Mám strach

Mám strach, že nezvládnu.

Vždycky si vzpomenu na jeden výjev - spali jsme u sebe, v obývacím pokoji strašnického bytu, probudila jsem se v noční můře, řekla jsem Ti, V...? Já, mám strach...
Ty, možná ses ani neprobudil, řekls, tak se neboj... a přivinul jsi mě k sobě.

"Neboj se, vždyť já jsem s tebou, nerozhlížej se úzkostlivě, já jsem tvůj Bůh. Dodám ti odvahu, pomocí ti budu, budu tě podpírat pravicí své spravedlnosti."

Krev

Dnes jsem poprvé v životě byla darovat krev.
Zažila jsem tím skoro až rituál plný zážitků a silných chvil.

Vlastně jsem docela počítala s tím, že moje krev není dost dobrá.
Že v ní bude něco scházet či přebývat, že bude vadit tetování, cokoliv...
A ukázalo se, že můj krevní obraz je krásný, jak to nazvala paní doktorka.

Odběry byly celkem nepříjemné, hlavně proto, že jsem se dost bála, že jsem nevěděla do čeho jdu, a že se mi ke konci zvedl žaludek. Ale jsem ráda, že jsem tam byla.

Mám podivnou radost, vevnitř až jásavou, protože když se teď podívám na ten malej stroupek na paži, dojde mi, že odtamtud byla odčerpána moje krev, která někomu poslouží.
Když byl nedávno můj nevlastní děda na operaci s kyčlí, taky dostal krevní infuzi. Vypadala úplně stejně jako ta, kterou jsem dneska naplnila - dokonce stejná skupina, A+.

Ať čelím jakýmkoliv dílčím starostem či starůstkám, zkouškám ve škole i jiným, smutkům, radostem i únavám, je ve mně život neustále a nepopiratelně přítomen, krev proudí, aniž bych se nějak snažila, že okysličuje tělo.

Potěšilo mě taky, jaký měli v plzeňské Transfúzní stanici ke každému přátelský, osobní a(ž) úcty-plný přístup. Že když se mi udělalo špatně, okamžitě mi personál pomohl. Že v čekárně bylo plno, že lidé nejsou lhostejní k potřebným a jsou schopni odstoupit ze své komfortní zóny.

Velmi vřele všem doporučuju - pojďte darovat krev! Příště můžeme jít třeba spolu :-)

Můj světonázor 2.

Zase nějak hodně přemýšlívám o našem panu prezidentovi a o tom, co si vlastně myslím o dnešní společnosti a o světě.
Snažím se své názory probírat s ostatními a diskutovat. Musím říct, že jsem zjistila důležité, ač jednoduché věci.

1.) Žádný názor není špatný. (Nemyslím si, že jde mít v postoji pravdu nebo nepravdu a jsem ráda, že mám kol sebe blízké, kteří se mnou umějí diskutovat, aniž by mi vnucovali svůj postoj).

2.) Láska a postoj/názor na věc spolu příliš nesouvisejí. Mohu mít někoho ráda, aniž bych sdílela jeho názor a on může mít rád mne, i když se mnou nesouhlasí.

3.) Je nutné ověřovat zdroje svých informací a pečlivě je prozkoumávat. Sice to stojí čas, úsilí a koncentraci, ale považuji to za nutné.

4.) I když často zdůrazňuji, že vnímám ve společnosti masu lidí, která nepřemýšlí a jedná agresivně, musím se přiznat, že neznám nikoho, kdo je agresivní, aniž by si to uměl obhájit.

5.) Spravedlivý hněv je na místě a nevylučuje se s láskou. Pán Ježíš se taky naštval na směnárníky, a přesto je miloval. (snad byli napomenuti právě z lásky - vždyť nejhorší pro vztahy je lhostejnost).

6.) Je milé děkovat za každou konfrontaci s druhým člověkem - děkovat mu za poodhalení jeho postoje. Kéž bychom spolu všichni uměli diskutovat, aniž bychom se zraňovali.

7.) Ve všem, co si myslím o světě, hraje nemalou roli mé vlastní ego. Nevědomky se možná snažím ukázat druhým, že jsem přemýšlivá, aktivní a hluboká. Musím si toho všímat, vědět o tom a umět se nad tím pousmát. Je třeba si přiznat, že toho ještě hodně nevím, neznám a nechápu.

...a ještě konkrétně: včerejší debata s E. mi pomohla vidět věci v trochu jiném úhlu. Je možné, že se vymezuji a bojuji vůči něčemu imaginárnímu. Že mívám strach ze setkání s člověkem odlišného postoje, že se bojím odmítnutí, a že mívám obavy, že když se mnou někdo nesouhlasí, přestává mě mít rád.
Vadí mi, že Zeman popřel násilí při Sametové revoluci (ač poté řekl, že děkuje všem, kteří se přišli 17.11. nechat zmlátit; že zásah byl násilný, ale nebyl masakrem - viz zde).
Vadí mi agresivní nálada, kterou neumím úplně dokázat - od Zemana k novinářům i obráceně.
Vadí mi, že Zeman v Číně uznal její celistvost - i když se musím přiznat, že celé problematice Tibetu nejspíš zatím málo rozumím (toužím po tom, aby se tam obyčejní lidé měli šťastně - což bych intuitivně řekla, že by se stalo jeho osamostatněním).

Děkuji opět, že můžu hledat svůj světonázor ve svobodné a demokratické zemi, protože to ve světě bohužel stále není samozřejmé.

Introspekce

Někdy, když jdu z přednášky večerní setmělou Prahou, svírá mě samota. Kéž by šel někdo po mém boku - jemně se mě dotýkal a pevně objímal.
Nevím, jestli je vhodná chvíle na blogování. Jsem rozštěpená a mám sklony k podivínství.
Konvice dovařila, zalévám si čaj.
Napadá mě v hlavě tolik věcí, že ani jedinou z nich neumím popsat nebo využít.
Jako bych se už od puberty točila v tomtéž kruhu.
Tak třeba dnešní referát o nezaměstnanosti. Připravila jsem se vskutku briliantně. Záleželo mi na tom.
"Dejte mi práci, ale já mám strašně těžký blues, povídám, dejte mi práci, abych ztratil svý blues..." začala jsem prezentaci přednesem Hutkovy písně Plynojem, tolikrát hraná E. v Holostřevech, tolikrát padnoucí na tělo jako šaty ultrakrásné B. z ročníku. Stáhlo se mi hrdlo a náhle se mi chtělo plakat, na mém hlasu to zřejmě bylo patrné - představa nezaměstnaného člověka mě obklíčila, tolik smutku na světě a my si tu něco žvaníme o našich akademických grafech.
Referovaly jsme s milovanou a okouzlující K., která to s lidmi umí. Stála jsem u tabule celá rudá a rozechvělá, s každou vyslovenou větou, v níž bylo nápadné množství slov jako "jelikož" a "pakliže", jsem si zoufala, jak mi nejde říci to, co bych chtěla, nebo jak... a prožívala svou plachost - totiž že bych daleko raději vyprávěla o tématu někomu z očí v oči, jen. A tolik mi záleželo na tom, aby to bylo dobrý.
Přivedly jsme hosta, pana Slávka, prodejce Nového Prostoru. Chtělo se mi smát, ani nevím proč - takovej ten pláčosmích spíš, jak se tento muž se svým drobným tělem a drobnými handicapy prodírá světem a k dispozici má jen rozumbradskou povahu, vyřídilku a komunikativní charakter, a hlavně veliké srdce. Mám k němu obdiv a k lidem jako je on.
Cítím, jak je celý svět rozlítaný a já v něm - jak je třeba těžké číst tato slova, jimiž se snažím cosi vyjádřit - soustředit se na ně, nekontrolovat u četby facebook, maily a esemesky; nepotřebovat pro přežití dne aspoň horkou čokoládu z automatu a hovor se spřízněnou duší.
Toužím být pochopena, ale nejsem si tím jistá. Baví mě, že vidím věci jinak.
Vůně kávy patří do mýho všednodenna - a přitom je to tak vzácná věc. Stejně tak občasné obědy v restauracích a návštěvy kavárniček...jako by ztratily něco ze svého lesku. Jako bych už neuměla slavit.
Proč si pořád tak vzdychám? Že věcem nerozumím dost, že nedělám dost to či ono, že se bojím věcí, které stejně nemohu ovlivnit? Proč mi Pán Bůh nedal šťastnější povahu?
Miluju lidi. Všichni jsme dobří. Z podstaty.
Teď: opřená o mokrou oranžovou osušku, v bytě, v Praze, v pokoji, v pokoji.
Na Míráku jsem poslouchala pána, co tam hrává v podchodu na kytaru. Dala jsem mu nějaké drobné. Díky, šéfová, řekl mi laskavě, ač mě to oslovení nesedělo. Pěkně hrajete...řekla jsem k němu, ale nikdo to neslyšel.
Vyjevují se lidé a vztahy a prožitky a pocítky - a já je neposílám pryč. Nebo se taky nic neděje.
Večerní přednáška pana docenta B., metaforicky laděná, mě přesvědčila, že někde je svět ještě v pořádku. Či spíše - že jsou kanály, kterým rozumím.
A pak jsem zase šla večerní setmělou Prahou a...

Milostná

Pár mužů se již stačilo dotknout mého srdce
tak moc že jsem řvala jak blázen a mlátila do kytary
až mi tekla krev z prstů
že jsem básnila a šílela

ale dnes se mi chce, Pane, napsat milostnou báseň Tobě,
který si je všechny stvořil,
který tvoříš každou chvíli
každýho z nás

chci být s Tebou pořád

a je to na hranici s šílenstvím protože teď
hrávám písně jen Tobě
mám radost protože se mě dotýkáš
a nejde to napsat bez strachu že ostatní myslí že
jsou to fráze

děkuju za každej den
za každej z těch dní kdy se třeba trochu vztekám
bloudím hledám netuším svíjím zívám směju jdu

děkuju za to že s Tebou jde všechno líp
že mě přijímáš takovou jaká jsem
že jsem a můžu být Tvá
že jsi a že šílím z toho jak jsi milosrdnej

miluju Tě
toužím Tě milovat

Nedělní poezie

Dostala jsem od maminky
vývar z kostí s játrovými knedlíčky
známý všelék těla i duše
dala mi ho do sklenice
kterou pořádně zavřela

Můj zadek je veliký
a stále se zvětšuje.

Občas chci plakat
a nejde to.

Sklenice od polévky se občas rozbíjí
uvnitř batohu se čtyřmi vypůjčenými knížkami.

Mám se hezky děkuju a ty?
nejradši se zavrtat do postele a nikam nechodit.

Přetíženo, jsou lidé, kterým se neozývám
a lidé, kteří se neozývají mne.

Zoufale utírám od polévky batoh sešity (poznámky plnicím perem psané
se při kontaktu s tekutinou ztratí)
modlím se aby mi fungoval notebook
a přemýšlím jak seženu časopis který mám půjčený od přednášejícího
asi by nechtěl ten svůj s rohama směšně zvlhčenýma
maminčiným vývarem,
z něhož zbyly jen suché
nudle a knedlíčky

Semestr začal. Panika vzrůstá.
Vím, že nic nevím. Zase. Nic se nezměnilo.

Je toho tolik tolik tolik
co dělám a přitom
jsem v tom nešťastná
Moc pracuju málo odpočívám

Nečekám miminko
to je jen nafouklý břicho.

Chybí mi kontemplace.

Mošt z našich jablek dnes namoštoval
starší pán v červených montérkách.
Přijďte zas, řekl ke mně.

Byly volby. Volila jsem doma a
mám výhrady k diskutování výsledků na ohláškách po mši
(patří politika do církve - a obráceně?)
a členství ve volební komisi domova důchodců
je balzám na duši ale taky to vysává.

Máme pořád spousta jablek
nechcete?

Pane Bože, co mi tím chceš říct?

Polévka rozmočila také všechny dopisy.

Potřebuji obejmout.

Hraní na ulici

Včera jsem hrála prvně v životě na ulici.
Hraní na ulici patřilo vždy k věcem, které jsem velmi chtěla vyzkoušet. Něco jako že by mi bylo líto, kdyby byl dnes poslední den světa, že jsem se k tomu nikdy neodhodlala.
Šla jsem po práci na Jungmannovo náměstí. Kdosi mi poradil, abych zkusila hrát tam. S rozechvělým pocitem a před zraky kavárenských hostů, sedících na venkovních teráskách, jsem vytáhla kytaru z obalu a naladila ji. Přišla jsem si tak nějak u sebe a zároveň trochu rozpačitě - možná mě někdo vyžene, vynadá, cokoliv... Ale tak, když už mám s sebou tu kytaru a stojím tu s ní, už se mi to nechtělo vzdát.
Hodila jsem prázdný obal před sebe, aby do něj lidé mohli házet případné příspěvky. Obal bohužel nešel úplně otevřít, takže to vypadalo celý dost nejednoznačně.
Nejdřív jsem začala hrát nějaký anglický písničky. Bylo to fajn. Občas se někdo z lidí, proudících pořád sem a tam, pozastavil nebo se na mě alespoň usmál. A pár lidí mi přišlo dát nějaké drobné - a položilo mi je na tašku.
Pak jsem hrála Say Halleluja to the Lord a podobný chválový písně. Vzpomněla jsem si na rok 2009, kdy jsem v rámci misií v Plzni takhle na ulici už křesťanský písničky hrála. Ale ono je něco jiného hrát v šesti lidech a hloučku sympatizantů okolo a stát sama v převeliký Praze a snažit se předávat něco o Pánu Bohu. Nicméně mě to vlastně dost bavilo - a o hodně víc než hrát ty klasicky rádiový písně.
Jedna paní, jedoucí na koloběžce, se zastavila a začala zpívat se mnou. To bylo velký. Zpívaly jsme spolu a ona mi pověděla, že je taky katolička, ale že se jí zdá, že evangelíci toho dělaj pro lidi víc, a že tedy navštěvuje spíš jejich bohoslužby. Povzbudila mě v mém hraní. Že prej o Boží lásce má být na ulici slyšet.
Tak jsem hrála dál. Zapovídal se se mnou manželský pár. Prý pochází oba z Azerbájdžánu, ale věří v Krista. Pán mi dal stovku a řekl mi, ať mi Pán žehná. To bylo hezký. Jen když se mě ptal, zda to sbírám pro nějakou sbírku, docela jsem se zastyděla, že ne. Avšak je pravda, že potřebuji prostě dovydělat něco na první nájmy.
Nehrála jsem dlouho. Celkově asi jen hodinu. Lidé mi občas alespoň věnovali pohled, i když většina z nich prostě a masovitě postupovala rychlými kromy a bez povšimnutí dál. Ale s tím jsem tak nějak počítala.
Nikdo mě nevyhnal, neokřiknul, ani nic.
Za hodinu na Jungmaňáku jsem si vydělala 421 korun + 1 euro.
A hlavně jsem snad alespoň někomu alespoň trochu zlepšila den.

O čokoládové polevě a návratu domů

Už nějakou dobu jsem v Česku.

Protože jsem na hodinách interkulturní výchovy výjimečně dávala pozor, celkem jsem očekávala kulturní šok.

Přišel. Hned na letišti. Smradlavý záchody, žádnej toaleťák. Ve výstupní chodbě všude plakáty "pozor na neoficiální taxikáře" a obrovské nápisy REKLAMACE ZAVAZADEL ZDE. Čekání na kufry trvalo snad půl hodiny. Hluk, všude hluk. Mluvíme tady o dost víc nahlas, nebo co.

Ale to bylo na konci srpna. Vlastně jsem měla a mám radost, že už jsem doma. Všude dobře, doma nejlíp.

Do Finska se příští léto vrátím. Možná tam budu studovat, na nějakou dobu, příští rok. Zdá se, že ta zem mi nějak přirostla k srdci – a ty dvě rodiny, v nichž jsem žila.

--

Teď je půlka září. Trávím čas především v Praze. Škola zatím nezačala, ještě mám dva týdny prázdnin. Raduju se z nového bytu a nových spolubydlících, hodně pracuju v knihovně, což mě taky těší, a hlavně, zakouším Boží přítomnost, nějak srdcem. Velmi si toho vážím a toužím to napsat i sem, abych na to třeba za čas nezapomněla. Opravdu si mě zalíbil!

Toulávám se Prahou a obdivuju všechno, jako bych to viděla poprvé. Včera jsem si udělala procházku po centru. Byla už tma a památky svítily. Dnes jsem se vydala do kostela svaté Ludmily, kolem něhož vždy jezdím do centra. Je krásný. Ludmila byla jistě krásná žena – lidu milá. Dnes slaví svátek.

Co jsem se vrátila z Finska, mám opravdu pocit totálního přehlcení. Jako bych žila nějak umocněně. Často se mi zdá, že emoce ze mě úplně vytékají – hlavně ty radostné a nadšené, ale občas taky ty druhé. Nevím si s nimi rady. A okolí na to občas neumí reagovat. Také myšlenek se mi v hlavě rodí až příliš. Občas je to k nevydržení – mám pocit tlaku v hlavě z toho všeho, co mě napadá. Jsem celá rozlítaná, je pro mě teď těžký se zastavit a uklidnit. Ale zkouším to.

Došla mi taková věc. Možná už ve Finsku. A sice, že je naprosto legální posílat některé myšlenky pryč, nebrat je vážně a říci jim, promiň, ale teď nemám čas nebo chuť se tebou zabývat. Vím, nebo alespoň to tak vnímám, že tohle je vlastně jádro kontemplace. Všímat si svých dojmů, myšlenek, pocitů, ale jen všímat a nezabřednout do nich. Teď jako by to pro mě byla zase novinka.

Taky nemusím brát zas tak vážně emoce. Jsem pořád tímž člověkem – ať prožívám jásavou radost nebo tíživě plíživý smutek. Jsem pořád ta stejná Péťa, pořád stejně Bohem milovaná.

A taky. S citovými projevy si někdy až neumím poradit. Už dlouho volívám pro popis něčeho velká slova typu zbožňuji, mám k smrti ráda, miluji, jsem posedlá...ale okolí to právem často hodnotí negativně, nebo jak to říct, žádný člověk není schopen zcela pochopit. Každý jsme v něčem sám. Respektive s Bohem, pozveme-li ho do svého života.

Napadl mě takový příměr – jako by všechno to moje vnitřní, přeplněné, byla čokoládová dortová poleva. Taková ta klasická, tekutá, jak se natře na dort a pak se nechá ztvrdnout. Mám teď niterní polevy přebytek a často se křečovitě snažím pomazat celý dort, a pak ještě jednou, a další vrstvu, a pak ještě přelít – tím myslím dávání okolí všechny ty emoce, slova, myšlenky, sdílet, mluvit, vyprávět, psát... a hnědá tekutina přesyceně teče z dortu, jak už se tam nevejde, teče po podnose, na němž je dort postaven, následně i po stole, na kterém leží podnos, a kape také na zem, na níž se nachází stůl... Usiluji proto o změnu. Pomažu dort přiměřeně a jen s množstvím polevy, která mu přísluší. Zbytek polevy si nechám v misce. A odnesu ji Pánu Bohu. Protože nevím, co s ni, nemám ji kam dát a nikdo o ni nestojí, nevyžaduje, nepotřebuje. Tak ji dám Jemu, protože si s tím umí poradit.

Miluju Tě, Bože.

(A tolik bych si přála, aby i lidé okolo zakusili Jeho lásku!)

((A děsím se své nové role "nadšené křesťanky" – to totiž není všechno.))