Dnešní sváteční den

7.00

Vstávám,
aby pes byl nakrmenej
je sedm hodin ráno
státní svátek
- Den boje za svobodu a demokracii
výročí Sametový revoluce...

potkani koukají zpoza skříně
a nemůžou si pomoct
- musí se mi smát

jsme něco, co se nedá definovat...

rozednívá se
a já jdu ještě zkoušet
spát...

10.15

Tak už je čas přestat se válet, co říkáš, Peťko?

11.00 - 12.00

Zahrada, pejsek, hrabání listí...

13.23

Hurá! Chytila jsem Lulu, aspoň.

14.00-16.00

Zahrada, pejsek, hrabání listí... (ergoterapie??)
A bílá obloha, a vděčnost za dům, a vděčnost...

Už se mi nechce k tomu psát ty časy. Je to takový svazující.
Navíc už nevím, jak to bylo...

Počítač? Sekal se mi facebook, nešel, a jsem na něm asi fakt závislá...

Tyjo! Prý mám 200 přátel! Přesně, už... jak to? Je to pravda?
Neuspořádám sraz?

- Uááá! My nemáme moc připravený nábožko zítřejší!

Povídání si s tatínkem, o dnešním výročí a o dřívější době... a moje asi hloupé otázky - ale kdo se zeptá, je pět minut za blbce, a kdo se nezeptá, je blbec celej život? Snad...

Proč dávají v televizi Krásnou pokojskou a Krále Šumavy? Místo aby upozornili na to, proč máme dneska volno? Místo toho, aby upozornili, proč máme dneska svobodu a demokracii?
Proč je všem fuk, co se děje? (I mně, trochu?)

22.06

...je teď. Viděla jsem milej dokument o událostech roku 1989.
Nesmyslně sedím u počítače, místo abych se učila, abych chytala Sáru, abych si uklidila a abych se uklidnila...
Nesmyslně (snad) se bojím. (Pořád cítím výzvu: Neboj se.)
Nesmyslně to píšu... a je z toho tento nesmyslný článek.


A... krásnou dobrou noc.

Znovuuteklí oba potkani

Já už fakt nevím.

Chtělo se mi dohromady brečet a smát, když jsem v pátek přišla ke kleci, která byla otevřená.
Slyšela jsem jen tiché hemžení, klapotání potkaních paciček... ale už před tím mi to bylo jasné.
Potkani utekli.
Už potřetí za dobu, co je mám.
Mám dva potkany, nebo lépe řečeno potkanice - Sáru a Lulu.
Ani jednu z nich se mi nepodařilo nějak hodně ochočit.

Sára je snad možná mojí potkaní variantou. Je šílená.
Umí hrozně dlouho běhat dokolečka po celé kleci, nebo se hrabat divoce v pilinách, jako by hledala něco, co stejně nemůže být nalezeno.
Nejčastěji se krčí dole v kleci pod plastovým zeleným patrem a vykulenýma očima bojácně kouká před sebe.
Ráda jí. Strašně ráda.
Není jí příjemné, když ji vytáhnu z klece a snažím se jí hladit a chlácholit. Tedy, občas je za to nejspíš docela mile vděčná, ale obvykle je tak vyděšená z toho, že jí má někdo rád, že utíká, co jí potkaní nohy stačí.

Lulu je mladší. Sára, která žila už nějakou dobu v kleci před ní, jí nejdřív docela krutě okrádala o jídlo a dávala jí najevo, že je dominantnější.
Lulu ráda šplhá po mřížích. Ručkuje a umí lézt i hlavou dolů. Obvykle je veselá a snad i docela klidná.
Je taková celá zvídavá a ráda, vždycky pomalu a precizně, objevuje nová místa. Často se staví na zadní, to je jí pak vidět roztomilej tenkej proužek na bříšku. (Sára má zase černej proužek na zádech.)
Nejradši jí kukuřici, ale potrava pro ni není zas tolik důležitá.
Když mi minule potkani utekli, Lulu jsem našla v šuplíku mezi sešitama, a byla (narozdíl od Sáry, kterou se mi podařilo navrátit do klece až o tři dny později) krotká a odchytitelná.

Teď na mě obě dvě koukají zpoza skříně. Dvě černé potkaní hlavy se mi škodolibě smějou do ksichtu.
Vedou.
Skříň absolutně nejde odsunout. Je obrovská a těžká.
Mají pod ni, ve svém novém domečku, asi zásoby. Když jsem totiž nebyla doma, shodili si sáček se žrádlem, rozkousali ho a vytahali si z něj, co nejvíc zrnek unesli.
Když mě nejde se na nic soustředit. Pořád o nich přemejšlím... že by bylo správný a potřebný je co nejdřív vrátit tam, kam patří. Co nejdřív proto, že čím dýl budou uteklý, tím hůř se jim bude navracet do zajetí. A snažím se vymýšlet strategie...
Už minule jsem si pořídila za nemalou část svého kapesného nedestruktivní pastičku na hlodavce - takovou tu, do které když zviřátko vleze, zavřou se za ním dvířka. Nevlezou do toho, ani trochu. Snad nějakej potkaní instinkt...
Zkoušela jsem jim dávat do komory vysoký kýble se žrádlem vevnitř, aby do nich vlezli a nedostali se už zpátky... ale vysoký kýble se neukázaly jako dostatečně vysoký, protože žrádlo z nich vždycky zmizí, ale potkani jsou fuč.
Nalákávám je každou chvíli, na piškoty, na ovoce, na vodu... ven, zpoza skříně, ale trvá strašně dlouho, než se alespoň trochu osmělí. Když už se po nich chystám chňapnout, zase pohotově utečou zpátky do bezpečí a trvá jim pak o to dýl, než zase vylezou. Už na to fakt nemám... sílu, ani trpělivost.

Nejhorší je, že oni si asi tu svou klec umí sami otvírat, potvory!
Má potom cenu chytat je tam zase zpátky?

"Petro, to je chaos. Buď si ty svoje šílený krysy chytíš, nebo tam prostě dám dvě regulérní pastičky."

A co když je nechám žít za tou skříní?
Ve svobodě, napořád?

Stejně, i když je teď dostanu do klece, budou zase jako šílený, nepůjde mi je ani vytáhnout z klece, aniž by zase utekly, dlouho v nich ještě zůstane vtištěnej pocit nezodpovědný volnosti...

Ale, umím žít s pocitem vědomí, že mi prostě běhají za skříní, že běhají po celý komoře, a že to tak docela nemám pod kontrolou?

Špatně.

- Umím žít s pocitem vědomí, že skutečnost není dokonalá?

Ale nic

Jen tak píšu.
Přecházím chřipku.
Hledám soucit.
Něco mi nedochází.
Zlobím se na sebe.

Something is going to kill me.

Dnešní jízda devítkou...
(kterou jsem zázračně stihla)
...pseudovůně šípkovýho čaje...
A já byla v pasti - empétrojka vybitá...
...autobusu zhasla světla...
...nešlo si tedy číst, psát...
A byla prostě jen tma, a já v ní...
tma a já v ní..

Bolehlav a napůl prasklý sny
ledový ruce a horkej ksicht
37, 7 ° C
a moje jediná myšlenka - co když Tě nakazím?
Ale teď už jen tupost
dělá to Paralen, Brufen,
nebo je to přesně ten Pokoj, kterej hledám?

A nedám si říct, v ničem.
Jsem děsná! Praštěná! Nechutná! Trapná!
Naivní! Nevyzrálá! Depresivní! Na hlavu!
Krásná!

- Jsem závislá!
Topím se ve Tvých očích!!

A jak s tím mám žít, vším?

Vede to k bolesti.

Bolesti se vyhýbám.
Ale teď už to asi nepůjde.
Razím heslo, na každýho bejt hodná,
příjemná, způsobovat pokoj
ve vztazích, naplnění...
"live in peace with everybody,
without you lost yourself",
ale už se(be) ztrácím
trochu.

Občas brečím.
Poslouchám krutý písničky.
Válím se, nejde se učit, a pak se divím,
že nic nechápu.

Deprese.
Tak s tím něco dělej!
Jde to?

Mně je to všechno jedno.
Už radši moc necítím,
nechci se na to dívat.
Nevyznám se v tom,
nemůžu spát a přeju Ti dobrou noc,
tak jako vždycky.

A tohle celý je blbost. Vím.

Béďa

Je velmi významný den.
John Lennon by dnes oslavil svoje 70. narozeniny. Zdravím ho tímto do nebe a přeju mu všechno nejlepší.

Ale! U nás v rodině se stalo něco.
Máme psa! Chodskýho! Úžasnýho!
Dnes jsme si pro něj jeli, až daleko za Prahu.

Je to ještě štěník. Trochu vylekanej, trochu kňučící, hodně mazlivej.
Až vyroste, měl by nás všechny hlídat a uhlídat. Náš dům, nás, sekačku, kůlny, a tak.
Ale co tomu předcházelo.

Naši pořád nebyli rozhodnutí, jestli bychom měli na pejska dostatek času a peněz. Nakonec to ale nějak vyšlo. Zázračně..

Děje se mi teď mimochodem tolik zázraků, že je bohužel ani nestačím všechny pečlivě sledovat.

Potom včera. Problém. Nemáme zateplenou boudu! A štěníkovi bude zima! Nakonec se to tak nějak smetlo pod stůl, radši, s tím, že boudu, která je vlastně docela fajn, někdy kdyžtak předěláme, pokud třeba nastanou ty slíbený krutý zimy.

A dneska, na cestě tam. Tatínek, vymýšlející svůj obvykle katastrofický scénář: "No jo. Ale co když se nám ten pes nějak nebude zdát? Co řekneme? A kdo se o něj bude starat? Měl by mít nějakýho alfa samce, někoho hlavního, kdo by ho cvičil."
Máma: "To on si prej vybere sám, koho z nás bude mít nejradši."

Hned jak jsme dorazili k paní chovatelce, zahlédli jsme v její malé ohrádce dvě štěňátka. Skákala jako o závod, načež paní jedno chňapla do rukou s tím, že tohle je náš Béďa.
Méďa Béďa, napadlo mě. Roztomilej malej medvídek s kraťoučkým kmitajícím ocasem.
Stáli jsme tam v němém úžasu. Já, brácha, máma, táta.

A on si vybral mě!!

 Přišel ke mně, jako k první, položil si packy na moje kolena a ducnul do mě hlavou. "No jo, chlap..." procedil táta mezi zuby. "Kdyby to byla fena, tak si vybere mně." Začala jsem ho hladit a hladila jsem ho celou cestu až domů. Má mě rád.. a já jeho.

Krása stvoření, napadlo mě k tomu. Je nádhernej...

Cesta autem byla nadmíru klidná. Béďa sice zvracel, ale když jsem mu nastavila igelitovou tašku, moudře do ní vrazil celej čumák a mydlinkovitý zvratky vrhl do ní. Bude asi chytrej.
A taky kliďas, zdá se. Kňučel jen trochu, hlavně na začátku, kdy lítostivě koukal dozadu, jak za ním cesta ubíhá, a jak je jeho chovatelka dál a dál.
Pospával,v krabici od banánů, a dýchal s vypláznutým jazykem. Vypadal jako by se usmíval.
Myslím, že je hodnej. Takovej dobrák od kosti.

Zkoušela jsem ho venčit na vodítku. Docela mu to jde, ale po chvíli ho to štve, kouše do vodítka a škrábe se na obojku. Taky by mě vlastně nebavilo chodit si jenom na vzdálenost nějakýho špagátu. Těším se moc, až ho budu moci venčit bez něj.

Nevím ale, jestli bude hlídat. Asi se to teď ještě nedá určit, ale je jistý, že sousedovic kocour, motající se u nás na zahradě, ho vůbec nerozhodil. Vlastně si ho náš Béďa ani nevšiml.

Teď je u sebe v kotci a já ho budu muset jít nakrmit.
Jsem strašně ráda! Ještě mi to asi plně nedošlo, že je fakt náš Béďa.
Těším se. Těším se na procházky po lese, těším se, jak bude růst a jak ho budu cvičit.

A děkuju. Za něj, i za ty ostatní svoje zázraky... Děkuju Tomu, který je stvořitelem všeho...

Brácha nám Béďu krásně vyfotil. Vypadá asi takhle:

Psychiatrie - pomoc nebo hrozba?

Byli jsme dneska se třídou na exkurzi. Na výstavě.
Ráda chodím na výstavy. Mám potom pocit, že žiju kulturně.
Ráda chodím na výstavy. Zvlášť, pokud jsou na téma, které mě zajímá.
Jmenovalo se to: Psychiatrie - pomoc nebo hrozba?

Hrozba. Vyznělo z toho všeho jednohlasně, celkově a nekompromisně.
Jsem naštvaná, z toho názvu. Asi jsem fakt naivně doufala, že to bude nezaujaté, že načerpám informace z různých perspektiv... ale teď už je mi jasné, na co chtěli tvůrci ukázat. Měli to tedy radši nazvat: Psychiatrie - hrozba.

Výstava se skládá ze čtrnácti děsivých filmů plus z různých nástěnek s děsivými údaji, texty a obrázky.
Viděla jsem jen sedm filmů a u osmého, který pojednával o elektrošocích a vymývání mozku čistým alkoholem, aplikovaným přímo nad oční víčko, se mi udělalo blbě, fyzicky i psychicky, všechno dohromady. Nemohla jsem to vydržet a musela jsem jít ven.

Celé to prostě bylo podané silně jednostranně. Psychologie a psychiatrie tam byly ukázány jako jakési pseudovědy, které nikdy nikoho nevyléčily, nepomohly a jenom všem ničí život. Všechno pečlivě zabalené do dramatického a vyhroceného obalu... vybírám některé výroky, které zazněly: Neexistuje nic jako chemická nerovnováha. Psychiatři si vymýšlejí diagnózy. Celá psychiatrie je byznys.

Z části názvu "Psychiatrie - pomoc" jsem tedy na výstavě nenašla ani čárku.
A přitom si myslím, že psychiatři i psychologové umí pomoci, nějak, alespoň částečně - vím to i z osobní blízkosti. I když je fakt, že je mi líto, jak jsou tyhle psychologické a psychiatrické sféry zanedbané, jak musí být těžké léčit duševně nemocné... a v mnoha případech je to snad úplně nemožné.
Cítím za to všechno zvláštní zodpovědnost... která mě žene až k chuti studovat v budoucnu psychologii.

Pořád nevím a váhám v otázce, jestli náhodou nejsou psychiatři jen pochybní šarlatáni, kteří pacienta ani nevyslechnou, ale místo toho mu jen napíšou nějaké mysl otupující prášky. Ano, někteří takoví jsou... Ale lze to říct o všech, obecně? Jsem si jistá jen v tom, že by to tak být nemělo.

Jenže kdo má právo určovat, kdo je "normální" a kdo je blázen, kdo je zdravý a kdo psychicky nemocný? A jak? Myslím si, že se na to musí hodně opatrně.
Stejně tak na předepisování léků. Psychofarmatika mají děsivé vedlejší účinky, jako například riziko epilepsie. Silné dávky mohou úplně změnit charakter člověka, nebo ho tak utlumit, že vůbec nic necítí a je z něj jen prázdná chodící schránka... zdá se mi, že je obtížné najít tu hranici a zacházet s tím. Chce to podle mě mít nějaký dar rozlišování.

Každý jsme podle mně v něčem tak trochu "psycho". A bytostně nesouhlasím s tím, že když je někdo jiný a nevejde se do nějakých pochybných měřítek normy tohoto světa, že je hned cvok, který patří do blázince.

Na rozdíl od tvůrců výstavy, já jsem nenašla asociaci mezi psychiatrií a holokaustem, či rasismem. To jsem nepochopila, ale třeba je to moje chyba. Spíš mi přišlo, že se snažily ukázat na něco dostatečně strašlivého, s čím by si to srovnali. Čímž rozhodně nechci popírat hrůzy ani jednoho z toho.

Později jsem se dozvěděla, že tvůrcem výstavy je scientologická organizace, která ostře odmítá psychologii a psychiatrii a namísto nich používá nějaké své vlastní sektářské praktiky typu "vymývání mozku", které jsou dost možná daleko destrukrivnější. Myslím, že tohle by měl vědět každý než se rozhodne něco takového navštívit.

Jsem ráda, že jsem to viděla asi jen z toho důvodu, že mi došlo, jak je psychiatrie nedokonalá. Možná jsem dokonce přišla o některý ideály. Ale znova bych na to nešla. Celkově - polopravdy a docela úspěšná snaha vyvolat v člověku strach z psychiatrie.

Tady naleznete oficiální informace o výstavě.

Zcenzurovanej deníček

Jak už jsem říkala, píšu si deník.
Od sedmnácti. Od 19. května.
Už mám druhej sešítek.
Proč to děláš? Ptají se mě lidi často. K čemu ti to je? Proč jsi s tím začla?
Jen se tak většinou usmívám nad jejich otázkama.
Asi nevím.
Nebo, vím.
Baví mě mít přehled o tom, co dělám. Baví mě si to pak zpětně číst a vzpomínat na věci, myšlenky a detaily, na které bych třeba jinak bohužel zapomněla. Baví mě provádět jakousi denní sebereflexi svých pocitů. Hodně to pomáhá, myslím, když se člověk hledá, neví, kým je a někdy ani neví, co cítí... prostě vzít papír a psát.
Stydím se. Najednou si připadám nějak trapně za to všechno, co sem píšu. Proč?
Odtajním. Dnešní zápisek. Hm. Takže:

Nemám sem ani moc co napsat. Nebo?
(...)
Achjo. Měla jsem dneska dostat výplatu za letní brigádu. A nebyla mi přinesena. No nic, hádat se nebudu, neumím. Zbývá jen doufat, že jí někdy dostanu. Trochu se sobě směju.
Nepodstatná vzpomínka:
Babi, smrtelně vážnej výraz. "Petro. Poslouchej mi. To je všechno tím, že si děláš strašně silný kafe."
Babi ví.
Napadají mě takovýhle samý kraviny. Cítím se poněkud šíleně. A šíleně dobře, tyjo! Je mi to až podezřelý. Ale děkuju...
Dnešní den je skvělej!
Ve škole jen čtyři hodiny, a to ještě takový hezký - dvouhodinovka semináře z biologie, dějepis v němčině a literatura.
Potom výbornej neplánovanej spontánní oběd s tátou. Slunečnice. Brokolice s rajčaty a pohankou. Plus salát. Plus skvělej táta. Mňam.
Pak bazén. Dobrej pocit z dobrý životosprávy. Jaký to úžasný pondělní zvyk! Ach, jak strašně mě baví chodit do bazénu! Plavu, co můžu (cvičení se ve fyzičce + povolená sebedestrukce), plavu ráda i teď v záři ve venkovním bazénu, je-li otevřený. Dneska byl! Plavu, co to jde, potápím přitom hlavu, někdy pod vodou otevřu oči a pozoruju dlaždičky na dně, plavu divoce a energicky a naplno až do doby, než dostanu křeč v noze (jen dnešní případ, vlastně). Líbí se mi taky chodit do parní komory, která je u šaten. Natáhnout se do těch 50 °C, vdechovat a vydechovat těžkou horkou páru a jen tak spočinout...... po tomhle roztékání se a odpařování se ještě obvykle vrhnu zpátky do studenýho bazénu. Mám pak pocit, že dělám něco zdravýho, šílenýho a finskýho.
- Zítra jdeme do divadla. Mám šílenou chuť vzít si tenisky.
(Bojovat proti konvencím...?)
Ale proč to sem píšu, takovým informativním charakterem?
Mohla bych to třeba opsat na blog. Tohle všechno.
Ale tohle už ne:
(...)

Devítkou domů

Vlastně mě hrozně baví dojíždět domů.
Jsem dojíždějící... pořád si to nejsem nějak ochotná přiznat. Nebo o tom třeba ani nevím?
Často se s někým na něčem dohodnu, snažím se vždycky vyjít co nejvíc vstříc, ale až posléze, obvykle třeba po několika hodinách mi dojde: No jo, ale jak se potom dostanu domů??
Naštěstí mi jezdí poměrně často, tak jednou, dvakrát za hodinu, městskej autobus do nedaleké Lhoty, a ty tři kiláčky pak buď dojdu, anebo mě tam vyzvedne můj obětavý táta, či brácha.
Bydlím ráda tam, kde bydlím. Za nic na světě už bych se nechtěla stěhovat, za nic na světě bych nechtěla žít ve městě... v bytě... na sídlišti.
Ten les, ta samota, ticho, tma, hvězdy, prostor a soukromí... to je prostě krásný.
Vím, že se to zdá bejt asi ujetý, ale mě to dojíždění fakt baví.
Jo, sice je pravda, že někdy je to fakt vysilující, třeba, když musím jet domů, pak zase zpátky do Plzně, nebo nic nejede a já musím dojít do Lhoty... a když jsou všichni přátelé daleko, nebo když chci někam večer vyrazit a je to složitý...
...ale nevyměnila bych to za nic.

Teď docela často, vlastně zatím třikrát tejdně, jezdím ze školy domů až pozdě.
Konkrétně ve 20.35 vyjíždím z Plzně.
Je to dáno tím, že mám poslední dobou pořád co dělat, a tak se prostě celodenně zdržím v Plzni a jedu domů až tímto posledním autobusem. (I když, posledním ne - ještě jezdí nějakej ve 22.30, ale jen v lichý tejdny, a mně se to nikdy nechce zjišťovat.)
Rodiče jsou z toho samozřejmě nadšení.
Snad ani tak ne proto, že by se o mne báli, i když, to možná taky, ale spíš jim vadí prostě fakt, že nejsem moc často a moc dlouho doma. Že sem jezdím jen přespat.

Ale, dneska jsem si zase potvrdila, jak mě to strašně baví, jezdit devítkou!
Užívám si to, jak poloprázdnej autobus jede tmou, nejdřív kolem věznice (Často počítám okýnka, kolik jich svítí, a myslím na vězně, co asi dělají? Čtou si, třeba?). Potom kolem přehrady. Hladina se jí blyští a někdy tvoří takový třpytky, který jsou trochu vidět i za temna.
Pak přejede autobus přes koleje. Občas se dokonce stane, že chytneme vlak! Červená kontrolní světla agresivně a nekompromisně mrkají do tmy, a pak se vyřítí několik zelených vagónků...
...ale to vnímám jen někdy, protože často už si v těchto místech tak pospávám, na svém oblíbeném levém předním sedadle, opřená o sklo.
Celou cestu nás neobtěžují žádné pouliční lampy. Prostě jedeme tmou. Z okýnek není nic moc vidět.
Potom vystoupím, a čeká mě ještě tak kilometrová cestička k domovu. Částečně přes vesnici, to se pak vyžívám v pozorování. Kolik dědečků je v místní hospůdce (dneska jsem tam neviděla žádnýho, ale fotbal běžel), kolik lidí už spí a kolik ještě ne, slyším psy štěkat... Pak jdu kolem tenisových kurtů, kráčící ráda po postranním obrubníku. A potom neosvětlenou tmavou lesní silničkou domů.
Vlevo les, vpravo les, tichý ševelení kobylek, trochu hluku z nedaleký dálnice... a jen já.
Kráčím, vdechuju vůni, kráčím bezbranně, s pokorným vědomím, že kdyby mě tu někdo chtěl zabít, tak to prostě udělá, ale i s vírou, že se to nestane... kráčím za světýlkem v dáli, to jak svítí naše okno z obýváku...
Vidím v tom zkrátka něco strašně hezkýho, v tý tmě, v začínající noci...
A budu si takhle dojíždět tak dlouho, dokud mě někdo nezabije.
Třeba rodiče... :-)

Úleva

Co když je chyba dívat se tolik do sebe?
Co když zůstanu sama?
Co když jsem blázen?
Co když řeším zbytečnosti?
Co když potkani zase utečou?
Co když jsem úplně trapná?
Co když je naše škola ústav?
Co když to všechno nebudu stíhat?
Co když zase nebude fungovat internet?
Co když nebudu dobrá animátorka?
Co když nežiju, ale přežívám?
Co když jsem jednou nahoře a jednou dole?
Co když je všechno na hovno?
Co když to bude všechno dobrý?

Co když nechápu?
Co když mě nechápou?
A co když...co když je to všechno jedno?