Stěhuju se (39)

Celý můj svět složený v banánových krabicích
Prázdnej byt, prázdné skříně
prázdnej pocit v hlavě z toho,
že už nikdy nepůjdu ve tmě po schodech,
tak jak to miluju,
jen počítat schody... t,t,t,t,t,t,t,t...
Nebudu vdechovat panelákový prach,
už nikdy nevstoupím do toho bytu,
ve kterém je cítit vůně domova
a kočičí toalety,
který zhruba po deset let:
sto dvacet měsíců,
pět set čtyřicet neděl
byl mým trvalým bydlištěm.
Už nikdy nebudu sdílet pokoj s bráchou
a čekat, až zhasne lampu,
dočte knihu,
dopaří hru,
dodívá kriminálku (nebo House).
Už nikdy nebudu vytírat šedivou chodbu
a vylévat tmavou vodu do minizáchoda,
nebudu se sprchovat
za hnědou plesnivou stěnou z umakartu.
Už nepojedu výtahem
nahoru ani dolů, nebudu se bát.
Neodpovím panu Typltovi
na jeho obvyklé milé: "Tak co kytara?"
nebudu to mít pár minut ke svým kamarádkám,
12 minut do centra.
Neuslyším tlumené zvuky sousedovy televize
a neuvidím plamínky pouličních lamp,
prosvícené hladinou rybníků.
Tahle čtvrt už totiž není naše,
tramvaj už mi nezatočí na konečnou...


Jakýsi hrubý koncept... potřebovala jsem si to v sobě nějak shrnout.
Protože už v pondělí... :-o