Siesta

Od posledního příspěvku se toho dost změnilo, hlavně místo, na němž pobývám. Severní Finsko, město Rovaniemi, brána do Laponska. Je tu krásně.
Ze začátku jsem trpěla stýskáním si po minulé rodině. Byli jsme si tak blízko! Chybí mi děti i jejich rodiče, Helsinki a kurz finštiny! Co teď, tady?
Teď, po čtrnácti dnech, se cítím příjemně usazeně a vím, co a jak. Ale začátky byly těžký.
Hlídám tři děti. Jsou moc hezký. Sedm, pět a tři roky. Kluk, holka, kluk.
Pořád bojuji s jazykovou bariérou. Chudáci děti mi často něco dlouze vypráví, já říkám nadšeně "no niin!" (aha), aniž bych věděla, o čem je řeč. Trapný coming out přijde, když se zeptají "Ymmärätkö?" Rozumíš? To pak většinou řeknu, promiň, ale ne...
Občas se nejmladší tříletý chlapeček O. rozpláče, zastaví, pokouší se mě napadnout, aniž bych chápala, proč. Po diskusi s jeho rodiči jsem však přišla na to, že ani oni neznají důvod těchto záškubů v jeho mysli.
Ráno chystám snídani, naplním pračku a odvádím děti do školky. Pak mě čeká dopoledne s nejstarším chlapcem T., jemuž je sedm. Moc spolu nemluvíme, ale mám pocit, že jsme parťáci. Jezdíme spolu na výlety nebo jen tak vegetíme doma, hrajeme hry a tak. Pak uvařím oběd a najíme se.
Potom, teď, mám zrovna takzvanou siestu, vždy po obědě je mi umožněno na chvíli vydechnout a mít přestávku od hlídání a teoreticky i od úklidu. Ale většinou to nevydržím a jezdím po domě se žlutým vysavačem nebo nadšeně věším prádlo nebo žehlím. Jaký to zázrak, tyhle práce!
Někdy v této přestávce taky píšu dopisy svým milým. Jsem tolik vděčná, že mi sem i několik psaní už přišlo! Mám pocit, že dopisy v sobě skrývají daleko více úsilí, lásky a snahy komunikovat s tím druhým. Je to kouzelná chvíle, když se v modré plastové schránce zjeví něco pro mě. - Měla bych siestu využívat ke studiu finštiny či psychologie (je mi špatně z pomyšlení, že v Praze čekají čtyři nehotové zkoušky), ale většinou to nedávám.
Odpoledne jsme se všemi třemi dětmi. Nejdřív vyzvednu mladší L. a O. ze školky, někdy nám pětiminutová cesta zabere přes půl hodiny, ale to nevadí. Pak se chodíme koupat (jezdíme autem k příjemné pláži, na cestě zpátky skoro vždycky zabloudím, ale děti mě dovedou zpět, a navíc, kdo by to byl řekl, že v Laponsku bude takovej hic!), jezdíme někam na kole (nejmladší O. se občas bezdůvodně zastaví a já zoufale opakuji, tulle!, pojď!), chodíme rybařit (děti se překvapivě disciplínovaně střídají o prut a já pak musím zabíjet jejich úlovky a vyndavat z nich vnitřnosti), navštěvujeme parky (hlídám, aby se nezabily na prolejzačkách a hrávám s nimi na babu, i když to nesnáším, neb běhám daleko pomaleji než oni).
Večer chodím sama do posilovny. Dávám si pořádně do těla. Není to tam moc hezký, taková normální posilovna, žádný dámský jemný design ala Contours. Potící se svalnatí muži i ženy. Ale líbí se mi to. Jezdím tam na kole a často jsem ráda, že se mi podaří dojet zpátky, takže je asi vše v pořádku. Občas taky vynechám, aby měly svaly kdy růst.
Moje dni běží v poklidném řádu a stereotypu, každý den vstávat a chodit spát ve stejnou dobu, mít jasně dáno, co a jak.
Je mi fajn.

Pondělí, Helsinki

fotoalbum zde: http://townnen.rajce.idnes.cz/5_Finsko_Helsinki_1/

Zrovna, jak začínám psát, začnou hrát Let it be. Je mi dojímavě a občas samo.

Je finské ráno. Sedím v mekáči a naproti mě je "Hádanka – Pivnice Helsinki". Neuvěřitelný, fakt se to takhle jmenuje! Za výlohou vidím českou vlajku a znak plzeňskýho piva. Jsem v takovým záchvatu radosti, že vyběhnu z mekáče, abych si tu vlasteneckou krásu vyfotila. Notebook, kafe, batoh, mobil, všechno nechávám bezstarostně na místě, na stole, to mohu udělat jen ve Finsku.

Za chvíli budu muset jít, začíná mi intenzivní kurz finštiny. Bude ho asi třeba.

Zamilovala jsem se do Finska a do své "rodiny", avšak za pár týdnů budu muset vypadnuout směrem ještě více na sever, do rodiny jinačí. Tam se tolik nemluví anglicky, děti jsou starší a já se bojím. Spořádaná rodina, co mi důrazně říká, že v Rovaniemi není žádnej katolickej kostel.

Ale všechno bude dobré, věřím. Snažím se žít přítomností a mít radost. Mám. Děkuju za to.

Olavinlinna, Kerimäki

Fotoalbum zde: http://townnen.rajce.idnes.cz/3_Finsko_vylet/

Udělala jsem si jednodenní výlet, jen já, batůžek a auto. Skvělé. Pustila jsem si nahlas AC/DC a vydala jsem se na docela dlouhou cestu.

Celkem jsem dnes ujela 250 kilometrů. Ve Finsku se opravdu řídí dobře. Vlastně úplně dokonale. Nepotkala jsem na silnici moc aut, všude jsou značky, takže člověk vždycky pozná, jak rychle může jet (často jsem, pravda, limity porušovala, na rozdíl od trpělivě poslušných Finů, a užívala si rychlosti zapůjčeného Forda Focuse, dieslového, též barvy, jakou má naše auto), cesty jsou hlaďounké. Jediné děsící se mi zdály značky podél cesty s nakresleným losem - pozor, losi. Nevím, co bych dělala, kdybych ho potkala.
Myslím, že kdyby moji rodiče věděli, že budu dnes celý den sama řídit auto, asi by se zbláznili strachy. Ale zvládla jsem to.

Měla jsem s sebou taky výbornou GPSku. Potěšilo mě, že tam byl i jazyk český, čili jsem se mohla nechat navigovat v mateřštině. Akorát při větě "po pěti stech metrech jeďte na trajekt" jsem si myslela, že se přístroj zblázil. A ono ne! Jela jsem trajektem, takovej zážitek, pro obyvatelku střední Evropy!

Navštívila jsem středověký hrad "Olavinlinna". Bylo tam krásně. Dokonce jsem se zúčastnila prohlídky v angličtině a mezi všemi těmi cizineckými páry a rodinami jsem si připadala jedinečně svobodná. Pak jsem koupila pohledy a psala je na lavičce v parku. Trochu pršelo a věty, plnicím perem psané, se tu a tam rozmazávaly. Tak jsem je obtahovala – nechtělo se mi užít propisky. Pak jsem pohledy hodila do schránky. Nepopsatelný pocit z toho, že kus papíru, který jsem před chvílí laskala, se cestami Bůh-ví-jakými ocitne u mých blízkých.

Pršelo a byla docela zima. Ale to se mi vlastně moc líbilo.

Dala jsem si kávu a pokračovala, toužila jsem spatřit největší dřevěný kostel na světě. Jela jsem tedy do "Kerimäki",což je městečko, kde nic krom toho kostela není. Byla jsem trochu zklamaná, že uvnitř bylo strašně moc lidí, takže mi příliš nešlo vychutnat si tu atmosféru. Ale bylo to krásné místo.

Potom jsem moc nevěděla, co dál. Neměla jsem žádný další plán a zároveň se mi ještě nechtělo vracet. Jezdila jsem tedy prostě jen tak, tu a tam jsem zastavila na autobusové zastávce (kterých je ve Finsku snad víc než saun) a jednoduše čuměla, fotila nebo se toulala lesem. Rádio jsem měla nahlas, AC/DC vystřídal finský metal. Zastavila jsem se ve městě Varkaus, abych zjistila, že kromě jednoho kostela tam nic zajímavého nenajdu. Pak jsem tam houževnatě hledala benzínku, kde by měli i vysavač. Chtěla jsem se totiž odvděčit rodině milým překvapením ve formě vyluxování auta. Ovšem, ač tam bylo snad pět čerpacích stanic, žádná z nich vysavač neměla. Možná to Finové nedělají.

A tak jsem jela zpátky, bylo už okolo sedmi hodin večer, ale to tady nikdo nepozná, ptáci zpívali, muzika duněla, nic mi nechybělo, auto se řídilo krajinou a mně se vůbec nechtělo, aby to skončilo. Bylo mi skvěle.

Měla bych takové věci dělat častěji.

Sauna

Nepopsatelné.

Nahé tělo, vysoká teplota v dřevěné boudě. Pot, vlhká kůže, těžký dech, rychlý tep. Mokrý vlasy, cejtíš svý tělo. Pak vyběhneš po cestičce k vodě, skáčeš od kamene ke kameni, až dojdeš k břehz jezera, opravdickému, finskému. Skočíš do něj, plaveš, ponoříš hlavu... všechno Tě brní, vevnitř teplo, zima, šok... A pak se zase vrátíš do dřevěné boudy. Čeká tam plechovka finského piva a další nahé ženy, které Ti ošlehají záda větvičkama. Polejváme žhavé kameny vodou, povídáme si o životě.

Miluju to.

To je Finsko.

Malé postřehy

I když tady ještě nejsem ani týden, už mi připadá, že tu bydlím odjakživa. Jsem nadšená.

Všímám si tu často věcí, který nejsou úplně podstatný, ale jsou tak nějak milý. Rozhodla jsem se, že tyto střípky, postřehy, zkusím sbírat.
Začnu něčím, co nikoho moc nepřekvapí. Saunou.
- Finové mají opravdu všichni doma saunu. Bez výjimky. Dokonce i v řadových domcích nebo v paneláku musí nějaká někde být. Zatím jsem neviděla jedinou domácnost bez sauny.
- Pije se tu hodně mléka. Pořád a ke všemu. V mé rodině třeba pijí odtučněné. Ale prodávají se tu kvanta různých druhů, třeba kupovat bezlaktózové mléko je naprosto normální, a i toho mají tři druhy.
- Nikdo se tu nezamyká. Ani dům se nezamyká, prostě se odjede a nechá se otevřenej, i na tý naší samotě. Ani auto se nezamyká...prostě fascinující.
- Skoro všude v restauraci dostanete po jídle kávu zdarma.
- Každej tu chodívá do knihovny. A stráví tam třeba několik hodin. A je to úplně normální.
- Nemají moc vesnic. Prostě bydlí buď ve větším městě nebo v lese, sami, další dům je třeba až za půl kilometru, a pak zase další...
- Finové jsou tolerantní. Preferují demokratický a na můj vkus někdy až dost liberální styl výchovy - alespoň v těch rodinách, které jsem zažila.
- Každej mluví anglicky. Někdo skoro, jako by se narodil někde v Británii. Bez výjimky, když jsem komukoliv řekla, že neumím finsky, rozuměli jsme si i tak.
- Finové řídí pomalu, bezpečně, klidně. I takovej nevyzpytatelnej řidič jako já si tu jezdí jako ryba ve vodě. Často, nevím proč, i na rovince, kde není nic okolo, stojí značka se šedesátkou. Každej to respektuje.
- Jí se tady chleba, kterej se prodává zabalen v sáčku, rozdělen na kusy a každej ten kus jakoby rozdělenej napůl na dva malé úzké plátky, specialitou je "rais leipä" - žitný chléb, zvláštní výrazné chutě, takovej slanej, celozrnnej, tvrdej. Už teď vím, že ho budu postrádat, až odjedu.
- Kupuje se tady sýr vcelku, kterej se krájí takovým speciálním "slicer", plátkovačem, kterej si nejvíc musím pořídit :)) Plátkovej sýr jsem v obchodě snad ještě nepotkala.
- Bio potraviny jsou tu běžné. Nerozlišují se od "obyčejných". A vůbec.

Tak to bychom měli. Mám pocit, že jsem už pak zabředla moc do jídla. Jdu spát a myslet na všechno, co mě ještě čeká, a kolik takových střípků asi ještě objevím.

Kauneus!

Mám se tu nádherně. Opravdu. Mrzí mě, jestli to tak nevyznělo.
Dřevěnej malej dům je skvělej, s dětičkama zatím vše bez větších problémů. Mám moc ráda P a T, za to, jak mě přijali a opravdu ze mě udělali člena rodiny.
Ten čas tady mě opravdu učí nejen větší samostatnosti, ale paradoxně taky svobodě. Není nutný si pořád dělat starosti, co se bude dít za chvíli, protože se prostě něco uděje. Jak mi řekl tatínek T., "The only thing you have to do is to keep the kids alive. The rest is an extra bonus." A děti se mnou vypadají dokonce i spokojeně.
Je to moje smůla, ale občas mě trápí, když mi malá Aino něco vypráví, že vlastně vůbec nevím, co. Ale hlavně, že to nevadí jí, můžu to tedy nechat plavat.
Koukali jsme se dnes s malým na českýho krtečka. Je jasný, že já si to užívala víc než on.
Tuusula je skvělá oblast. Těším se na zítra, máme v plánu výlet do Helsinek.
Musím si tam koupit kabel k foťáku, abych mohla sdílet i fotky.
Mám spousty minipostřehů, ale píšu tak s poloviční pozorností, to sotva, protože sleduju, jestli malej něco nejí, jak je jeho dobrým zvykem.
Všichni Finové mluví skvěle anglicky. To je super. Možná tedy, až na babičku M., která za chvíli přiveze malou. Je to vždycky mezi námi komunikace "rukama nohama". Ale teď jsem se rozhodla užít google překladač do finštiny, neboť ji musím cosi sdělit. Je to sranda. Je to super.
Vainö právě žmoulá v ruce kus voskovky. Doufám, že ten zbytek nezbaštil.
Prostě nemusím na nic myslet na nic svýho. Just keeping the kids alive.
Kauneus!

Sama doma

Jsem sama ve finském domě, zapnula jsem si finské rádio, abych slyšela ten spletitej jazyk.
Vedle v pokoji spí malý roční Vaino, vlastně se divím, že se mi podařilo ho uspat.
Co budu dělat, až se probudí, přesně nevím. Bolí ho ouško, má nějaký problémy s ním, cejtím se bezmocně snad ještě víc než když na mě mluví Aino a já naprosto netuším, co chce nebo potřebuje. Aino dorazí za necelé dvě hodinky. Budeme spolu s dětmi celé odpoledne. Zajímavý.
Mám pocit, že nejmíň se bojí ty rodiče dětí. Mně bohužel nejde předstírat sebejistotu. Nevadí.
V rádiu pořád jen mluví. Juhannus, juhannus, pořád to slovo opakujou. Zkusím si najít, co to znamená.
Svítí slunce, venku jsou cyklisti, zelená tráva, plevelovitý barevný kytky, silnice, občas projede auto, pár stromů, statických v bezvětří. Jinak nic.
Bolí mě břicho. Juhannus je letní slunovrat. Hodně to tu slavěj. Aha.

Finsko, cesta, den první

fotoalbum zde: http://townnen.rajce.idnes.cz/1_Finsko__pri_let/

Děkuju všem, kteří na mě mysleli a myslí. Doletěla jsem v pořádku a je mi dobře.

Letiště. Bylo to tak zvláštní na něm čekat na letadlo. Poprvé a naposledy jsem letěla, když mi bylo šest. To jsme tenkrát společně s babičkou a s dědou navštívili Kypr. Nepamatovala jsem si z letu nic kromě zvracení při přistávání, toho, že před nástupem do letadla byly někde puštěné písničky od Abby, a že jsme letěli modrým Boeingem.
Tatínek mě na letiště doprovodil. Bylo zvláštní pozorovat všechny ty lidi s kufříkama na kolečkách, co cestují Bůh-ví-kam. Bála jsem se, jak to všechno zvládnu. Moje zavazadlo vážilo 19,7 kilo – a limit byl dvacet. A palubní zavazadlo jsem měla suverénně nadrozměrné, ale dělala jsem, že to nevím.
Když se na ceduli objevilo "gate otevřen", prostě jsem prošla. Zamávala tátovi a čaau.
Vlastně bych lhala, kdybych napsala, že to bylo takhle jednoduchý. Musela jsem vyndat voňavku (tekutinu) a dát ji do sáčku ke zvláštní kontrole. Stejně tak jsem musela ukázat notebook. To by ještě nebylo tak strašný jako když jsem prošla rámem a za ním mě začala osahávat nějaká ochranková paní. Opravdu osahávat! Naprosto všude! Bylo to tak nepříjemný. Musela jsem si sundat boty i ponožky, a pak mě stejně poslali na letadlo.
Letadlo. Norwegian. V tunelu do něj jsem chtěla utéct. To nezvládnu! Tak sama, ničemu nerozumím, dva měsíce, dva měsíce ve Finsku! A navíc, interiér letadla, leč luxusní, obsahoval všude bezpečnostní cedule o tom, jak používat kyslíkovou masku a záchrannou vestu. Fakt uklidňující. Vedle mě seděla finská babička. Koukaly jsme se obě z okna. Dychtivě jsem fotila. A pak jsme vzlétli a já si říkala, tyjo, ono se určitě něco děje. Vypadalo to totiž, že jsme se vůbec nehýbali. Jako by letadlo prostě viselo ve vzduchu, nad těmi mraky, v obrovské výšce. Bála jsem se, že spadne. Pak mi ale došlo, že takhle to vypadá celý let. Přistávání byl taky zážitek. Mám pocit, že je vždycky výsostně o štěstí a samozřejmě o šikovnosti pilota, jak se povede onen manévr, kdy se letadlo prvně dotkne země. Dost jsem to prožívala, myslejíc na J., který se stává pilotem. Že v tom asi bude dobrej, napadlo mě.

Vlastně jsem se celou cestu modlila. Bála jsem se neuvěřitelně. Ve Finsku na mě bude čekat cizí žena, kterou ani nevím, jestli poznám. Co tam budu dva měsíce dělat? Všude kolem ševelel ten divný ugrofinský jazyk, který se mi tak líbí. Ničemu jsem nerozuměla.
Po výstupu z letadla jsem čekala snad hodinu na kufr. Bála jsem se, že je ztracen, že já jsem ztracena, chtělo se mi umřít z toho všeho napětí. Pak jsem záhy našla Petru, ženu, na níž jsem čekala a ona na mě, jmenuje se stejně jako já, to je dobré znamení. Přátelsky mě objala, zeptala se na cestu a šly jsme do auta. Svěřila se mi, že ztratila parkovací lístek, čímž v mých očích ještě více stoupla – pro takové věci jsem měla nemalé pochopení. Odvezla mě na místo, kde teď žiji – malý dřevěný dům, na samotě u lesa, s nezbytnou saunou a s pískovištěm na hraní. Nedovedu si představit dokonalejší obydlí – i vevnitř naprosto útulné, dřevěné, finské. Byla jsem vydřená ze světla. Vypadalo to, jako by bylo ráno, třeba brzké. Tolik světla! V jednu ráno!
Byla jsem dojatá, když mi Petra laskavě říkala "This is your new home now", a zároveň mě vyděsilo, kolika au-pair slečnám už tohle zaznělo v uších. A kolika ještě zazní.
Ráno bylo zvláštní – slyšela jsem tlumeně zapnutou pohádku ve finštině. Trvalo mi snad tisíc let než jsem vylezla ze svého pokoje. Bála jsem se, opět, a říkala jsem si, tyjo, tam budou ty děti, muž Tero, čili jejich otec, a...bude se ode mě něco vyžadovat? Co mám dělat, jak se tvářit? Budu se dětem líbit?
Všechno proběhlo dobře. Hrála jsem si s Aino, která mi neustále něco vyprávěla, i když jsem jí vysvětlila, že neumím finsky. Vypadala, že jí to vůbec nevadilo. Byly jsme venku a prostě běhaly a já se plaše zařazovala do jejích her a nejspíš-ve finštině-vyprávěných příběhů tím, že jsem zkrátka dělala to, co ona. Sbíraly jsme květiny, hrály si na písku a prostě byly.
Pak mě začala bolet hlava a bolí mě doteď. Auč.
S Terem jsme jeli na nákup, vzali jsme s sebou malého Vaina, Vainovi je kolem roku, prostě miminko, chlapeček se zářivě modrýma očima. Připomíná mi vzhledem i nekonfliktností mého milého kmotřence Mikuláše.
Všechno je vlastně dobré. Jen se pořád chvěju, co přijde. Nevím, proč. Je mi krásně. Jsem v jiném světě. Daleko. Ve vysněném Finsku.

Kiitos.

P.S., fakt mě nemusí mrzet, že nemám sandály. Je tu kolem deseti stupňů. Jak příjemné!