Emo?

"Nechci se namočit, ale chci se koupat... chci jíst ten pomeranč, ale nechci ho loupat... Já chci být vidět, ale chci se schovat... Nechci se opakovat,ale chci to znova a znova....Vůbec tě nechci ,ale chci o tebe stát... Já chci být hravá ,ale nechci si hrát...Chci se na to vykašlat,ale nechci to vzdát....Chtěla bych tam jít,ale chci tady stát... Chci abys mě utěšoval,ale chci zůstat smutná... Nechci to jíst,ale znát jak to chutná... Chci s tebou mluvit,ale nechci si povídat... Já to chci vidět,ale nechci se tam podívat... Nechci tě najít,ale chci tě hledat... Chtěla bych vstát,ale nechci se zvedat... Já tě chci pohladit ,ale nechci se tě dotýkat... Já to chci jíst,ale nechci to polykat... Chci tě mít napořád ,ale nechci si tě nechat... Chci přijít načas,ale nemínim spěchat... Já chci být hodná,ale hrozně tě ranit... Všechno ti dovolit,ale pořád ti bránit... Nechci říkat díky,ale ještě bych ti chtěla poděkovat... Chci aby ses nezměnil,ale chci tě převychovat!!"

Text mojí momentálně beznadějně nejoblíbenější písně od pražské alternativní skupiny Vobezdud, které moc fandím.
Poslouchám to furt dokola.
Jako by ta písnička byla o mně...
Taky nevím, kdo jsem, co dělám na světě tuším jen díky svému vyznání a nemám tušení, co chci, jsem často tak zmatená...

Ta píseň se jmenuje EMO. (Tady je na ní odkaz.)
Tak mě to přivedlo na logickou myšlenku... jestli náhodou... jestli nejsem tak trochu emo.
Nemyslím z toho povrchního módního hlediska, že bych nosila upnutý kalhoty, psala "TiIiMhLe sTrAsHnYyYm pIiIsMeM xD *KiSs*", měla zmalovaný oči, černý vlasy s patkou a žiletku.
(I když teda takový ty kecky... ty nosím.)

Když jsem si o této subkultuře prostudovala i článek na wikipedii, nestačila jsem se divit, kolik jsem našla společných vlastností se sebou:
Teenagerská přecitlivělost, melancholie, romantika, ublíženost, depresivní nálady, řešení pocitů, touha po pozornosti...
důraz na vlastní prožitky...
... atd.

Někdy kolem let 2006/2007, docela krátce před tím, co se emo styl stal masově "in", jsem si taky psala blog.
O svých smutcích, nešťastných láskách, nesplnitelných přáních...
Jenže bylo mi tak trapně, když jsem si to všechno po sobě pak četla...
...a tak jsem to smazala.
Teď je mi to docela líto, bylo to hodně emotivní... a mohlo to být velmi zajímavé přečíst si, jak jsem v nějakých těch čtrnácti (ne)žila.
Docela psycho, když o tom tak přemýšlím.

Vlastně mě to napadá docela často... co se týče takovýchto "zaškatulkovávacích" skupin se nejvíce hledám a nacházím mezi nějakými těmi novodobými "hippies" - lidmi, preferujících přírodní životní styl, nakupují v sekáčích, kladou důraz na mír a lásku, vlasy a kytky...
Kromě toho jsem taky křesťanka, samozřejmě.
Ale v duši jsem asi zařaditelná spíše mezi emouše.
Často mi to tak připadá.

Jsem emo?

Není to jedno?
Jsem já.
Ať to už znamená cokoliv.
To stačí...

Svetr

"Hele, vidíš toho kluka? Tamtoho, s tou bradkou! Všimla sis, že furt nosí ten rozepínací černej svetr?
Říjen, 3. patro, pravá strana schodiště. Jdu s všímavou Jarkou nahoru na další hodinu.
"Ne..."
Nějak jsem se zasnila, když jsem si Tě poprvé prohlížela. Černé kalhoty, triko, taška přes rameno a ten svetr. K vrcholu elegance Ti chyběla snad jen kravata.
Umělec s kamenným výrazem. S bradkou a kotletami. A s černým svetrem.
Začal ses mi líbit. Tím vším. Tak celkově.
Nevím proč.
Vytvořila jsem si z Tebe idola, cosi barevného pro zpříjemnění šedých, nudných, stresuplných školních dní. Přemýšlela jsem o Tobě... co třeba zrovna děláš? Když jsem šla kolem rozvrhů, koukla jsem, copak máš zrovna za hodinu? Představovala jsem si, jaké máš asi názory, hlas... Jak vypadá Tvůj pokoj...
Sleduju Tě už asi půl roku. A říkám Ti Svetr.
Shodou všemožných náhodně-záměrných činností jsem zjistila, jak se jmenuješ. Do jaké chodíš třídy. Letos maturuješ, tak jsem si říkala, že bych Tě mohla zkusit oslovit, že už beztak nemám co ztratit, když letos končíš (nevypadáš jako typ, který by mohl propadnout). Určitě budeš dál studovat nějakou vysokou (velkou dávkou fantazie a jakéhosi iracionálního odhadu Tě vidím kdesi na Filozofické fakultě). A pravděpodobně už se nikdy neuvidíme.
Pokud se ovšem nestaneš slavným.
Natočils film, rád fotíš, možná i píšeš (četla jsem nějaký Tvůj článek ve vašich půlnočních novinách).
Pracuješ jako uvaděč v divadle. Skvěle se to hodí k Tvé eleganci a uměleckému vzezření.
Dlouho jsem přemýšlela, jakým způsobem se s Tebou dát do řeči. Chtěla jsem se zeptat třeba právě na brigádu v divadle, jak jsi k ní přišel a tak... nebo Tě poprosit, zda bys mi přinesl ten svůj film.
Pak mě to všechno nějak přešlo. Už mi nebuší srdce, když Tě vidím na lavičce, ani už nemívám zasněné poznámky typu: "Von tam něco jí!"
Došlo mi, že jsem jen nechtěla být pozadu mezi svými kamarádkami, které mají všechny nějakého toho kluka. Tak jsem použila Tebe, nebohého oktávána, jako svůj předmět uctívání a jako odpověď na dotěrnou všudypřítomnou otázku: "Tak co kluci?"
Každopádně... včera jsem s Tebou mluvila. Seděl jsi sám na obědě, tak jsem využila příležitosti...

"Ahoj... já Tě nechci rušit od jídla... ale slyšela jsem, že jsi natočil nějakej film..."
"Hmm..."
"Tak.. by mě to docela zajímalo. Mohl bys mi ho někdy přinést?"
"Kdy, kde?"
"Tak třeba... zítra?"
"Jo. Tak já Ti ho nechám na vrátnici."
To mě trochu vyklepalo. Ještě že tam byla Jarka. Zareagovala velmi duchapřítomně.
J: "To je takový blbý nechávat to na vrátnici... My si Tě nějak najdem zítra o velký."
"Hmm..."
Připadalo mi, jako že se mnou vůbec nechceš mluvit... že dolejzám, cítila jsem se tak poníženě...

A dneska jsem se stavěla o velké přestávce u Tebe ve třídě. Stálo mi to dost odvahy tam vlézt-

"Ahoj... máš pro mě ten film?"
"Já jsem zapomněl... ale nechám ti ho někdy na vrátnici."
"Tak jo... tak... ahoj."

Objektivní pravda mě zase prudce praštila do zad. Nejsem náhodou vlezlá? Trapka?
 Jsi blbej ty? Nebo já?
Dolejzám za klukem, na kterýho "nemám"?
A zase přeháním, když o tomhle všem přemýšlím, že jo?

Dospěla jsem ke dvěma zjištěním: Nejsi takový, jakého jsem si Tě představovala. (Jak bys taky mohl být! Jak naivní jsem to zase byla!)
A máš nádherně modré oči...

Komentáře

Těší mě vaše komentáře! Děkuju!
Jen mě mrzí, že jsou anonymní.

Noční probuzení (44.)

Před chvílí jsem sem chtěla psát něco o svém dnešním pocitu číslo milion pět set devadesát osm. O tom, jaká je dnes moje nálada, jak se dnes cítím tak nějak směšně, avšak trochu bezohledně radostná, otupená počítačem a televizí... něco jako "život je bezva, chachacha, ale seru na vás, nechte mě taky chvíli na tom mráčku snů, radosti a blbostí..." a já nevím, co ještě.
Ale má to vůbec cenu psát?
Jsou moje pocity opravdu tak důležité nebo přínosné?
Svůj život beru strašně vážně.
Všechno, co se v něm děje, všechny ty situace, lidi, místa... beru tak nezdravě, chronicky vážně.
Před ještě menší chvílí mi to napověděla jedna moudrá osoba (od které bych to vlastně ani nečekala)... a má pravdu.
Chci konečně udělat změnu.
Změnu, kterou teď alespoň umím pojmenovat.
Připadám si jako spisovatel, jež najednou přišel na to, že by měl vyzrát do jiného uměleckého směru. Něco jako když se Jaroslav Seifert přestal zaměřovat na proletářskou poezii a začal tvořit v období poetismu.
Nechci být pořád zahleděná sama do sebe a do všech těch svých pocitů, dojmů a myšlenek.
Chci žít.
Chci žít a taky tu být pro druhé.
Rozdávat jim radost a ukazovat jim to, co třeba oni nevidí.
Teď jen kde začít... a jak.

Tělák

Letos máme dvouhodinovku tělocviku v pátek. Poslední hodiny.
Zdá se mi to docela nepraktické a tu a tam dokonce tělák "zapeču", protože musím třeba někam odjet a to, že máme až do půl třetí, se mi nehodí do krámu.
Ale zase je fajn, že se člověk může na konec toho náročného školního týdne tak nějak tělesně pročistit a provzdušnit. Pokud mu na to tedy ještě zbyde nějaká síla.
No nic. Chtěla jsem tu však psát spíše o svém vztahu k tomuto předmětu.
Tělesná výchova pro mně vždycky byla, je a bude výchovou ponížení.
Jasně, moc si to beru.
O nic přece nejde... tak holt neumím skákat přes kozu, neudělám kotoul dozadu ani přemet stranou, nevyšplhám se nikam (dokonce se ani neumím držet tyče, aniž bych nesjížděla dolů, ale šplh vlastně naštěstí moc neděláme), nepřehodím síť, neběhám rychle, nezvládnu nic chytit, ani se trefit pálkou do míče.
Teď už to docela jde... Prostě tak nějak beru, že to s mým sportovním nadáním tak je.
Ale stejně ve mně občas vyvstanou určité zbytečky pocitů, jež ve mně zbyly z předešlých, už dávno minulých hodin.
Jak na mně učitelka v primě řvala, že jsem troska a já se před celou třídou rozbrečela. (A nestalo se to jen jednou.)
Plavání na základce. Kapitola sama pro sebe...
Jak ze mně dostala zase jiná učitelka (ale úplně stejná "žíněnka") na lyžáku hysterický záchvat a nazvala mě retardovanou osobou, která, proč teda na ten lyžák jezdí, když nic neumí?? (Doteď se tý ženský docela bojím.)
Jak se mi navíc povedlo na lyžařském výcviku shodit všechny hůlky ostatních, zabodnuté na svahu do úhledné řady, jež se po mém útoku skutálely ze sjezdovky. Učitel tehdy křičel něco ve smyslu: Zabiju tě!!
Po těchto zkušenostech, po těch ustrašených nocích a poplakaných penzionových polštářích jsem 2. lyžařský výcvik v kvintě mileráda oželela.
Jak jsem při kolektivních hrách nikdy neměla nic na práci, protože nikdo nebyl ochotný mi svěřit míč. (To vlastně platí dodnes.)
Jak jsem vždycky zbyla při vybírání hráčů na vybíjenou jako poslední. (Ještě že už nehrajem vybiku.)
Jak jsem se pokoušela o stojku a spadly mi při tom tepláky.
Jak se vždycky všichni uchichtávali a divně či zoufale se dívali, když jsem třeba měla přehodit síť (a nepřehodila jsem).
Vybavují se mi všechny ty bolestivé rozhovory, všechny s podobným scénářem...
Šplh: já: "To nedám..."
Spolužačka: "Já taky ne! Vůbec to neumím!!!"
Výsledek: Spolužačka vyšplhala až nahoru, já dostaĺa pětku.

Já vím, že toho nadělám... Je to přece normální, že nešikovné jedince tělocvikáři, ani ostatní zkrátka neberou. Že je to asi normální, a že každý jiný člověk se tomu usměje a jde dál.
Někdo si zanadává, tříská s věcmi, křičí na ostatní, nebo naopak umí jednat nějak asertivně a rozumně... ale já ne.
Jsem děsně přecitlivělá.
Takovým tím způsobem, že když se mi něco nedaří, ani tak neztratím kontrolu nad sebou, ale furt to v sobě tak nějak dusím.. a dusím... a pak pláču na záchodech.
Vlastně to všechno asi nebylo ve skutečnosti tak strašný... spolužáci se mi nikdy úplně nesmáli, učitelky taky nebavilo na mně pořád řvát. Vždycky jsem si to v hlavě trochu zhoršila svou chronickou domýšlivostí.
Každopádně... několik let jsem z tohohle všeho byla tak jetá, že jsem si vůči tělocviku vytvořila slušnou averzi.
O sportovních dnech jsem bývala nemocná. I těláku jsem se snažila vyhnout... ale to dost dobře nešlo. A tak vždy před dnem, kdy jsme měli tělák, jsem nemohla zabrat, bála jsem se. Strašně mi to sráželo sebevědomí. Nikdy jsem nic nedokázala... a z toho jsem si odvodila jednoduchou formuli: že nikdy nic nedokážu ani jinde.
Mluvím o tom všem v minulém čísle... ale ono to ještě tak úplně za mnou není.
Teď máme dobrou paní učitelku. Oceňuje mou snahu, ale přece jenom je k mým výkonům dost skeptická. Ale jednáme k sobě tak nějak v míru.
Jenže pořád mi nikdo nepřihrává. Pořád mě nikdo nechce do týmu, když se rozdělujeme. A asi tomu nikdy nebude jinak.
Trochu mám strach z příštího školního roku, protože nás čeká tělocvik ve formě bloků, čili cvičení určitého sportu i s jinými třídami, ročníky, zkrátka s jinými lidmi, včetně těch opačného pohlaví...
Jak já bych taky chtěla umět sportovat! Být šikovná, ohebná, silná, rychlá! Mít fyzičku!
Zkoušela jsem se nějak vylepšit. Chodit cvičit, dělat nějaký sport... Jenže výsledek byl vždy takřka nulový, a tak jsem ztratila veškerou motivaci.
Zkrátka mi to není dáno. Nezbývá, než to přijmout, nezabývat se tím a nedělat si z toho těžkou hlavu.
Teď se mi to už většinou daří a tělesná výchova již rozhodně nepatří mezi moje úhlavní problémy.
Jenže když to teď tak píšu, napadá mě, že jde o jeden z kořenů, jež ve mně vyvolaly (a možná stále vyvolávají?) prameny prazvláštních pocitů.

Den prozářený radostí... (43.)

7. 4. 2010, 10:21

Mám radost!

Radost, překypující všechno okolo.
Středeční vyučování je nejkratší - máme jen od osmi do půl jedné, což mi připomíná stará, (ne však dobrá) léta na základce.
A to se ještě učíme takové celkem zajímavé a přežitelné předměty - dvě hodiny informatiky, biologie, dějepis a němčina.
Mám úsměv na tváři a připadám si jakýmsi veselím (jež se do mně vkradlo tiše a postupně jako myška do kuchyně, strategicky hledající sýr) omámena.
Svět je krásný!
Tyhle slova jsou krásná!
Žluté školní lavice jsou krásné!
Povídání o Napoleonských válkách už není tak krásné...
... Ale nemusím si přece psát poznámky!
Radši budu psát tohle.
Lidé kolem mě jsou krásní!
A taky se všichni usmívají. Sice netuším, proč, ale mám z toho radost.
Dnes mně zajisté čeká skvělý den! Dostala jsem milou zprávu, mám umyté vlasy a Beatles triko.
Děkuju!
Slunce svítí! Hřeje mě už jen pohledem přes okna.
Má duše lítá jako duše umělce, jež políbil svou múzu a našel v tajné skrýši poklad svého ztraceného sebevědomí...
Dnes odpoledne se můžu válet na zahradě, hladit sousedovic kocoura Ducáka, mlátit do kytary, řvát a poslouchat Vobezdud.
Pak si můžu psát nějaká svá moudra. Něco mi říká, že to dnes půjde dobře...
Od pěti máme spolčo. Jak já se těším! Sice budeme uklízet, jako už každoročně, hřbitov na Roudné, ale zkrátka se těším, až uvidím ty svoje poněkud alternativní věřící kamarády, jež mají pro mojí komplikovanou duši pochopení.
Ach! Jak dobře jest všechno promyšleno!
Co na tom, že jednou, možná za chviličku, za pět minut, možná za pár hodin, dnů, týdnů, mi bude zase hrozně!
Teď je mi skvěle. Moje obvyklé kvantum myšlenek, strachů a složitých pocitů je poněkud příjemně omezeno. Nic neřeším.
Nechávám se unášet tímto světlým světem.
Čím je prosvícen?
Nevím.
Bůh ví...

7. 4. 2010, 22:04
Ještě je potřeba napsat, že jsem dneska opravdu nic nehulila.
Ve škole se mi sice krutě nepovedl test z němčiny na téma Německo, ale to mi náladu vůbec nezkazilo.
Když jsem jela domů, svítilo mi k tomu vysmáté sluníčko. Není to krásný?
Šla jsem po škole na oběd s tátou a zvolili jsme nakonec pro svoje nasycení pizzerii. Bylo to skvělý. Jak jídlo, tak pokec s tátou.
Nakonec jsem se ani neválela po zahradě, ani si nepsala (z důvodu nedostatku času), ani jsem si nepohladila Ducáka (nebyl k zastižení). Ale alespoň jsem poslouchala Vobezdud, hrála na kytaru a křičela u toho. Ááááá...
Dnešek byl fakt úžasnej.
Spolčo se myslím povedlo, sice jsme opravdu jen uklízeli hřbitov (tentokrát jsme nenašli žádnou kost, na rozdíl od loňska), ale byla tam úžasně příjemná atmosféra.
Pak mi ujely dva autobusy... ale to přece vůbec nevadí!
A potom mě čekalo ještě jedno skvělé překvapení - vzali mně na JUMP! Byla jsem vylosována!

Sice mi to vše trochu potvrzuje to, nad čím už dlouho přemýšlím a sice, že asi trpím maniodepresemi (jak mi našeptává rozum) - ještě včera jsem byla úplně totálně v háji. (Což jsem velmi, nebo spíš až moc barvitě popsala v článečku, který jsem odtud nakonec radši smazala, jak byl šílenej.) Není to totiž zdaleka poprvé, co se mi nálada takhle úplně obrátila...

Ale tak... není třeba se bát.

"Večer se uhostí pláč
a ráno všechno plesá." (Žl 30, 6)

Děkuju!

O Facebooku

Jelikož mě nadmíru rozněžnila velká reakce na minulý článek o Facebooku, rozhodla jsem se pokračovat a ještě něco o téhle hrůze napsat. Navíc je to teď docela aktuální, protože ač teprve předevčírem skončil můj zákaz chození na Facebook, jsem na něm zase nejmíň dvakrát denně... Achjo.
Děkuju, že mně čtete! 


20:30. Zapínám počítač. Internet. Tak už se načti... www.facebook.com. Jasně, že se chci přihlásit!
Tak se koukneme, co je tu nového.
Ty jo, tomuhle internetu to trvá... zlatý Pilsfree. Reklamy po pravici na mně zatím křičí: "Udržujte svůj pas v teple", "ŠPERKY - Sleva!"
Čekají mě tu jen 2 novinky... ještě takový nemastný neslaný. To je docela chabý...
A on nenapsal!
Můj profil. Hmmm... napíšu si status.
Nějakej hezky znějící, výstižný, umělecky dokonale vybroušený status, abych působila klidným, vyrovnaným a inteligentním dojmem.
(o 5 minut později) Napadá mě napsat jiný status. Nový... nebo vylepším ten starý? Stejně na něj nikdo zatím nereagoval. Jako většinou.
Tak, co je nového u přátel. Klikám, klikám... Bára má nový fotky, Lucka napsala zase jinej status, brácha se přidal do skupiny: "Načo je baba pekná, keď neumí derivovať". Kiki měla předevčírem blbou náladu.
Nesmím bejt pozadu... přidám si aspoň novou fotku... pak spustím přiblblou aplikaci "Jak dlouho jsi na fb"...To už uplynulo 410 dní od mé registrace? Tyjo...
Pak zase brouzdám po přátelích... bohužel všech 140 přátel si asi nestihnu prohlídnout...
Jsou to vlastně všechno moji "Přátelé"?
Jistě že ne. Je tam pár takových těch lidí, kteří jsou spíše galantně řečeno známí. Ani náhodou přátelé.
Pak takoví ti, které jsem už léta neviděla... a ani mi vlastně nechybí. Ale mám je v přátelích.
Co kdyby náhodou.
Alespoň mám víc přátel... čímž si připadám tak nějak oblíbenější.
Alespoň vidím, jak od té základky mí spolužáci vyrostli. Jak se mají. Jak žijí.
Zajímá mě to vůbec?
Asi drobet jo, když jsem tady.
Klikám, klikám, klikám...
A hele! Jdu sledovat právě probíhající konverzaci o tom, jak jedna kamarádka změnila svůj stav z nezadané na zadanou. Před 3 sekundami! To je teda čerstvý! Sice se mě to ani v nejmenším netýká, ale tak, proč se tam nemrknout.
Zase si udělám nějakej ten test. Nebo rovnou dva. Jen tak pro pobavení.
Vždyť je to paráda, nechat se otupovat těmi hloupými nesmyslnými žvásty... nad ničím alespoň na chvíli nepřemýšlet...
Ach jo, ale proč mi pořád nepíše ten, od kterýho bych chtěla dostat zprávu?
Znovu kliknu na "Profil".
Co kdyby náhodou....
...nic.
Ani moje mnohoznačná poznámka: Petra už není "nezadaná" nikoho nezaujala.
(Jen jsem si vymazala stav nezadaná, aby se neobjevoval)
Měla bych už to vypnout... kolik je? 22:49... no, a to to mam zapnutý tak od půl devátý.
Ty bláho. Zase jsem tu ztratila tolik času. Tolik času.. nad ničím.
Proč nemám silnější vůli? Vždyť jsou to všechno takový kraviny.
Nechci bejt závislá.
Nutně potřebuju další půst.
Třeba trvalej.
Toužím žít svobodně...

40 dní bez fejsbuku (42.)

Řekla jsem si, že v období postním, neboli v takovém tom předvelikonočním čase, který má být pro nás křesťany určitou příležitostí k přemýšlení, ztišení a bližšímu setkání s Bohem, se vzdám chození na Facebook.
Vlastně jsem si to ani tak neřekla já, tuhle myšlenku propagoval Elva, jehož názory jsou pro mě velmi důležité.
A tak jsem to zkusila.
Nebo to vlastně pořád zkouším. Už od 17. února.
Dnes je tedy můj 37. den bez fejsbuku.
Občas mi přijde, že už to trvá celou věčnost - že už tam ten profil snad ani nemám. Ale musím říct, že to na mě má zatím samé pozitivní dopady.
Mám víc času. Netrávím tak dlouhou dobu na internetu. Dělám na počítači smysluplnější věci. Dělám celkově smysluplnější věci. Připadám si daleko svobodnější.
Už zkrátka nesedím pořád před monitorem a nemačkám hořečně tlačítko "Obnovit", aby se mi objevil nějaký ten nový žvást, což se stejně stane zřídkakdy. (I když brácha mi už několikrát vysvětloval, že zbytečně někam klikám, protože ty stránky se obnovují automaticky.)
A tak nějak si pořád pohrávám s myšlenkou, že si ten fejsbuk smažu.
A když to nedokážu, alespoň to výrazně omezím.
A když mi to nepůjde omezit, naordinuji si další půst.
Ono to teď všechno vyznívá tak, že Facebook je něco hrozného, ale není tomu pouze tak. Je skvělé, jak rychle se může člověk spojit se svými přáteli, že jim během několika sekund může něco sdělit.
Ale obávám se, že to je asi tak všechno pozitivní.
Pokud člověk tuto sociální síť využívá pouze ke kominikaci s kamarády a známými, pak je to super. Ale já, jakožto jedinec slabé vůle, jsem nebyla na FB jen kvůli tomuhle.
Je to zvláštní svět.
Lidé (samozřejmě včetně mně) využívají "fejs" třeba k tomu, že se stále přidávají do nových a nových skupin (i když čert ví, z jakého důvodu), dělají si různé úchylné i neúchylné testy (opět tápám nad účelem), píší zbytečné komentáře typu: "Jdu na oběd", "Je mi smutno" (ano, v tom se zvlášť vyžívám), které bohužel pouze zřídkakdy někoho dojmou. Patlají si na svou "zeď" oblíbená videa, obrázky, přísničky. Posílají si pusinky, srdíčka a interaktivní panáky (zvlášť to poslední výrazně zvyšuje "cool image").
Jsem asi mimo a staromódní, ale mně všechna ta přesvícená a přeslazená srdíčka, kytičky, obrázečky, zvířátečka, akvárka, lízátečka, ani kavárničky fakt neberou.
Neříkám, že mně netěší, když od někoho dostanu srdíčko, je to hezké... ale říct "mám Tě rád" se dá i jinak.
Jsem ráda, že jsem si nikdy nezapla žádnou facebookovou hru. Protože opět, jakožto jedinec se slabší vůlí, bych totiž dost možná podlehla. Hlavně Farmville, neboli farmaření, které zavání přírodním a zemědělským typem zábavy, by mně asi zlákalo.
Ale vlastně nemám touhu posílat si s dalšími imaginárními farmáři imaginární kusy dobytka (Oh! Poor alone cow! Komu z vás se to už taky objevilo na zdi?) a všeho dalšího.
Facebookoví maniaci, neblbněte. Místo FB kavárny zajděte do nějaké skutečné, místo Farmville pomozte nějakému zemědělci z Vašeho okolí (bude jistě rád), místo interaktovního líízátka si vychutnejte nějaké opravdické.
Jak budeme asi za chvíli žít, pokud budeme všichni dávat před skutečným životem přednost neexistujícímu světu? Třeba se jménem Facebook?
Děkuji Ti, Elvo, žes mi opět pomohl otevřít oči.