale když se jím prohrabeš, dostaneš titul, kterej pak k něčemu je...)
mám supr knížku, o výchově a vývoji mozku...a taky tak trochu o pocitech a vztazích s dětma a tak. českej překlad ještě nevyšel, ale mám ho, a kdybys chtěla, můžu ti ho poslat (jen se za žádnou cenu nesmí dostat dál). je tam million zajímavejch věcí a výzkumů a je to čtivý - a můžeš to ocitovat francouzskej originál a mít pokoj :) ...pokud by to šlo dohromady s tématem.
(nebo ti můžu něco napsat nebo pomoct...příští týden, ted mám hrozně práce. se ozvi, když budeš chtít)
Vé
Okomentovat