Překvapivě.
Jela jsem tramvají, jako obvykle se sluchátky na uších a jako méně obvykle s dobrou náladou.
A komu to cpeš???
Vyšla jsem dokonce i včas!
Další překvapivě, co?
Fajn, už tě nevydržím ignorovat. Můžeš jít na chvíli pryč, moje kurzívou psaná iluze?
Tak jo, jak myslíš. Ale kdybys zase někdy chtěla, abych přišla, stačí zmáčknout to čtvercové tlačítko s písmenem I, k tomu ještě zapojit svou fantazii, a hned jsem u tebe.
No, prostě jsem se tak blížila k budově našeho úžagymplu.. Když najednou i přes hluk, který mi do uší posílala empétrojka (nebo vlastně přesněji řečeno přes hluk mobilu, protože u empétrojky mi došla baterka) slyším za sebou klapity - klap, klapity - klap. Podpadky. Černé vysoké kozačky. Látkový elegantní kabátek. Batoh Puma ležérně na jednom rameni.
Chelsea.
Bývala to moje nejvíc nejlepší kamarádka. Shodou okolností oslaví zanedlouho (13. listopadu) svoje sedmnáctiny, a tak jsem přemýšlela, co jí vlastně dám za dárek, protože něco bych jí určitě koupit měla.
Od první do páté třídy jsme byli spolužačky. Od druhé do deváté třídy (nebo snad ještě dýl) jsme spolu trávili každou volnou minutu, každé volné odpoledne jsme spolu vymýšlely strastiplná dobrodružství, a hráli si přitom s bárbínami. Nebo jsme hráli RPG hry na počítači, nebo jsme si pouštěli japonské anime seriály (obzlášť Yu Yu Hakusho). Vlastně pro nás nebylo ani moc obtížné se sejít, protože bydlíme ve stejném paneláku, jen ona ve vedlejším vchodu o pět pater výš. Loňské prázdniny jsem jela s Chelsea a její rodinou dokonce do Paříže. Minulý školní jsme spolu každé ráno jezdili do školy, což se sice jevilo jako fajn, ale poté to nějak přestávalo ztrácet na kouzlu. Byla jsem nervózní z toho, že si s ní nemám co říct, takže jsem povětšinou celou cestu mlčela, zatímco ona mi většinou dost sálodlouze vyprávěla o svých milostných románcích. Cítila jsem se vůči ní hrozně, a tak jsem jí řekla, že už asi nemá cenu, abychom cesty do školy trávili společně.
A pak... teď... už nic.
Prošla kolem mně jako bych byla nějaká neznámá studentka, kterou zná jen od vidění. Já si jí všimla příliš pozdě na to, abych stačila něco říct. Pak šla nějakou chvíli dost těsně přede mnou na to, abych ji mohla oslovit... Ale neudělala jsem to.
Nevím... možná se mi nechtělo, možná jsem se bála, že si nebudeme mít zase co říct, a tak jsem se na to prostě vykašlala. Třeba mně zaregistrovala, a naštvalo jí to, že jsem se k ní nijak nehlásila.
Třeba to byla chyba.
A třeba taky ne.
Člověk by se asi neměl nutit do něčeho, co je mu proti srsti. Jenže nelze zapomenout na všechny ty hezké dny, které jsme spolu prožili. Jako by se postupně úplně vypařili jako pára nad hrncem.
Je to divné, že někteří lidé vstoupí dost hluboko do našeho života, a za pár let z něj zase úplně vystoupí. Dojde k rozdělení, každý kráčí po své vlastní cestě, která přestává být společná...
Ne, že by si dva lidé nějak zvlášť kvůli něčemu ublížili, ale jejich vztah zkrátka pomalu, ale jistě odumírá. Vadne zprvu nenápadně jako květina, kterou zapomeneme zalévat. A pak zcela zmizí... a vyprchá.
To samé se vlastně stalo poměrně nedávno mezi mnou a Karol, se kterou jsem mimochodem ten zvláštní vztah s Chelsea často řešila...
Nedokážu vysvětlit, proč takovýto jev probíhá... ale zkrátka probíhá.
Takový je asi život.
0 komentářů:
Okomentovat