40 dní bez fejsbuku (42.)

Řekla jsem si, že v období postním, neboli v takovém tom předvelikonočním čase, který má být pro nás křesťany určitou příležitostí k přemýšlení, ztišení a bližšímu setkání s Bohem, se vzdám chození na Facebook.
Vlastně jsem si to ani tak neřekla já, tuhle myšlenku propagoval Elva, jehož názory jsou pro mě velmi důležité.
A tak jsem to zkusila.
Nebo to vlastně pořád zkouším. Už od 17. února.
Dnes je tedy můj 37. den bez fejsbuku.
Občas mi přijde, že už to trvá celou věčnost - že už tam ten profil snad ani nemám. Ale musím říct, že to na mě má zatím samé pozitivní dopady.
Mám víc času. Netrávím tak dlouhou dobu na internetu. Dělám na počítači smysluplnější věci. Dělám celkově smysluplnější věci. Připadám si daleko svobodnější.
Už zkrátka nesedím pořád před monitorem a nemačkám hořečně tlačítko "Obnovit", aby se mi objevil nějaký ten nový žvást, což se stejně stane zřídkakdy. (I když brácha mi už několikrát vysvětloval, že zbytečně někam klikám, protože ty stránky se obnovují automaticky.)
A tak nějak si pořád pohrávám s myšlenkou, že si ten fejsbuk smažu.
A když to nedokážu, alespoň to výrazně omezím.
A když mi to nepůjde omezit, naordinuji si další půst.
Ono to teď všechno vyznívá tak, že Facebook je něco hrozného, ale není tomu pouze tak. Je skvělé, jak rychle se může člověk spojit se svými přáteli, že jim během několika sekund může něco sdělit.
Ale obávám se, že to je asi tak všechno pozitivní.
Pokud člověk tuto sociální síť využívá pouze ke kominikaci s kamarády a známými, pak je to super. Ale já, jakožto jedinec slabé vůle, jsem nebyla na FB jen kvůli tomuhle.
Je to zvláštní svět.
Lidé (samozřejmě včetně mně) využívají "fejs" třeba k tomu, že se stále přidávají do nových a nových skupin (i když čert ví, z jakého důvodu), dělají si různé úchylné i neúchylné testy (opět tápám nad účelem), píší zbytečné komentáře typu: "Jdu na oběd", "Je mi smutno" (ano, v tom se zvlášť vyžívám), které bohužel pouze zřídkakdy někoho dojmou. Patlají si na svou "zeď" oblíbená videa, obrázky, přísničky. Posílají si pusinky, srdíčka a interaktivní panáky (zvlášť to poslední výrazně zvyšuje "cool image").
Jsem asi mimo a staromódní, ale mně všechna ta přesvícená a přeslazená srdíčka, kytičky, obrázečky, zvířátečka, akvárka, lízátečka, ani kavárničky fakt neberou.
Neříkám, že mně netěší, když od někoho dostanu srdíčko, je to hezké... ale říct "mám Tě rád" se dá i jinak.
Jsem ráda, že jsem si nikdy nezapla žádnou facebookovou hru. Protože opět, jakožto jedinec se slabší vůlí, bych totiž dost možná podlehla. Hlavně Farmville, neboli farmaření, které zavání přírodním a zemědělským typem zábavy, by mně asi zlákalo.
Ale vlastně nemám touhu posílat si s dalšími imaginárními farmáři imaginární kusy dobytka (Oh! Poor alone cow! Komu z vás se to už taky objevilo na zdi?) a všeho dalšího.
Facebookoví maniaci, neblbněte. Místo FB kavárny zajděte do nějaké skutečné, místo Farmville pomozte nějakému zemědělci z Vašeho okolí (bude jistě rád), místo interaktovního líízátka si vychutnejte nějaké opravdické.
Jak budeme asi za chvíli žít, pokud budeme všichni dávat před skutečným životem přednost neexistujícímu světu? Třeba se jménem Facebook?
Děkuji Ti, Elvo, žes mi opět pomohl otevřít oči.