středa 3. února 2010

Pokouším se básnit...

 Velmi spontánní, lyrickoepická, surrealistická báseň, pojednávající o mých aktuálních pocitech.

Všichni někoho mají
všichni se se všemi znají
cítím se sama a...
mé sny tak jako led tají.
-----------------------------
Nerozeznám tmu od světla
a tam, kde dřív radost kvetla
teď roste plevel a nuda.
Nejsem tmavá, ani světlá...
------------------------------
Opravdu jsem tak chudá?
------------------------------
Nebo jen chudák jsem
s napůl zlomeným srdcem
či napůl či úplně zhojeným.
Potkám toho pravého?
Co já vím.
---------------------------------
Chtěla bych znát víc lidí..
ale kdo se po mně pídí?
Jsem jen Péťa, co vždycky řekne "Ahoj" jako první.
co v lednici často hladově slídí.
-----------------------------------
Nejsem si ničím moc jistá
nejsem moc duchovně čistá
někdy mám pocit, že stojím za nic.
Nepotřebuji tolik místa.
-----------------------------------
S přátely jsem strašně ráda
všechno mi z rukou padá
Neumím nikomu pomoci
z toho všeho mé nitro se skládá...
----------------------------------

3 komentáře:

  1. krásná básnička =) Sabriel

    OdpovědětVymazat
  2. Říkaj mi
    jsme tu s tebou,
    směju se,
    blázni,
    nelžete mi,

    já totiž vím,
    že se mnou
    ten koho chtěla bych
    zase není ...

    zákony pravily:
    "Malá už nejsi,"
    šklebím se,
    nikdy nic nestíhám,

    nestíhám malá být,
    sevřou mě děsy,
    bolí to,
    protože ráda mám ...

    (..a on to ví a nechce to vědět, tím hůř - to je součást básně. Zase nenapsal!!Sakra...)

    OdpovědětVymazat