Sobota.

Ach jo.
Jak strašně originální a nápaditý, pojmenovávat svoje články datumem, aposiopesí,  nebo prostě podle toho, jak se jmenuje zrovna probíhající den. Pro alespoň částečné odstranění neskrytelné fádnosti jsem udělala (k) dnešní milé sobotě tečku. Jako pihu, třeba.
 No jo, Múza mi holt zase někam utekla, byla-li kdy tady u mně, v Dobrém Štěstí...

... neumím to pořádně vypsat, ale jsem strašně, živě, vděčná, že tu bydlím, bydlíme!
Už to bude skoro rok... to je neuvěřitelný.
Včera to byl, mimochodem, přesně rok, co jsme si kupovali a vybírali v Ikee nábytek do pokojíčků... aneb, splněný sen, náročný a pseudonesplnitelný... Dostávám víc než si zasloužím!

To ticho a samota a les a vůně... a ty hvězdy, v noci! A zahrada a dům a pes a sen... a topení dřevem a komín, ze kterýho se kouří...

Dokonce ani to tichý ševelení dálnice mi nevadí, protože to mne zase propojuje s auty, ke kterým mám (taky) zvláštní citový vztah, a... s okolním světem - z dálky slyším, život... fascinující, že lidé jezdí po dálnici... a někam jedou, zrovna úplně teď, a každá z těch postaviček, která sedí za volantem, případně další osoby, které jsou vezeny - ti všichni mají svůj příběh, vnímání, prožívání...
(Rodiny! Jedinci! Samotáři! Slavní! Šťastní! Nešťastní! Manželé! Milenci! Chovatelé psů! Náklaďák s prasátky! Dodávka! Staří! Mladí! ...)
 Otevřela jsem okno a nadýchala se čerstvýho vzduchu. Chtěla jsem si poslechnout ten zvuk, kterej dělá dálnice, abych ho sem uměla popsat, ale stejně to neumím, jako spoustu jiných věcí. Asi to patří někam tam, kam už ne(do)jdou slova...

Nevěděla jsem, co se sebou, zase, dneska... tak jsem se vz(d)ala a z nějakýho zvláštního hecu vytáhla kolo. Naši nebyli doma, takže tu nebyl nikdo, kdo by mi to pro starosti a pro nepochopitelné obavy z neobvyklých věcí zakázal: "Teď? Jsi blázen? Proč? Kam? Vezmi si mobil?"
Moc jsem o tom už potom vlastně nepřemýšlela, vyjela jsem, prostě, impulzivně, zoufale, v mikině, bez helmy a rukavic a mobilu a klíčů, nevědíc, kam.

Nakonec to bylo do Dobřan. Udělalo mi to moc hezky... a vzduch byl jarní a svěží a silnice (takřka) prázdná, a holá pole a, ani jediná památka po kamarádu sněhu-bílém (co je vlastně za roční období?)... moc se mi líbí maloměstská náměstí a místa, na kterých jsem zažila něco (podivu-) hodně hezkýho.

Vrátila jsem se naštěstí ještě před rodiči, kteří strávili dnešní odpoledne poprvé s Béďou na cvičáku. Přijeli smutní, až naštvaní, protože náš pejsek nic neumí, je prý nejistej, nic mu nejde a měl by zhubnout. Po kom to asi má, že... prostě se v něm trochu vidím.

Potkani si umí otevírat svou klec, to už je mi od včerejška jasný jak facka. Chytila jsem dnes úspěšně Lulu, zato citlivě introvertní Sáře se nechtělo a nechce zpoza skříně. Nemůžu jí najít, vůbec, nikde. Ticho. Bojím se o ni... a její věrná kamarádka, zavřená už v kleci, se sžírá samotou, kouká do prázdna a vůbec se nehýbe. Bylo mi jí líto.... tak jsem si s ní aspoň chvíli zkoušela povídat a hrát. Potkan nebo člověk by neměl zůstávat sám...

Sáro?

Sáro??!

Uklidila jsem si. Uklidnila jsem se. Zajímavý... mám dojem, že to spolu nějak úzce souvisí.

Našla jsem pár dojemných věcí, které bych nenašla, kdybych si neuklidila. Klid. Teď. Děkuju.

(Sára právě vykoukla zpoza skříně... a zahýbala čumáčkem.)