1. března

Fajn. Je třeba si to přiznat. Nestíhám. A vždycky, když jsem chci a mám možnost něco napsat, zapomenu, co. Jsem moc zaměřená na sebe. Dělám moc věcí najednou. Koupila jsem si dvoje noviny a opíjela se srdcervoucí náklonností. Kdyby tak měl den víc hodin a kdyby přes-to jel vlak a kdybych tak mohla mít referát na Hrabala, Topola, Vaculíka. A kdybych tak rozuměla těm rentgenům a elektromagnetickýmu vlnění. A tisíce jiných kdyby. Málo spím. Moc se dívám do sebe. Chci tu být víc pro ostatní. Nekonám, co mám konat. Nechávám se unést a mám bordel v pokoji. Dneska. Miluju setkávat se s lidma, se kterýma se cítím vzájemně přátelsky obejmutá. Jako dneska. Radost! Hrdost! Láska! Něžná rozkošná touha, zase přišla, jako konečky Tvých prstů, když usínáš! Děkuju. "Čtu tvůj blog!" Vděčnost, DĚKUJU! A nejde to dost. Protože mám a znám tolik nádherných lidí... a všichni jsou na mne tak hodný a chápaví... a já umím dávat jen tak málo. Ach jo. Jsem hrozná. Při cestě domů, nejdřív dobíhání tramvaje a následný astmatický sípavý kdovíco, pak Jan Skácel-Dopis, úžas.. Dojetá na náves. Spatřím auto s trojúhelnikovitýma usměvavýma světlama. Modrý... jako oči. Otočilo se a zastavilo u mě. "Já jsem měl strach, že tady půjdeš takhle sama. To se tisíckrát nemusí nic stát a pak tě jednou někdo zabije..... (ticho) A stejně jsem se chtěl projet." Roztřeseně tatínek. Mé dojetí, smíchaný s rozpakama. "Nechci bejt vůbec nevděčná... ale já mám tu cestu strašně ráda. A nemusíš mít strach. Mám přece u sebe ten pepřák." O pepřáku jsem lhala, trochu. Nemám ho u sebe, ale někde v nepořádku, v batohu. Neubránila bych se, to asi ne. A - někdo mi mává z otevřenýho střešního okna! A ne jen tak někdo, ale moje milá kamarádka L.! Děkuju! Zase! A - to je přesně ono! A ty nádherný hvězdy nade mnou! Chtěla bych umět souhvězdí... spát pod nimi, napít se ráno pusou z potoka. A tisíce jinejch milejch snů... To(hle) jen zlomek všeho. Dnes má svátek Bedřich. Před rokem jsme se měli stěhovat. Dostávám víc než si zasloužím! Blíží se půst. Píšu nesouvisle. Promiň. Necháš se z fyziky? Těším se na Tebe. A o tom hlavním musím stejně mlčet. Mám tolik ráda... a cítím se nehodná. Musím si toho ještě tolik přečíst... Bože, uzdrav mě, prosím, ze sobeckosti!