vol.no...

No a co.

Můžu si přece pořád říkat, že je normální spát 13 hodin denně, válet se v posteli a jinak nedělat skoro nic.
Mám mezi přijímačkama, tak prostě odpočívám, užívám si pomaturitního volna...
Ale kam s těma neustálejma myšlenkama?
Myšlenkama, který vyvstávají pořád - i přes silnou vrstvou sto padesáti gramů čehosi?
Co mám dělat? Kým mám bejt?
Kam mám jít?
Kde jsi?
Kdyby mi tak šlo uklízet... nebo cokoliv...
...je to jako kolotoč, pořád dokola, ležet na zemi, s hudbou puštěnou hodně nahlas,
večer se rozechvěle donutit k zapálení svíčky a odmodlení breviáře...
...a pak zase další den, malátně a ztěží vstát, učesat psa...
...tisíckrát za den kontrolovat, jestli už jsou na netu výsledky
o ne/přijetí na vš... na kterou nevím, jestli chci...

...chci? Chci se Ti rozplynout v náručí, chci se zahrabat pod
písek potoka jako plachej rak a zůstat tam až do smrti...

Mám volat o pomoc? Ale komu?

Nevidim už ani hezký chvíle, nevidím, že je klid, že se teď nic neděje...
...bráním se depkou před přemejšlením, co bude dál?
Jsem neschopná. Odpusťte. To, že zapomenu rezervovat kamarádům čajovnu,
je jen důsledek...

Proč tu nejsi? Co to má znamenat?
Jsem uzavřená ve svý pasti. V pasti výčitek, vzpomínek a sebelítosti.
Když já bych s Tebou byla tak šťastná...
Jsem hnusná. Jsem zhnusená ze sebe.

A pak jsem občas mezi lidmi, usmívám se
a jsem jako šťastná Petra Klára...

...občas se vpiju do cizích příběhů, z knížek, z okolí,
se skrytou vděčností v sobě, že nemusím na chvíli cejtit vlastní
p r á z d n o t u

Nedovedu si představit, jak bude vypadat můj další život...

A já že chci bejt psycholog a zachraňovat sebevrahy ze střech mrakodrapů?
Spíš bych skočila taky...

Svaťák

Bylo nás tři. Byli jsme v krásný chalupě, na samotě, na Šumavě.
Bylo nám dobře.
Učení na maturitu jsme prokládali saunováním, případně skákáním do kádě.
Příroda, louky, stromy, šumění větru, ptáčci, slunce... to se nedá ani popsat, mi.
Zejtra uvidím, jestli mi v hlavě něco zůstalo...
Děkuju.

Střípky:

"Já jsem já a já nejsem ne-já. Co je tohle za kravinu?"
Míra: "Celá filosofie je přece kravina."
***
8.00h, neznámej chlap, vylezlej z multikáry: "Dobrej. Kde tady máte nějakýho šéfa? My vám vezem tu centrálu."
my: "???"
***
Tonda: "To jídlo je velice výborné, což už je dost vysoká známka."
***
Míra ze spaní: "mmmmmmmMMMMMMMMMMMMMM!!"
"Míro...prosím tě, nech už mi usnout..."
***
Míra: "Péťo, prosím tě, můžeš procentuálně vyjádřit, kolik jídla nám zbylo?"
***
Míra: "Dvě věci naplňují mou duši vždy novým úžasem: Hvězdné nebe nade mnou a hvězdné nebe pode mnou (v kádi)."
***
Tonda: "Ach jo... já už bych tak nějakou chtěl... A chtěl bych, aby vařila jako ty..."
***
Míra: "Tyjo, já už začínám Péťovatět!!"
***
Tonda: "To je krásný."
***
pani: "Já jen, že tímhle znehodnocujete pozemky paní Trefancový, jo..."
***
Míra pochopil Zenónovy aporie takto:
Pokud Achillovi přistane na patě letící šíp, nikdy nedoběhne želvu.

Něco zvláštního

Napadlo tě někdy, jak je zvláštní, že noc co noc si leháme na měkký kvádry?
Že lidský vlasy vždycky přijmou a vtáhnou do sebe vůni prostředí?
Že srdce buši, jen tak, jako perpetum mobile?
Že vevnitř kalkulačky je možná skřítek?
Že když včely nakrmíme vodou s cukrem, tak že to pak mají v bříšku?
Že jsme všichni byli nejdřív zygota a morula a blastula?
Že jsme se narodili v lidským těle, a proto že nejsme třeba zebra nebo kopretina?
Že oheň nelze uchopit?
Jak je zvláštní, že i když už člověk ví všechno možný, ještě nepřišel na to, jak efektivně utišit bolest v srdci (aniž by z toho třeba vznikla ještě větší bolest)?
Že každá knížka byla nejdříve v mozku, a že každej sešit byl dřív stromem?
Že je to všechno na světě tak divně roztříděný - každý den vstupujeme právě do tý školy/práce, do který patříme?
Jak je fascinující, že obloha nikdy nevybledne, že noc co noc podstupujeme stav podobný kómatu, že v 0.00 začíná úplně novej den, že umíme vidět i zavřít oči (a pak vidět nic), že
jedna část světa nemá co jíst a dennodenně bojuje o holý přežití a ta druhá část má úplně všechno a zároveň přesto kňourá?

(Kňour)

Den Tibetu

Psáno na dějepisný seminář.
Protože mi přijde správný odhlídnout alespoň čas od času od svých pseudostarostí a podívat se na ty globální.
Protože mi to nějak leží na srdci...

"Co to pomůže, moji bratři, říká-li někdo, že má víru, ale nemá skutky? Může ho taková víra spasit? Víra, když se neprojevuje navenek skutky, je sama o sobě mrtvá. Ukaž mi tu svou víru, která je beze skutků! Já ti však ze svých skutků mohu dokázat svou víru." (Jak 2, 14.17.18b)

Když se řekne Tibet, napadne mě nespravedlnost.

Přes šedesát let jsou Tibeťané nuceni žít pod nadvládou Číny. Do jejich země, který nikdy nebyla součástí Číny, ani jiného státu, jsou roubovány násilnou cestou zárodky marxismu, které se střetávají s pacifistickým a mystickým buddhismem.

Bydlím na lesní polosamotě, která čítá dvanáct více či méně stálých obyvatel. I přesto čas od času vyvěsím na balkoně tibetskou vlajku. A dává mi to smysl.

Pro jakékoliv lidské konání, ať už je to čtení knihy, vaření nebo studium, by totiž měl mít člověk upřímnou motivaci a měl by vždy vědět, proč tu či onu věc dělá. Zde, myslím, vzniká malá skulina velkého problému.

Připadá mi krásné, že řada českých a moravských měst (konkrétně letos 410 obcí) vyvěsí

10. března tibetskou vlajku. Tohoto dne se totiž roku 1959 odehrálo tibetské povstání proti čínské nadvládě, jenž bylo násilně potlačeno, a při němž přišlo o život zhruba 80 tisíc tibeťanů.

Dokonce také 38 českých škol se zapojilo do projektu „Vlajka pro Tibet“ - v plzeňském kraji to bylo stříbrské gymnázium a soukromá střední škola uměleckého zaměření Zámeček.

Jenomže zde vyvstává otázka: Proč? Co z toho?

Většina lidí pohotově odpoví, že z prosté solidarity k tibetskému obyvatelstvu. To je jistě ušlechtilé, vždyť kdo jiný než náš národ, který si protrpěl německou a následně ruskou okupaci by mohl s utlačovanými tolik soucítit. Samozřejmě mi připadá správné a podstatné pamatovat na ty, kteří nemají takové štěstí jako my v současné době, kteří žijí v nouzi, nesvobodě a nespravedlnosti. Věřím, že myslet na tyto lidi, vědět, že existují a v duchu si přát, aby se jim dostalo lepších časů, je ještě mnohem podstatnější a hlubší než jak se nám může zdát.

Jenomže stačí to?

Nechci být přiliš skeptická, ale velice se obávám, že spousta těch, kteří na radnice věší tibetskou vlajku, či ji nosí na tričku nebo batohu, možná ani netuší, kde Tibet leží a co se v něm odehrává.

Z této červenomodré vlajky jako by se stal jakýsi symbol protestu, výlučnosti a zároveň vyjádření pózy svobodného a svobodomyslného jedince. Ale zůstat u pouhých prázdných gest je, dle mého názoru, nešťastné, povrchní a pouze efektní.

Proto jsem přesvědčená, že vyvěsit pouze vlajku jednou do roka nestačí. Tento akt sám o sobě se mi zdá poněkud polovičatý a měl by být provázen dalšími akcemi, jako například festivalem o tibetské kultuře, diskusí o soudobých poměrech na tibetském území, či přednáškou o historii tibetsko-čínského konfliktu. I já bych si ráda ještě více prohloubila své znalosti, abych byla schopná pečlivě vyložit alespoň svým dvanácti spoluobčanům, proč v lese vlaje tibetská vlajka.

Přála bych si, aby i naše škola byla více angažovaná ve věci podpory Tibetu. Bylo by skvělé, kdyby naše gymnázium rovněž pověsilo v březnu vlajku a stalo se tak třetí aktivní školou v našem kraji. Dovedu si rovněž představit mnoho akcí a aktivit, které by se v rámci Dne Tibetu mohly pod záštitou naší školy konat. Vždyť jak jinak lze bojovat proti bezpráví nežli informovaností, která může vést v protesty, a která může způsobit, že hlas veřejného mínění pronikne až do výšin naší vlády? Vzpomeňme si na válku ve Vietnamu, kdy se pomocí naléhání amerických hippies povedlo ukončit vojenský konflikt.

Avšak, rovněž si uvědomuji, že pomoc Tibetu je složitá a jako by představovala začarovaný kruh. Aby naše drobná země s Čínou diplomaticky projednávala takto choulostivé záležitost, to si lze představit jen ztěží. Také bohužel nelze ignorovat děsivý fakt, že celý svět je na Čínské lidové republice hospodářsky závislý.

Jenže co stojí výš – byznys, nebo lidská spravedlnost?

Proválená sobota

Do prdele. Zaskřehotám poslední "ahoj" dnešního, a možná taky zítřejšího dne.
A pak to zase přijde. Jako kdybychom se o tom spolu nebavili.
Chybíš mi, chybíš mi, CHYBÍŠ MI! Co mám dělat?
Totální ochromení. Nemotivace vstát. Proč, taky? Zoufalej pláč a nic nemá cenu.
Písmenka v knížce běhají a taky už nedávají smysl.
Je tři čtvrtě na šest. Nic jsem neudělala a už nic neudělám.
Už nemám žádný sny, ani představy, protože jsem si je zakázala.
Mám jen tohle psaní. A postel.
Choulit se ke stěně. Hodinu. A pak se odšourat na večeři.
Petro, co je, že se mnou zase mluvíš na půl huby?
Nic neříkám, jenom se tvářím.
Snažím se pak vpít do knížek, do Zolovo Zabijáka, Aloise Nebela a Sofiina světa a enneagramů.
Střídám to, aniž bych se na něco soustředila. Spíš se jen válím jako váleček.
Vymejvám si pak hlavu televizí. Českej lev. Je to totálně nesmyslný sledovat.
 Jako je totálně nesmyslný všechno.
Teď je čtvrt na jedenáct. Potkanky pískají, asi mají žízeň. Jsem jako přilepená, i když jim musím dát vodu.
Nepíšu to, protože chci lítost. Píšu to, protože se strašně zlobím. Na sebe, že nedokážu...
Lenost se mísí s poruchou a hrozně přeháním. Jsem prostě nešťastná.

ach, ach jo

tíživý ticho samoty
kroky tam a zase zpátky
dlouho nebudu žehlit košile

tak já jdu Peťko

není komu to říct
komu brečet
a navíc
každý vyznání spouští vinu
navzdory antidé

co bude dál?
nejde se učit ani nic
práce se válí na stole
a já v posteli

asi jsem se zbláznila

bordel v pokoji
mně je to jedno

Zasnění

Co bych chtěla?

Teplo krbu a proti němu
postel dvojlůžkovou
se saténovou dekou
a někým vedle sebe

pro válení
ve dvou

S někým
dojemným citlivým
s někým kdo by mě litoval
jak mam těžkej život
kdo by mi říkal
jak jsem krásná
abych věřila

že beznaděj neexistuje

Vstát jako první a udělat vůni kafe
pro nás oba spolu

dát Ti pusu na probuzenou
a zahrát Ti píseň ranní

(...)
Paradoxně si myslím
že tohle není moje cesta

Večerní večerka

Miluju takový ty mikrochvíle, kdy si uvědomím, jak je život prostej, přirozenej a ryzí.
Když mi dojde, jak jsme všichni stejní lidé, z masa a kostí, z rozumu a pocitů.
Moje podivně rozvířený nitro se v takovém oka-mžiku zastaví, jako by mi projel páteří takovej zvláštní pocit, známej už od dětství - aha!
Já žiju! Tohle je fakt doopravdy a není to jen nějakej sen nebo hra!
A kupodivu to zjištění v takovou chvíli nebývá ani trochu děsivý.
Bohužel, momentů podobnýho "znovunarození" mnoho není.
Mám pocit, že chodim na strašně zvláštní školu. Jako by nás vyučovali roboti a my byli jakýsi bezcitný pijáky, neschopný jakýkoliv reakce, od nadšení po odpor.
Proto mne tolik dojímá, přeruší-li se tenhle žalostnej stereotyp něčím ryze lidským.
Ale to, co chci vyprávět, se vlastně vůbec nestalo ve škole.
Je to můj dnešní zážitek z Bor. Krátce po půl osmé večerní.
V klidu jsem si jela tramvají číslo čtyři až na konečnou. Tedy vlastně, já jsem vůbec nejela, jen jsem nečinně seděla a svírala v ruce právě čtenou knížku, s důležitým a hlubokým dilematem v sobě, zda ji mám ještě mezi předposlední a poslední stanicí otevřít. V klidu ovšem jela ta tramvaj, která na tý předposlední zastávce prostě suverénně zastavila a hodnou chvíli dokonale zbytečně a důstojně stála. To mi ještě nedošlo, že se mi milá tramvajka už dost možná musí tiše chechtat.
Právě ta chvíle jejího trpělivýho čekání způsobila, že když jsem vystoupila a šourala se k zastávce svýho autobusu, zahlédla jsem už jen, jak ten červenej autobus bliká blinkrem doleva, čímž mi jasně naznačil, že už odjíždí.
Koukala jsem na něj jak sova, jak ten prevít pomalu brázdí silnici, a ještě jsem si v duchu přemýšlela, že bych měla šanci ho nějak stopnout, jenže bez špetky odvahy to udělat.
"Ne, to ne!" vylítlo ze mě nahlas a starší paní vedle mě mírně pootočila hlavou, obtěžkanou chlupatou čepicí.
Tak jo. Tak jsem to holt zase po miliontý nestihla. A spletla jsem si odjezd svýho spoje o pět minut. No jo, no.
Zavolala jsem tátovi, že jsem úplně blbá, protože mi to zase ujelo, a že jestli by nebyl tak hodnej a nepřijel pro mě ke svítidlům. Nic mi nevymlouval a nasupeně souhlasil.
Jenomže právě tohle všechno zdánlivě normální a bezvýznamný způsobilo, co se mi stalo dál.
Lehce sněžilo. Plzeň byla jako pod jemnou cukřenkou. Loudala jsem se a vydatně naslouchala slastnýmu zvuku křupání sněhu pod nohama. Kroky po čerstvě nasněžené cestě.
Jsou jako Ty, protože jsi prvně vstoupil někam, kam před Tebou nikdo... A já, jsem nucená dělat, že ty první stopy nic neznamenají a jít dál...? Odhlídnout od nich, nezabejvat se "kravinama", ale kráčet dál po cestě...
Napadlo mě jít si koupit něco dobrýho na nervy. Vlezla jsem tedy do vietnamský večerky, kam občas ráda chodím, abych podpořila pilně pracující lid národnostních menšin. "Dobrý den." oznámila jsem. "Dobry deň." odpověděl mi roztomile vietnamec malého vzrůstu, postávající u pokladny a konsternovaně sledující malou obrazovku na protější stěně, na které běžělo jakýsi asijské drama. Chvíli jsem se taky zakoukala. Bylo to opravdu opravdový drama - přišla jsem zrovna do chvíle, kdy se šikmooká dívka hystericky rozeřvala a rozplakala. Všichni z filmu mluvili vtipným jazykem a a jako kdyby pořád ve smyčkách těch samých slov.
Ve večerce byl ještě jeden pán, nebo spíš starší chlap, stojící vedle vietnamčíka a s rukama v bok drze se usmívající na televizní obrazovku. Asi se v duchu vysmíval asijským dramatům. Jinak jsem vlastně nepochopila, co tam dělá. Možná to byl hlídač, kterej mne po očku sledoval, jestli nechci něco ukrást, protože jsem si šla nakoupit mls svým obvyklým podezřelým způsobem.
Strategie pomalýho vybírání.
Jednak je člověk tak dýl v teple, a jednak si prostě nemůžu pomoct a nemohu jinak než pořádně přemejšlet, co vlastně chci - jaký má horalka výhody oproti knäckebrotu? Co ty tyčinky s jogurtovou náplní? Nebo rohlík..?
Co když žiju pořád zíráním na dortík a mlsným slintáním z něj, kterej je za prosklenou zamčenou vytrínou, a kterej je mi zapovězeno jíst, podobně jako jablko poznání? A co když je teda hloupost, že se potom dál rozhlížím po cukrárně a hledám jiný laskominy, alespoň tak podobně dokonale dobrý jako dort, v poličkách nezamčených? Nemám náhodou vyjít z cukrárny a vydat se kamsi úplně jinam...?
 Obvykle stejně skončím u tyčinky Corny Big, protože si myslím, že je to tak trochu zdravá müslityčinka, a přitom je to moc dobrý a nechutná jako některý jiný müslityčinky, který mi konzistencí i chutí až příliš naturalisticky připomínají ten žlutej maz, kterej si člověk vyndavá z uší.
Položila jsem Corby Big Peanut&Chocolate na pult.
"Činac", řekl pan vietnamec, nepřestávajíc sledovat televizi.
Zaplatila jsem přesně. "Ďekujem!"
Při odchodu se stalo to něco zvláštního.
Až teprve teď jsem si všimla, že vedle na zemi položených balení pet lahví leží nevelká klec s malým hnědým králíkem uvnitř. Chroupal nevinně seno. Neubránila jsem se rozněžnění. "Jé!!", vypadlo ze mě imfantilně.
Přistoupil pán nejspíš hlídač s jinak nevyjasněnou rolí. "Můžete si ho pohladit, jestli chcete."
Řekl to velmi přátelsky. Vůbec ne nějak vlezle nebo slizce.
"Tak jo, děkuju!"
Pan neznámo-jako-kdo-ve-večerce-pracující otevřel klec a já si začla králíčka hladit.
"Tyjo... ten je fakt krásnej."
Usmál se. "To je dárek. Tenhle rozhodně není na jídlo."
"To je dobře."
Když viděl, že jsem dohladila, zavřel klec a usmál se na mě. A já na něj.
A to je všechno.
Taková kravinka... a mně ukrutně zlepšila náladu. Byla v ní určitá láska - náklonnost, naprostá přirozenost, spontánnost tý milý mezilidský interakce. Najednou bylo ve mně něco neobyčejnýho. Vzácnýho a konejšivýho.
Třeba se ty nejdůležitější věci odehrávaj právě v něch na pohled zanedbatelnejch a úplně obyčejnejch okamžicích.
Bylo mi najednou daleko živelněji a vášnivěji než po cigaretě a měla jsem ukrutnou radost.
Právě pro nedostatek tohohle jsem ve škole zkroušená, právě takhle chci pracovat s lidma, aby se oni usmívali na mně a já na ně, a aby bylo mezi námi vždycky jakýsi neviditelný neznámý přátelský pouto.
A právě pro vyvolání takovýhle chvíle třeba každýmu říkám před nashledanou ještě "Mějte se moc hezky".