Kočky

Nuže, je na čase odhalit svou první úchylku. Asi nemá cenu to protahovat... zkrátka a dobře:
Miluju kočky.
Lidé z mého okolí tvrdí, že až nezdravě. Kdykoliv se na nějakém místě objeví kočka, nebo ještě lépe malé roztomilé a zatím hloupé kotě, jsem k nezastavení...
Naposledy se tak stalo na letošních Prkulích (Prusinské Kulturní Léto - malý festival, pořádaný farností Plzeň Slovany), o kterých budu dozajista mluvit ještě v jiném článku.

Prusinské kotě.

Podobně (ne)milé setkání s kočkovitou šelmou, které bohužel nemám nijak zvěčněné, jsem zažila i o týden později, a to na setkání animátorů. (Někdy se určitě dostanu k tomu, že zde vysvětlím, kdo jsou animátoři, a co jsem tam vlastně dělala... ale všechno má svůj čas.)

A v neposlední řadě, ani o prázdninách jsem ve své kočkomanii nezahálela, například na naší prázdninové rodinné dovolené s úžasnými Šmídovými, v Krkonoších.

A to nejlepší nakonec - svou vlastní číču mám i doma. Bohužel už má svůj kotěcí věk za sebou, ale beze sporu imponuje jinými výhodami. K mé veliké radosti je úžasně jedinečná - buďto je nadprůměrně geniální nebo úplně blbá (Na výzkumu se pracuje.). Každopádně jí miluji a ona svým způsobem miluje i mně.