Volné pondělí

Proč to vlastně píšu? Chtěla bych, aby někdo věděl, jakej jsem měla den...?
Nemám to komu říct, tak to píšu? Achjo, to je tak hloupý, jsem tak hloupá... a každou chvíli mám chuť přestat psát.


Dneska jsem výjimečně dělala nic.

Ve škole jsme měli tak nějak volno, protože naše třída chodila po škole převlečená za čerty, Mikuláše a anděly. Já byla anděl, jedinej bez křídel, a ještě ke všemu žlutej, protože nic bílýho nemám. Byla jsem z toho trochu nervózní.

Hned po škole jsem jela domů. Poprosili mě o to naši, prý, abych v domě zatopila.
Musím říct, že to byl divnej pocit, pro mne, jet tak brzy domů.

Volný odpoledne přede mnou, říkala jsem si - to můžu dohnat všechno možný, do školy, třeba, co nestíhám...

Když jsem přijížděla domů (můj oblíbenej pan autobusák mě vyhodil až u domu), strašně mě vyděsilo, že na naší cestě lesní cestě se objevilo jakési nákladní vozidlo... a vezlo kmeny stromů, pryč. Kmeny našich stromů!! Stromů, které najednou zmizely, podél silnice. Mám je moc ráda, takže mě to strašně rozesmutnělo. Nějak šíleně, a s divným bezmocným vzlykem jsem zakřičela: "Co to je??"

Vystoupila jsem, naštvaně a zoufale, pustila jsem Béďu z kotce, ať si taky trochu zaběhá po zasněžený zahradě... a pak jsem šla zatopit.

Fascinuje mě rozdělávat oheň. Je to tak... podstatový, životodárný, potřebný, prostý...
Takže jsem poslušně naházela do kotle kolečka novin, chystajíc se na ně naskládat oplocenky a rozdělat tak oheň, svým obvyklým neefektivním způsobem. Zrovna, když jsem měla ruku hluboko ve chřtánu kotle, noviny začaly nečekaně hořet. Asi vzplanuly o žhavé uhlíky, nebo co. Strašně jsem se lekla. Ale včas ucukla.
Po mém úžasně praktickém vhození oplocenek začal kotel připomínat komín. Oheň udusaně zhasl a celý náš sklep začal být zamořován hustým bílým smrdícím dýmem. Začala jsem se dusit. Trvalo to docela dlouho. Chvíli jsem nevěděla, jestli jsem při vědomí nebo ne. Podařilo se mi nakonec otevřít malé okýnko na druhé straně sklepa, jediný přísun čerstvýho vzduchu. K oknu přiběhl Béďa, kterej vrčel, lízal mi obličej a mně přišlo (nebo spíš jsem si to tak domýšlela), že mě chce zachránit.
V naštvanosti na sebe jsem vyběhla nahoru ze sklepa a zařvala na celej prázdnej dům "Do prdele!!"

Zděsila jsem se nad představou, že takhle to asi vypadá vevnitř kuřákových plic. Taky jsem si vzpomněla na písničku od Trabandů, "Pálíš, doutnáš, nehoříš", která je pro mne silná, a kterou bych asi tak shrnula svůj dnešní den...
Po chvíli jsem se vrátila ke kotli. Všude to pořád hrozně smrdělo a čadilo, a já, zakrývajíc si pusu načichlým šátkem, už trochu smířená s tím, že to celý budu muset rozhořet znova, jsem rezignovaně otevřela dvířka kotle... a hle - oheň! Tolik mi to potěšilo! Nakrmila jsem ho trochou dalšího dřeva a došlo mi, že dým se dostavil proto, že jsem zapomněla vytáhnout páčku, která nasává kouř nahoru do komína.
A napadlo mi, hned, že muži by celý tohle trvalo minutu, kdežto mně to zabralo hodinu.

Pak jsem se nějak zasekla na počítači. Nechala jsem si ukradnout čas od Facebooku, Youtube, mailů... a nevím čeho. Zjišťuju, jak je pro mě těžký nějak zacházet s časem...

Pak jsem si skoro hodinu volala se Zuzkou. To bylo krásný. Ona je krásná!
Válela jsem se při tom v obýváku, na gauči, a na mém břiše ležela naše mourovatá kočička Angie. Předla a mně to přišlo dojemný...

Pořád nevím, jak je to s těma našima stromama!
Pořád nevím...

- Jsem tak silně smutná, ze sebe!
 Jsem tak sobecká!
Líná! Nic jsem neudělala... a teď píšu na blog, místo abych něco dělala.

... je sedm a já nic neudělala.
Je advent a já ho (Ho) nevnímám.
Blíží se Vánoce, a já nemám žádnej dárek. Ani vymyšlenej.
Jsem žena... a je mi to na hovno.

Zasně(že)ná

Vnímám za důležitý zaznamenat si tuhle chvíli.

Plná radost. Vděčnost. Úžas. Láska...!

Pochopení. Bytí se sebou samou. Rozechvělá spokojenost. Až nezodpovědná rozvernost.
 Ne-zodpovědná, snad.

Ano! Jsem tak nedokonalá. Prázdná. Vyždímaná. Bezeslovná. Omezená.
 Ale milovaná, Jím...

Jsem vděčná za přijetí. Jsem vděčná za milá slova. (Dostávám tolik, nezaslouženě!)

Jsem vděčná za svoje sněhule, díky kterým se můžu brodit naplno sněhem.

Dojímá mě sníh.
Je krásnej. Něžnej. Svobodomyslnej. Volnej. Všesláskoupřekrývající... Ve spojení s přírodou - vždyť on je její nedílnou součástí! A klidně, jakoby nic, si jen tak padá dolů, na nás. Uvolněně s sebou nechá zmítat větrem. Zaplétá se (mi) do vlasů a taje na řasách. Mění krajinu k lepšímu. Mile se válí po smrkových větvích, oblékajíc je do nových čistých šatů...

Může za nejednu dopravní nehodu. Komplikuje. Přicházíváme kvůli němu pozdě a bývá nám zima... a když je bouře, mrazivé jehličky štípají do tváří. A omezuje. Musíme jet, jít pomaleji... hrozí nám, že uklouzneme a spadneme. Kola se na něm točí naprázdno, aniž by jela dál. Činí nás bezradnými. Někdy prostě vyděsí natolik, že nemůžeme vyjít ven...

Když se vracívám domů, naši lesní cestou, obdivuju ji a mám pocit, že kráčím po jakémsi zimním království... Jenže dneska to bylo zvláště vidět - jak si zároveň uvědomuju nebezpečnost toho.

Když jsme jeli domů, řídící tatínek řekl radostně: "To je paráda. Takovouhle zimu mám nejradši. Silnice suchá a bezpečná, museli tu bejt nějaký silničáři... a ta krajina kolem zasněžená."

A já byla zasněná. To miluju. A přesně tak to bylo. Je.

A cítím to tak, teď (kdo ví, jak to zase bude za chvíli?), že vím, jak to všechno je, a že mi to nevadí...
...ale naopak mě to dokonce těší.
Přijímá(m). Objímá(m).

Dobrá nálada. Dobrá naladěnost.
Jsem venku. Jsem zasně(že)ná.
Jsem žena.

Děkuju. Z celýho srdce.

První odstavec je (zvlášť) nudnej

...z podzimu je zase zima. Měla jsem velkou radost, když jsem v pátek viděla první minivločky sněhu. Jako bílej prášek ze suchýho šamponu padal sníh s velkou majestátností dolů, na nás všechny, bez rozdílu...
Ale vlastně ani nevím, jestli o tomhle chci psát. Vlastně ani nevím, jestli chci psát... Jen jsem si tak říkala, že by bylo fajn sem něco napsat, poslední listopadovej den. V neděli nám začal advent. Doba předvánoční, doba ku ztišení, doba nových začátků...bohužel mi moc nejde to vnímat. Ale vnímám, že se mi něco děje. Že se nějak vnitřně měním. Když si čtu svoje starší deníčkové zápisky, chytám se za hlavu a říkám si - no jo! Tohle jsem prožívala, někdy, kdysi! A tak nějak mě těší, že velká část divných nesmyslných smutků odešla. Je mi vděčno a svobodně...

Nevím moc, co si o čem mám myslet. V hlavě visí spoustu otázek, vykřičníků, výkřiků, bez odpovědi.

Facebook? Kytara? Cigarety? Vánoce? Vina? Povolání? Politika? Svět? Čas? Vzdělání? Život?

Když se tak dívám do deníku, jsem opravdu vděčná, za ty záznamy... střípky, chvíle, který bych možná zapomněla...

Spousta věcí mi vychází, aniž bych k tomu měla racionální vysvětlení. - Je mi vděčno a svobodně.

Když vozím ke kotli kolečko se dřevem na zatopení, obvykle si ho pořádně naložím. Ale vždycky ho uvezu...

Ten sníh, u nás v lese... taková nádhera, jak jsou větve stromů obsypaný, bíle přikrytý! - Jenže padají. Dneska jsme se málem nedostali do města, protože na naší cestě se náhle objevil zákaz vjezdu.

No jo, každá mince má dvě strany, nebo tak něco.

A rozechvělej smutek se střídá s rozechvělou radostí.

Včera jsem byla v LDNce. Čistej pocit, že jsem tam správně, že jsem tam tak nějak povolaná...

Nejsem teď výjimečně na spolču. Obří nastydlost za to (taky) může.

Nejde mi dneska psát. Až moc velikej rozpor v tom, co sem můžu "odhalit", a co ne.

Je mi divně, z tohohle článku. Aby měl alespoň nějakej smysl, přeju:

Krásnej, požehnanej, klidnej, lásky-plnej advent. Tobě, kdo tohle čteš.

Článek o Assisi...

... pro Farní věstník. Myslím, že to bylo ještě barevnější než jak to popisuju...
Fotky: http://www.rajce.net/a4211144

Na konci října se vydala patnáctičlenná skupina animátorů z naší farnosti
na týdenní pouť do italského městečka Assisi.
Mně se poštěstilo jet taky.
Odbornou řídicí sílu a milý zdroj všech informací nám dělali bratři Dominik
a Didak, skrze něž nám to celé bylo umožněno.
Z nepočitatelného množství milých zážitků se (mi) jen těžko vybírá to nejpodstatnější…
Navštívili jsme všechny katedrály v Assisi, například ohromující třípatrovou Katedrálu svatého Františka, Katedrálu Panny Marie Andělské, Katedrálu svaté Kláry, ve které je tato světice také pohřbena nebo Katedrálu svatého Damiána, nacházející se v periférii města. Zvláště ta poslední jmenovaná, ve které František při modlitbě zaslechl první Boží volání „Františku, oprav můj dům“, na nás silně zapůsobila, především svou prostotou a útulnými prostory.
Měli jsme možnost být u hrobu svatého Františka. Vidět jeho originální hábit, či si v jedné z kaplí prohlédnout křížek, který on sám nakreslil.
Na jednotlivých místech, na kterých jsme se právě nacházeli, jsme si vždy četli z Pramenů ten příběh, který se tam zrovna stal svatému Františkovi či svaté Kláře.
Nebyli jsme pouze v Assisi, ale cestovali jsme po různých místech, spojených s Klárou či Františkem. Navštívili jsme městečko Greccio, ve kterém František postavil první vánoční Betlém. Vyšplhali jsme rovněž na horu La Verna a ocitli se tak někde v místech, kde dostal svatý František stigmata.
Zajímavá a podnětná byla také návštěva komunity Mondo X v La Forestě. Členové této komunity zde žijí prostým, jednoduchým a střídmým životem, složeným v podstatě pouze z práce a modlitby.
Zažili jsme (mimo jiné) také „františkovskou“ mši v olivovém háji. Mohli jsme pořád obdivovat krásu nejen ohromujících katedrál, ale i krásu přírody, barevného všudypřítomného listí a hornatých výhledů z různých vyvýšenin.
Jsem ráda a vděčná za to, že jsme mohli hlouběji proniknout do tajů Františkova života. Zdá se mi to krásné a důležité, že nám bylo umožněno poznat lépe patrona naší farnosti. Zároveň jsme mohli celou poutí přinést Bohu naši službu, stejně tak jako nás samotné se vším, co v sobě řešíme.
Tiše, uctivě a pokorně jsme procházeli všemi těmi cestičkami, poustevnami, kaplemi a kostely, jejichž všechna jména si už bohužel nepamatuji…
… ale za to jen tak nezapomenu na Pokoj a Lásku, která tam byla mezi námi, na ten pocit spočinutí…
Díky Tobě, Pane.

Dnešní sváteční den

7.00

Vstávám,
aby pes byl nakrmenej
je sedm hodin ráno
státní svátek
- Den boje za svobodu a demokracii
výročí Sametový revoluce...

potkani koukají zpoza skříně
a nemůžou si pomoct
- musí se mi smát

jsme něco, co se nedá definovat...

rozednívá se
a já jdu ještě zkoušet
spát...

10.15

Tak už je čas přestat se válet, co říkáš, Peťko?

11.00 - 12.00

Zahrada, pejsek, hrabání listí...

13.23

Hurá! Chytila jsem Lulu, aspoň.

14.00-16.00

Zahrada, pejsek, hrabání listí... (ergoterapie??)
A bílá obloha, a vděčnost za dům, a vděčnost...

Už se mi nechce k tomu psát ty časy. Je to takový svazující.
Navíc už nevím, jak to bylo...

Počítač? Sekal se mi facebook, nešel, a jsem na něm asi fakt závislá...

Tyjo! Prý mám 200 přátel! Přesně, už... jak to? Je to pravda?
Neuspořádám sraz?

- Uááá! My nemáme moc připravený nábožko zítřejší!

Povídání si s tatínkem, o dnešním výročí a o dřívější době... a moje asi hloupé otázky - ale kdo se zeptá, je pět minut za blbce, a kdo se nezeptá, je blbec celej život? Snad...

Proč dávají v televizi Krásnou pokojskou a Krále Šumavy? Místo aby upozornili na to, proč máme dneska volno? Místo toho, aby upozornili, proč máme dneska svobodu a demokracii?
Proč je všem fuk, co se děje? (I mně, trochu?)

22.06

...je teď. Viděla jsem milej dokument o událostech roku 1989.
Nesmyslně sedím u počítače, místo abych se učila, abych chytala Sáru, abych si uklidila a abych se uklidnila...
Nesmyslně (snad) se bojím. (Pořád cítím výzvu: Neboj se.)
Nesmyslně to píšu... a je z toho tento nesmyslný článek.


A... krásnou dobrou noc.

Znovuuteklí oba potkani

Já už fakt nevím.

Chtělo se mi dohromady brečet a smát, když jsem v pátek přišla ke kleci, která byla otevřená.
Slyšela jsem jen tiché hemžení, klapotání potkaních paciček... ale už před tím mi to bylo jasné.
Potkani utekli.
Už potřetí za dobu, co je mám.
Mám dva potkany, nebo lépe řečeno potkanice - Sáru a Lulu.
Ani jednu z nich se mi nepodařilo nějak hodně ochočit.

Sára je snad možná mojí potkaní variantou. Je šílená.
Umí hrozně dlouho běhat dokolečka po celé kleci, nebo se hrabat divoce v pilinách, jako by hledala něco, co stejně nemůže být nalezeno.
Nejčastěji se krčí dole v kleci pod plastovým zeleným patrem a vykulenýma očima bojácně kouká před sebe.
Ráda jí. Strašně ráda.
Není jí příjemné, když ji vytáhnu z klece a snažím se jí hladit a chlácholit. Tedy, občas je za to nejspíš docela mile vděčná, ale obvykle je tak vyděšená z toho, že jí má někdo rád, že utíká, co jí potkaní nohy stačí.

Lulu je mladší. Sára, která žila už nějakou dobu v kleci před ní, jí nejdřív docela krutě okrádala o jídlo a dávala jí najevo, že je dominantnější.
Lulu ráda šplhá po mřížích. Ručkuje a umí lézt i hlavou dolů. Obvykle je veselá a snad i docela klidná.
Je taková celá zvídavá a ráda, vždycky pomalu a precizně, objevuje nová místa. Často se staví na zadní, to je jí pak vidět roztomilej tenkej proužek na bříšku. (Sára má zase černej proužek na zádech.)
Nejradši jí kukuřici, ale potrava pro ni není zas tolik důležitá.
Když mi minule potkani utekli, Lulu jsem našla v šuplíku mezi sešitama, a byla (narozdíl od Sáry, kterou se mi podařilo navrátit do klece až o tři dny později) krotká a odchytitelná.

Teď na mě obě dvě koukají zpoza skříně. Dvě černé potkaní hlavy se mi škodolibě smějou do ksichtu.
Vedou.
Skříň absolutně nejde odsunout. Je obrovská a těžká.
Mají pod ni, ve svém novém domečku, asi zásoby. Když jsem totiž nebyla doma, shodili si sáček se žrádlem, rozkousali ho a vytahali si z něj, co nejvíc zrnek unesli.
Když mě nejde se na nic soustředit. Pořád o nich přemejšlím... že by bylo správný a potřebný je co nejdřív vrátit tam, kam patří. Co nejdřív proto, že čím dýl budou uteklý, tím hůř se jim bude navracet do zajetí. A snažím se vymýšlet strategie...
Už minule jsem si pořídila za nemalou část svého kapesného nedestruktivní pastičku na hlodavce - takovou tu, do které když zviřátko vleze, zavřou se za ním dvířka. Nevlezou do toho, ani trochu. Snad nějakej potkaní instinkt...
Zkoušela jsem jim dávat do komory vysoký kýble se žrádlem vevnitř, aby do nich vlezli a nedostali se už zpátky... ale vysoký kýble se neukázaly jako dostatečně vysoký, protože žrádlo z nich vždycky zmizí, ale potkani jsou fuč.
Nalákávám je každou chvíli, na piškoty, na ovoce, na vodu... ven, zpoza skříně, ale trvá strašně dlouho, než se alespoň trochu osmělí. Když už se po nich chystám chňapnout, zase pohotově utečou zpátky do bezpečí a trvá jim pak o to dýl, než zase vylezou. Už na to fakt nemám... sílu, ani trpělivost.

Nejhorší je, že oni si asi tu svou klec umí sami otvírat, potvory!
Má potom cenu chytat je tam zase zpátky?

"Petro, to je chaos. Buď si ty svoje šílený krysy chytíš, nebo tam prostě dám dvě regulérní pastičky."

A co když je nechám žít za tou skříní?
Ve svobodě, napořád?

Stejně, i když je teď dostanu do klece, budou zase jako šílený, nepůjde mi je ani vytáhnout z klece, aniž by zase utekly, dlouho v nich ještě zůstane vtištěnej pocit nezodpovědný volnosti...

Ale, umím žít s pocitem vědomí, že mi prostě běhají za skříní, že běhají po celý komoře, a že to tak docela nemám pod kontrolou?

Špatně.

- Umím žít s pocitem vědomí, že skutečnost není dokonalá?

Ale nic

Jen tak píšu.
Přecházím chřipku.
Hledám soucit.
Něco mi nedochází.
Zlobím se na sebe.

Something is going to kill me.

Dnešní jízda devítkou...
(kterou jsem zázračně stihla)
...pseudovůně šípkovýho čaje...
A já byla v pasti - empétrojka vybitá...
...autobusu zhasla světla...
...nešlo si tedy číst, psát...
A byla prostě jen tma, a já v ní...
tma a já v ní..

Bolehlav a napůl prasklý sny
ledový ruce a horkej ksicht
37, 7 ° C
a moje jediná myšlenka - co když Tě nakazím?
Ale teď už jen tupost
dělá to Paralen, Brufen,
nebo je to přesně ten Pokoj, kterej hledám?

A nedám si říct, v ničem.
Jsem děsná! Praštěná! Nechutná! Trapná!
Naivní! Nevyzrálá! Depresivní! Na hlavu!
Krásná!

- Jsem závislá!
Topím se ve Tvých očích!!

A jak s tím mám žít, vším?

Vede to k bolesti.

Bolesti se vyhýbám.
Ale teď už to asi nepůjde.
Razím heslo, na každýho bejt hodná,
příjemná, způsobovat pokoj
ve vztazích, naplnění...
"live in peace with everybody,
without you lost yourself",
ale už se(be) ztrácím
trochu.

Občas brečím.
Poslouchám krutý písničky.
Válím se, nejde se učit, a pak se divím,
že nic nechápu.

Deprese.
Tak s tím něco dělej!
Jde to?

Mně je to všechno jedno.
Už radši moc necítím,
nechci se na to dívat.
Nevyznám se v tom,
nemůžu spát a přeju Ti dobrou noc,
tak jako vždycky.

A tohle celý je blbost. Vím.

Béďa

Je velmi významný den.
John Lennon by dnes oslavil svoje 70. narozeniny. Zdravím ho tímto do nebe a přeju mu všechno nejlepší.

Ale! U nás v rodině se stalo něco.
Máme psa! Chodskýho! Úžasnýho!
Dnes jsme si pro něj jeli, až daleko za Prahu.

Je to ještě štěník. Trochu vylekanej, trochu kňučící, hodně mazlivej.
Až vyroste, měl by nás všechny hlídat a uhlídat. Náš dům, nás, sekačku, kůlny, a tak.
Ale co tomu předcházelo.

Naši pořád nebyli rozhodnutí, jestli bychom měli na pejska dostatek času a peněz. Nakonec to ale nějak vyšlo. Zázračně..

Děje se mi teď mimochodem tolik zázraků, že je bohužel ani nestačím všechny pečlivě sledovat.

Potom včera. Problém. Nemáme zateplenou boudu! A štěníkovi bude zima! Nakonec se to tak nějak smetlo pod stůl, radši, s tím, že boudu, která je vlastně docela fajn, někdy kdyžtak předěláme, pokud třeba nastanou ty slíbený krutý zimy.

A dneska, na cestě tam. Tatínek, vymýšlející svůj obvykle katastrofický scénář: "No jo. Ale co když se nám ten pes nějak nebude zdát? Co řekneme? A kdo se o něj bude starat? Měl by mít nějakýho alfa samce, někoho hlavního, kdo by ho cvičil."
Máma: "To on si prej vybere sám, koho z nás bude mít nejradši."

Hned jak jsme dorazili k paní chovatelce, zahlédli jsme v její malé ohrádce dvě štěňátka. Skákala jako o závod, načež paní jedno chňapla do rukou s tím, že tohle je náš Béďa.
Méďa Béďa, napadlo mě. Roztomilej malej medvídek s kraťoučkým kmitajícím ocasem.
Stáli jsme tam v němém úžasu. Já, brácha, máma, táta.

A on si vybral mě!!

 Přišel ke mně, jako k první, položil si packy na moje kolena a ducnul do mě hlavou. "No jo, chlap..." procedil táta mezi zuby. "Kdyby to byla fena, tak si vybere mně." Začala jsem ho hladit a hladila jsem ho celou cestu až domů. Má mě rád.. a já jeho.

Krása stvoření, napadlo mě k tomu. Je nádhernej...

Cesta autem byla nadmíru klidná. Béďa sice zvracel, ale když jsem mu nastavila igelitovou tašku, moudře do ní vrazil celej čumák a mydlinkovitý zvratky vrhl do ní. Bude asi chytrej.
A taky kliďas, zdá se. Kňučel jen trochu, hlavně na začátku, kdy lítostivě koukal dozadu, jak za ním cesta ubíhá, a jak je jeho chovatelka dál a dál.
Pospával,v krabici od banánů, a dýchal s vypláznutým jazykem. Vypadal jako by se usmíval.
Myslím, že je hodnej. Takovej dobrák od kosti.

Zkoušela jsem ho venčit na vodítku. Docela mu to jde, ale po chvíli ho to štve, kouše do vodítka a škrábe se na obojku. Taky by mě vlastně nebavilo chodit si jenom na vzdálenost nějakýho špagátu. Těším se moc, až ho budu moci venčit bez něj.

Nevím ale, jestli bude hlídat. Asi se to teď ještě nedá určit, ale je jistý, že sousedovic kocour, motající se u nás na zahradě, ho vůbec nerozhodil. Vlastně si ho náš Béďa ani nevšiml.

Teď je u sebe v kotci a já ho budu muset jít nakrmit.
Jsem strašně ráda! Ještě mi to asi plně nedošlo, že je fakt náš Béďa.
Těším se. Těším se na procházky po lese, těším se, jak bude růst a jak ho budu cvičit.

A děkuju. Za něj, i za ty ostatní svoje zázraky... Děkuju Tomu, který je stvořitelem všeho...

Brácha nám Béďu krásně vyfotil. Vypadá asi takhle: