Zase Měsíční sonáta.
Tradiční znělka osa-mělé pondělní noci.
A v těch klavírních tónech, klapkách černých i bílých,
je všechno,
bolest, radost, úzkost, úleva, víra, panika, naděje, hrůza.
Tejden starý myšlenky se vracejí.
Rok starej cit se prohlubuje...
Prázdná jak vykotlanej důlek
(percepční obrana?)
(transformace?)
(pud sebezáchovy?)
sich verzichten x aufgeben
beze slov, vysvětlení, ničeho...
šeptám prosbu za mír
- je k něčemu?
Aha, no jo, já opravdově žiju!
Ono to celý není jenom hra...?!
Tahle myšlenka je se mnou už od nějakejch osmi let.
Nenaučím se dějepis a nenaučím se nebát...
Další světlá nahá noc
A co budeme dělat, až bude jaro...?
Jaro je tady!
Žádné komentáře:
Okomentovat