Loučení (40)

s bydlištěm je těžké.
Víc k tomu asi už nemusím dodávat, už tak tady to téma stěhování omílám kolem a kolem, a dělám trochu z komára velblouda.
To balení je docela stres.
Nejdivnější bylo asi "balit" zvířátka - křeček Kimi ještě nebyl tak hrozný, ale kočka Angie...
Má takovej smutnej výraz, jak leží zavřená ve své přepravce. Už nikdy si tu nezaskáče po kuchyňské lince, nepřiběhne k měřiči na topení, který pravidelně v deset večer udělá zvuk, podobný zamňouknutí. Je mi jí docela líto. Kočky jsou přece jenom vázány na místo.
Ale snad se jí tam bude líbit.
Mimochodem, kastraci zvládla docela v pohodě.
Teď budu asi nějakou tu chvilku bez internetu, než se u nás v lesích připojíme, takže se ozvu jedině ze školy... :))
Mějte se krásně.
A hezké jaro! (Ať už konečně přijde! =D)

Stěhuju se (39)

Celý můj svět složený v banánových krabicích
Prázdnej byt, prázdné skříně
prázdnej pocit v hlavě z toho,
že už nikdy nepůjdu ve tmě po schodech,
tak jak to miluju,
jen počítat schody... t,t,t,t,t,t,t,t...
Nebudu vdechovat panelákový prach,
už nikdy nevstoupím do toho bytu,
ve kterém je cítit vůně domova
a kočičí toalety,
který zhruba po deset let:
sto dvacet měsíců,
pět set čtyřicet neděl
byl mým trvalým bydlištěm.
Už nikdy nebudu sdílet pokoj s bráchou
a čekat, až zhasne lampu,
dočte knihu,
dopaří hru,
dodívá kriminálku (nebo House).
Už nikdy nebudu vytírat šedivou chodbu
a vylévat tmavou vodu do minizáchoda,
nebudu se sprchovat
za hnědou plesnivou stěnou z umakartu.
Už nepojedu výtahem
nahoru ani dolů, nebudu se bát.
Neodpovím panu Typltovi
na jeho obvyklé milé: "Tak co kytara?"
nebudu to mít pár minut ke svým kamarádkám,
12 minut do centra.
Neuslyším tlumené zvuky sousedovy televize
a neuvidím plamínky pouličních lamp,
prosvícené hladinou rybníků.
Tahle čtvrt už totiž není naše,
tramvaj už mi nezatočí na konečnou...


Jakýsi hrubý koncept... potřebovala jsem si to v sobě nějak shrnout.
Protože už v pondělí... :-o

Kočky podruhé... (38)

 

Už jsem sem před časem psala, že kočky jsou mojí velkou slabinou.
O to větší bylo mé nadšení, když jsem zjistila, že naši budoucí sousedi mají kočku, respektive kocoura.
Byla to láska na první pohled. Kocourek se o mně od prvního setkání nepřestával lísat, skákat na mně, lézt mi po zádech a následně mi sedět na rameni jako pirátův papoušek, a hlavně do mně pořád strkal tou svou roztomilou hlavou. Za to si ode mně získal přezdívku Ducák.
Ducák se vlastně jmenuje Enrico, neboli Richie, prý proto, že byl jako koťátko vhozen sousedům za plot právě o večeru, kdy dávali Sedm statečných.
Ale pro mně je to stejně spíš Ducák.
Ducák je ta nejvlezlejší a nejpraštěnější kočka, co znám. Skáče nám do auta, zkrátka se vecpe, kam může (i nemůže :)), pořád vrní jako motůrek a nikdy nepřestává mít dobrou náladu. Když nám čerpali vodu ze studni, vlezl si pod hadici a drbal se o ní. Má pořád takovej zhulenej výraz a hrubou srst.
Mám ho moc ráda.
Ale asi ne radši než naši Angie, pochopitelně. Ta paradoxně dost krutě doplatí na to, že v našem okolí bydlí kocour.
Zítra jde na kastraci. Dlouho jsme se tohoto kroku zdráhali, hlavně já s tátou, protože nám to připadá strašně nepřirozené a zbytečně kruté. Teď už to však bylo nutné. V paneláku jsme pořád ty její občasné říje nějak zvládnout mohli, ale v domě, ještě s Ducákem.... Nikdo z nás nechce topit koťata.
Já sice říkala, že bych ta koťátka nějak zadala, ale naši to odsunuli někam k mým ulítlým plánům typu mít na zahradě kozy a husokachny nebo udělat si sezení na parapetu (no řekněte, co je na tom tak hroznýho? :D)
Mám opravdu pocit, že Angie chápe, že zítra přijde o vaječníky, protože leží zkroucená na pračce, nechá se dokonce i vzít a mačkat (u ní velice neobvyklé - když jáí někdo chce chovat, obvykle se jí to nelíbí a dá to najevo ostrým útokem - ano, je trochu jetá), a je jak sjetej kus hadru v depce.
Je mi jí líto.

Ducák, neboli Enrico, náš budoucí vlezlý soused.
A ještě pár fotek naši Angie na závěr:

Změna domova... (37.)

Zase jsem se nechutně dlouho neozvala. Ale člověk by sem asi neměl psát, když na to nemá náladu, no ne? :)
Zítra jedeme do Ikey pro nábytek.
A stěhujeme se nakonec "až" 15. 3. To až je v uvozovkách proto, že je to už přece jenom za maličkou chviličku, a já to pořád nějak nechápu...
Nechápu hlavně svoje smýšlení.
Tolik jsem se na to už od toho konce října těšila.Kolikrát, když se mi něco nevedlo, jsem si říkala, že se mám aspoň na co těšit, že to bude bomba bydlet někde v lesích, kde dávají lišky dobrou noc...
Teď mi přijde všechno jiné.
Budu mít všechno tak daleko... budu mít všechny tak daleko...
Budu muset šlapat půl kilometru na bus, který jede sotva jednou za dvě hodiny. Nebudu se moci toulat po městě jako vždycky a nebudu moct přijet domů, kdy chci. Budu si připadat asi ještě víc sama než teď...
Navíc se mi teď ani trochu nechce opouštět náš útulný minibyteček v úžasné čtvrti úplně na kraji Plzně. Všechno mám blízko, Kiki bydlí pět minut cesty ode mně.... a klid je tu taky...
Achjo.
Druhá část mého já se teď neubrání jakémusi sarkastickému smíchu.
Ono to asi nebude tak strašný.
A i kdyby bylo... jaký si to uděláš, takový to máš.
A příště dávej pozor na to, co si přeješ...

Vánočka (38)

Momentka z duchárny:

Dáda: "Péťo, nechceš vánočku?"
já: "Ne, díky."
Vojta: "A chceš vánočku ode mně?"
já: "NO TO UŽ VŮBEC NE!"

Pokouším se básnit...

 Velmi spontánní, lyrickoepická, surrealistická báseň, pojednávající o mých aktuálních pocitech.

Všichni někoho mají
všichni se se všemi znají
cítím se sama a...
mé sny tak jako led tají.
-----------------------------
Nerozeznám tmu od světla
a tam, kde dřív radost kvetla
teď roste plevel a nuda.
Nejsem tmavá, ani světlá...
------------------------------
Opravdu jsem tak chudá?
------------------------------
Nebo jen chudák jsem
s napůl zlomeným srdcem
či napůl či úplně zhojeným.
Potkám toho pravého?
Co já vím.
---------------------------------
Chtěla bych znát víc lidí..
ale kdo se po mně pídí?
Jsem jen Péťa, co vždycky řekne "Ahoj" jako první.
co v lednici často hladově slídí.
-----------------------------------
Nejsem si ničím moc jistá
nejsem moc duchovně čistá
někdy mám pocit, že stojím za nic.
Nepotřebuji tolik místa.
-----------------------------------
S přátely jsem strašně ráda
všechno mi z rukou padá
Neumím nikomu pomoci
z toho všeho mé nitro se skládá...
----------------------------------

Vysvědčení (36)

V pátek jsme měli pololetní prázdniny.
Teď máme prázdniny jarní.
Ale před tím vším bylo přece vysvědčení!
Ve čtvrtek jsme se sice normálně učili, ale poslední šestá vyučovací hodina byla věnována právě rozdávání vysvíga. Měla jsem jít tou dobou zrovna na alergologii, ale nakonec jsem si to přesunula na dýl, protože by mi asi bylo líto, kdybych přišla o tu ceremonii (já vím, je to trochu švihlý :)), kdy naše třídní nejdříve říká statistiky o tom, kolikátí ze školy jsme v prospěchu, v zameškaných hodinách a tak, a hlavně, jak jednotlivě vyvolává studenty, předá vysvědčení, každému podá ruku a řekne něco milého, a pokud má ten dotyčný vyznamenání, bývá v naší třídě nepsaným zvykem, že mu všichni zatleskají.
Doufala jsem, že mi letos ostatní budou moci zatleskat...
A ono to tak nakonec opravdu dopadlo!
Mám šest dvojek a ŽÁDNOU TROJKU! Ani z chemie a z matematiky, jak tomu často je.
Tohle se mi povedlo za těch šest let na našem gymplu snad jen jednou dvakrát.
Nechápu, jak je to možné, a popravdě mně často pronásleduje pocit, že si to nezasloužím (vím, že to zní jako falešná skromnost, ale tak to nemyslím), protože nejsem zas tak chytrá jako ti ostatní s podobným výsledkem. Například právě ta dvojka z matiky, fyziky, chemie... Vždyť já tyhle předměty fakt vůbec nechápu!
Často mi přijde, že mě učitelé mají rádi, a že mi tak trochu nadržují, nebo něco takového. Nebo mám prostě štěstí.
To, jestli jsem fakt dobrá nebo ne, zkrátka ukáží až další vysvědčení.. :-)

Za měsíc (35)

Už za měsíc se budeme stěhovat.
Nakonec tedy opravdu změníme naše bydliště, jen s pejskem se počká do dalšího vrhu.
Takže vlastně paráda!
Jenže.. naši s tím domem mají hodně starostí, a tvrdí, že se to nemělo stát, a tak podobně, že bychom měli zůstat tady...
Dokonce bude nedaleko nás i zprovozněno jakési letiště, či co, takže máma pořád naříká, že to bude děsný, že už tak bydlíme z druhé strany blízko dálnice... Je to starý dům, nic tam nefunguje, ještě ke všemu někde v místě, kde dávají lišky dobrou noc...
Nevím. Já se naopak docela těším. Těším se na svůj pokojíček, na vůni lesa, na dlouhé cesty k zastávce, na dojíždění zeleným autobusem, na velkou zahradu...
Snad nejsem moc naivní, když se takto pozitivisticky těším.
Ale samozřejmě se ve mně míchají i jiné pocity. Žiju v tomto našem tři plus jedna už deset let... deset let je dost dlouhá doba pro nějaké citové vazby, a tak se mi náš byteček taky nebude opouštět zas tak snadno. Klouzání se po dlaždičkách, koupání se za stěnou z umakartu, naše minipracovnička... To vše budu taky tak nějak postrádat.
Čas mi utíká tak nějak rychle. Už jen měsíc... Pořád jsem si říkala, mám ještě času dost, mám dost dlouhou dobu na to to všechno tak nějak vstřebat, naplánovat... A už na to mám jen ten měsíc... A to ještě ten nejkratší z roka.