Kristinčiny kapustové karbanátky I

Ach jo. Uáá! Teď jsem fakt naštvaná.
Dopsala jsem už skoro celej článek... a měla jsem z něj dokonce i dobrej pocit, což je (mi) trochu podezřelý.
 Když vtom jsem nedopatřením pohladila klávesu delete a celý si to smazala. A teď, teď, přesně ten zmatek:

začít úplně znova?
napsat to znova?
těma samejma slovama... nebo jinak?
a jak že to bylo?
o čem jsem chtěla psát?
nebylo to náhodou nějaký znamení... že to nemám psát?
mám do toho vůbec ještě sílu, chuť?
a je to vlastně tak důležitý...?

Fajn... zkusím to.

Jo. Poslední dobou se mi toho děje hodně.
Hlubokej smutek střídá vášnivá a
(- do prdele, já jsem tak naštvaná na sebe, to nejde!!!....)
...
Kristinka mi nabídla na cestu (respektive na kytaru) kapustový

Jsem blázen.
Chybíš mi.
Už je noc.
Půlí se den.
Konec a začátek.
Smutek a veselí.

Láska a Láska.