Introspekce

Někdy, když jdu z přednášky večerní setmělou Prahou, svírá mě samota. Kéž by šel někdo po mém boku - jemně se mě dotýkal a pevně objímal.
Nevím, jestli je vhodná chvíle na blogování. Jsem rozštěpená a mám sklony k podivínství.
Konvice dovařila, zalévám si čaj.
Napadá mě v hlavě tolik věcí, že ani jedinou z nich neumím popsat nebo využít.
Jako bych se už od puberty točila v tomtéž kruhu.
Tak třeba dnešní referát o nezaměstnanosti. Připravila jsem se vskutku briliantně. Záleželo mi na tom.
"Dejte mi práci, ale já mám strašně těžký blues, povídám, dejte mi práci, abych ztratil svý blues..." začala jsem prezentaci přednesem Hutkovy písně Plynojem, tolikrát hraná E. v Holostřevech, tolikrát padnoucí na tělo jako šaty ultrakrásné B. z ročníku. Stáhlo se mi hrdlo a náhle se mi chtělo plakat, na mém hlasu to zřejmě bylo patrné - představa nezaměstnaného člověka mě obklíčila, tolik smutku na světě a my si tu něco žvaníme o našich akademických grafech.
Referovaly jsme s milovanou a okouzlující K., která to s lidmi umí. Stála jsem u tabule celá rudá a rozechvělá, s každou vyslovenou větou, v níž bylo nápadné množství slov jako "jelikož" a "pakliže", jsem si zoufala, jak mi nejde říci to, co bych chtěla, nebo jak... a prožívala svou plachost - totiž že bych daleko raději vyprávěla o tématu někomu z očí v oči, jen. A tolik mi záleželo na tom, aby to bylo dobrý.
Přivedly jsme hosta, pana Slávka, prodejce Nového Prostoru. Chtělo se mi smát, ani nevím proč - takovej ten pláčosmích spíš, jak se tento muž se svým drobným tělem a drobnými handicapy prodírá světem a k dispozici má jen rozumbradskou povahu, vyřídilku a komunikativní charakter, a hlavně veliké srdce. Mám k němu obdiv a k lidem jako je on.
Cítím, jak je celý svět rozlítaný a já v něm - jak je třeba těžké číst tato slova, jimiž se snažím cosi vyjádřit - soustředit se na ně, nekontrolovat u četby facebook, maily a esemesky; nepotřebovat pro přežití dne aspoň horkou čokoládu z automatu a hovor se spřízněnou duší.
Toužím být pochopena, ale nejsem si tím jistá. Baví mě, že vidím věci jinak.
Vůně kávy patří do mýho všednodenna - a přitom je to tak vzácná věc. Stejně tak občasné obědy v restauracích a návštěvy kavárniček...jako by ztratily něco ze svého lesku. Jako bych už neuměla slavit.
Proč si pořád tak vzdychám? Že věcem nerozumím dost, že nedělám dost to či ono, že se bojím věcí, které stejně nemohu ovlivnit? Proč mi Pán Bůh nedal šťastnější povahu?
Miluju lidi. Všichni jsme dobří. Z podstaty.
Teď: opřená o mokrou oranžovou osušku, v bytě, v Praze, v pokoji, v pokoji.
Na Míráku jsem poslouchala pána, co tam hrává v podchodu na kytaru. Dala jsem mu nějaké drobné. Díky, šéfová, řekl mi laskavě, ač mě to oslovení nesedělo. Pěkně hrajete...řekla jsem k němu, ale nikdo to neslyšel.
Vyjevují se lidé a vztahy a prožitky a pocítky - a já je neposílám pryč. Nebo se taky nic neděje.
Večerní přednáška pana docenta B., metaforicky laděná, mě přesvědčila, že někde je svět ještě v pořádku. Či spíše - že jsou kanály, kterým rozumím.
A pak jsem zase šla večerní setmělou Prahou a...