Jak je?

23.36... stihnu to ještě dneska?
Chaoticky, a tak nějak mile excitovaně (abych použila chemii tak, jak ji chápu) mám chuť sem něco napsat.

Je mi jako na houpačce. Doslova. Bipolarita.

Ráno nechci žít a večer už jo.
Někdy nemám co říct a jen zírám a někdy bych mlela a "pábila", až je to otravný.
Občas všechno vzdávám a fakt nic nemá smysl a jindy zas ve všem vidím krásu a nadšení.
Lidé mě možná neznají z obou těchto úhlů... tedy určitě ne všichni.
Snažím se tvářit nějak konvenčně přijatelně. To je fakt. Teda... většinou.
Ale ne vždycky to umím, už...
Ale to je jedno. O tom jsem vlastně asi vůbec psát nechtěla... nebo jo?

Snad jen... že se snažím pořád přijít na to, co pomáhá překonat stavy, kdy se chce člověku nebejt... že bych to něco silně toužila najít, objevit, a pomoci tím i ostatním...-
Mě vlastně často po-vzbudí něco, co bych absolutně neočekávala. Tak jako se mi dost často přihodí něco, co mi zrovna z mých všemožných obrazů a představ nenapadne.

Kdyby mi dneska někdo něco z toho/hle poradil, ať udělám pro zlepšení nálady, nevěřícně bych ho snad i já, dívka jemných rysů, poslala do oněch míst....

Tak(že), ale, pro příště:

Nebul a vyžehli! Přečti si hezkou knížku! Zahraj si něco na kytaru! Napiš si něco! Pozoruj zblízka svoje milé potkanky, jak si hrajou, láskyplně i divoce! Jak jsou svobodný a spontánní!
...Pusť si rádio!!

Vím, že nic nevím.
Jsem prázdná. - Naplň mne.
Děkuju. (!!!)
Ach jo.
Musím psát tak hrozně, hrozně jino-tajně...