Psychiatrie - pomoc nebo hrozba?

Byli jsme dneska se třídou na exkurzi. Na výstavě.
Ráda chodím na výstavy. Mám potom pocit, že žiju kulturně.
Ráda chodím na výstavy. Zvlášť, pokud jsou na téma, které mě zajímá.
Jmenovalo se to: Psychiatrie - pomoc nebo hrozba?

Hrozba. Vyznělo z toho všeho jednohlasně, celkově a nekompromisně.
Jsem naštvaná, z toho názvu. Asi jsem fakt naivně doufala, že to bude nezaujaté, že načerpám informace z různých perspektiv... ale teď už je mi jasné, na co chtěli tvůrci ukázat. Měli to tedy radši nazvat: Psychiatrie - hrozba.

Výstava se skládá ze čtrnácti děsivých filmů plus z různých nástěnek s děsivými údaji, texty a obrázky.
Viděla jsem jen sedm filmů a u osmého, který pojednával o elektrošocích a vymývání mozku čistým alkoholem, aplikovaným přímo nad oční víčko, se mi udělalo blbě, fyzicky i psychicky, všechno dohromady. Nemohla jsem to vydržet a musela jsem jít ven.

Celé to prostě bylo podané silně jednostranně. Psychologie a psychiatrie tam byly ukázány jako jakési pseudovědy, které nikdy nikoho nevyléčily, nepomohly a jenom všem ničí život. Všechno pečlivě zabalené do dramatického a vyhroceného obalu... vybírám některé výroky, které zazněly: Neexistuje nic jako chemická nerovnováha. Psychiatři si vymýšlejí diagnózy. Celá psychiatrie je byznys.

Z části názvu "Psychiatrie - pomoc" jsem tedy na výstavě nenašla ani čárku.
A přitom si myslím, že psychiatři i psychologové umí pomoci, nějak, alespoň částečně - vím to i z osobní blízkosti. I když je fakt, že je mi líto, jak jsou tyhle psychologické a psychiatrické sféry zanedbané, jak musí být těžké léčit duševně nemocné... a v mnoha případech je to snad úplně nemožné.
Cítím za to všechno zvláštní zodpovědnost... která mě žene až k chuti studovat v budoucnu psychologii.

Pořád nevím a váhám v otázce, jestli náhodou nejsou psychiatři jen pochybní šarlatáni, kteří pacienta ani nevyslechnou, ale místo toho mu jen napíšou nějaké mysl otupující prášky. Ano, někteří takoví jsou... Ale lze to říct o všech, obecně? Jsem si jistá jen v tom, že by to tak být nemělo.

Jenže kdo má právo určovat, kdo je "normální" a kdo je blázen, kdo je zdravý a kdo psychicky nemocný? A jak? Myslím si, že se na to musí hodně opatrně.
Stejně tak na předepisování léků. Psychofarmatika mají děsivé vedlejší účinky, jako například riziko epilepsie. Silné dávky mohou úplně změnit charakter člověka, nebo ho tak utlumit, že vůbec nic necítí a je z něj jen prázdná chodící schránka... zdá se mi, že je obtížné najít tu hranici a zacházet s tím. Chce to podle mě mít nějaký dar rozlišování.

Každý jsme podle mně v něčem tak trochu "psycho". A bytostně nesouhlasím s tím, že když je někdo jiný a nevejde se do nějakých pochybných měřítek normy tohoto světa, že je hned cvok, který patří do blázince.

Na rozdíl od tvůrců výstavy, já jsem nenašla asociaci mezi psychiatrií a holokaustem, či rasismem. To jsem nepochopila, ale třeba je to moje chyba. Spíš mi přišlo, že se snažily ukázat na něco dostatečně strašlivého, s čím by si to srovnali. Čímž rozhodně nechci popírat hrůzy ani jednoho z toho.

Později jsem se dozvěděla, že tvůrcem výstavy je scientologická organizace, která ostře odmítá psychologii a psychiatrii a namísto nich používá nějaké své vlastní sektářské praktiky typu "vymývání mozku", které jsou dost možná daleko destrukrivnější. Myslím, že tohle by měl vědět každý než se rozhodne něco takového navštívit.

Jsem ráda, že jsem to viděla asi jen z toho důvodu, že mi došlo, jak je psychiatrie nedokonalá. Možná jsem dokonce přišla o některý ideály. Ale znova bych na to nešla. Celkově - polopravdy a docela úspěšná snaha vyvolat v člověku strach z psychiatrie.

Tady naleznete oficiální informace o výstavě.

Zcenzurovanej deníček

Jak už jsem říkala, píšu si deník.
Od sedmnácti. Od 19. května.
Už mám druhej sešítek.
Proč to děláš? Ptají se mě lidi často. K čemu ti to je? Proč jsi s tím začla?
Jen se tak většinou usmívám nad jejich otázkama.
Asi nevím.
Nebo, vím.
Baví mě mít přehled o tom, co dělám. Baví mě si to pak zpětně číst a vzpomínat na věci, myšlenky a detaily, na které bych třeba jinak bohužel zapomněla. Baví mě provádět jakousi denní sebereflexi svých pocitů. Hodně to pomáhá, myslím, když se člověk hledá, neví, kým je a někdy ani neví, co cítí... prostě vzít papír a psát.
Stydím se. Najednou si připadám nějak trapně za to všechno, co sem píšu. Proč?
Odtajním. Dnešní zápisek. Hm. Takže:

Nemám sem ani moc co napsat. Nebo?
(...)
Achjo. Měla jsem dneska dostat výplatu za letní brigádu. A nebyla mi přinesena. No nic, hádat se nebudu, neumím. Zbývá jen doufat, že jí někdy dostanu. Trochu se sobě směju.
Nepodstatná vzpomínka:
Babi, smrtelně vážnej výraz. "Petro. Poslouchej mi. To je všechno tím, že si děláš strašně silný kafe."
Babi ví.
Napadají mě takovýhle samý kraviny. Cítím se poněkud šíleně. A šíleně dobře, tyjo! Je mi to až podezřelý. Ale děkuju...
Dnešní den je skvělej!
Ve škole jen čtyři hodiny, a to ještě takový hezký - dvouhodinovka semináře z biologie, dějepis v němčině a literatura.
Potom výbornej neplánovanej spontánní oběd s tátou. Slunečnice. Brokolice s rajčaty a pohankou. Plus salát. Plus skvělej táta. Mňam.
Pak bazén. Dobrej pocit z dobrý životosprávy. Jaký to úžasný pondělní zvyk! Ach, jak strašně mě baví chodit do bazénu! Plavu, co můžu (cvičení se ve fyzičce + povolená sebedestrukce), plavu ráda i teď v záři ve venkovním bazénu, je-li otevřený. Dneska byl! Plavu, co to jde, potápím přitom hlavu, někdy pod vodou otevřu oči a pozoruju dlaždičky na dně, plavu divoce a energicky a naplno až do doby, než dostanu křeč v noze (jen dnešní případ, vlastně). Líbí se mi taky chodit do parní komory, která je u šaten. Natáhnout se do těch 50 °C, vdechovat a vydechovat těžkou horkou páru a jen tak spočinout...... po tomhle roztékání se a odpařování se ještě obvykle vrhnu zpátky do studenýho bazénu. Mám pak pocit, že dělám něco zdravýho, šílenýho a finskýho.
- Zítra jdeme do divadla. Mám šílenou chuť vzít si tenisky.
(Bojovat proti konvencím...?)
Ale proč to sem píšu, takovým informativním charakterem?
Mohla bych to třeba opsat na blog. Tohle všechno.
Ale tohle už ne:
(...)

Devítkou domů

Vlastně mě hrozně baví dojíždět domů.
Jsem dojíždějící... pořád si to nejsem nějak ochotná přiznat. Nebo o tom třeba ani nevím?
Často se s někým na něčem dohodnu, snažím se vždycky vyjít co nejvíc vstříc, ale až posléze, obvykle třeba po několika hodinách mi dojde: No jo, ale jak se potom dostanu domů??
Naštěstí mi jezdí poměrně často, tak jednou, dvakrát za hodinu, městskej autobus do nedaleké Lhoty, a ty tři kiláčky pak buď dojdu, anebo mě tam vyzvedne můj obětavý táta, či brácha.
Bydlím ráda tam, kde bydlím. Za nic na světě už bych se nechtěla stěhovat, za nic na světě bych nechtěla žít ve městě... v bytě... na sídlišti.
Ten les, ta samota, ticho, tma, hvězdy, prostor a soukromí... to je prostě krásný.
Vím, že se to zdá bejt asi ujetý, ale mě to dojíždění fakt baví.
Jo, sice je pravda, že někdy je to fakt vysilující, třeba, když musím jet domů, pak zase zpátky do Plzně, nebo nic nejede a já musím dojít do Lhoty... a když jsou všichni přátelé daleko, nebo když chci někam večer vyrazit a je to složitý...
...ale nevyměnila bych to za nic.

Teď docela často, vlastně zatím třikrát tejdně, jezdím ze školy domů až pozdě.
Konkrétně ve 20.35 vyjíždím z Plzně.
Je to dáno tím, že mám poslední dobou pořád co dělat, a tak se prostě celodenně zdržím v Plzni a jedu domů až tímto posledním autobusem. (I když, posledním ne - ještě jezdí nějakej ve 22.30, ale jen v lichý tejdny, a mně se to nikdy nechce zjišťovat.)
Rodiče jsou z toho samozřejmě nadšení.
Snad ani tak ne proto, že by se o mne báli, i když, to možná taky, ale spíš jim vadí prostě fakt, že nejsem moc často a moc dlouho doma. Že sem jezdím jen přespat.

Ale, dneska jsem si zase potvrdila, jak mě to strašně baví, jezdit devítkou!
Užívám si to, jak poloprázdnej autobus jede tmou, nejdřív kolem věznice (Často počítám okýnka, kolik jich svítí, a myslím na vězně, co asi dělají? Čtou si, třeba?). Potom kolem přehrady. Hladina se jí blyští a někdy tvoří takový třpytky, který jsou trochu vidět i za temna.
Pak přejede autobus přes koleje. Občas se dokonce stane, že chytneme vlak! Červená kontrolní světla agresivně a nekompromisně mrkají do tmy, a pak se vyřítí několik zelených vagónků...
...ale to vnímám jen někdy, protože často už si v těchto místech tak pospávám, na svém oblíbeném levém předním sedadle, opřená o sklo.
Celou cestu nás neobtěžují žádné pouliční lampy. Prostě jedeme tmou. Z okýnek není nic moc vidět.
Potom vystoupím, a čeká mě ještě tak kilometrová cestička k domovu. Částečně přes vesnici, to se pak vyžívám v pozorování. Kolik dědečků je v místní hospůdce (dneska jsem tam neviděla žádnýho, ale fotbal běžel), kolik lidí už spí a kolik ještě ne, slyším psy štěkat... Pak jdu kolem tenisových kurtů, kráčící ráda po postranním obrubníku. A potom neosvětlenou tmavou lesní silničkou domů.
Vlevo les, vpravo les, tichý ševelení kobylek, trochu hluku z nedaleký dálnice... a jen já.
Kráčím, vdechuju vůni, kráčím bezbranně, s pokorným vědomím, že kdyby mě tu někdo chtěl zabít, tak to prostě udělá, ale i s vírou, že se to nestane... kráčím za světýlkem v dáli, to jak svítí naše okno z obýváku...
Vidím v tom zkrátka něco strašně hezkýho, v tý tmě, v začínající noci...
A budu si takhle dojíždět tak dlouho, dokud mě někdo nezabije.
Třeba rodiče... :-)

Úleva

Co když je chyba dívat se tolik do sebe?
Co když zůstanu sama?
Co když jsem blázen?
Co když řeším zbytečnosti?
Co když potkani zase utečou?
Co když jsem úplně trapná?
Co když je naše škola ústav?
Co když to všechno nebudu stíhat?
Co když zase nebude fungovat internet?
Co když nebudu dobrá animátorka?
Co když nežiju, ale přežívám?
Co když jsem jednou nahoře a jednou dole?
Co když je všechno na hovno?
Co když to bude všechno dobrý?

Co když nechápu?
Co když mě nechápou?
A co když...co když je to všechno jedno?

TeĎ

Žiju přítomným okamžikem. Nebo se o to aspoň snažím.
Sára už není sama! Dostala novou kamarádku, od Kiki. Takže mám už dvě potkaní kamarádky.
Jsem strašně ráda. Skamarádily se spolu docela rychle, a jsou obě veselé a spokojené.
Strávila jsem tři dny u dědy. Bylo to moc fajn, možná o tom ještě něco napíšu. A teď, teda za chviličku, jedu do Plzně na koncert skupiny Traband. Už se moc těším. A potom, zítra, jedu k babičce.
No jo, už se nám blíží škola. V jistým slova smyslu se těším. I když vím, že tohoto vyjádření budu za týden litovat. :-)
To je asi tak všechno, nevím, co bych napsala dál.
Snad jen, že cítím kolem sebe Lásku...

Merta

Snažím se žít kulturně a baví mě to.
Včera jsme s tatínkem jeli na Rabí. Navštívit koncert Vladimíra Merty - v komunistické éře odvážně disidentského písničkáře. Znáte ho někdo?
Poměrně nedávno jsem se začala zaposlouchávat do jeho hlubokých textů, do podivně podmanivých vyhrávek kytary. Docela často nám doma hraje i jeho unikátně natočená kazeta z koncertu "Za mír" z roku 1984, na kterém byl táta osobně.
Přišlo mi, že ten muž musí být fakt geniální, podle těch krásných obrazů v jeho písničkách, podle jeho názorů na svět... Výzvy k hledání pravdy, k odvaze a k míru.
A tak jsem se na ten jeho koncert moc těšila. Myslela jsem, že když býval protirežimní, tak bude teď buďto spokojený s tím, že režim padl, nebo objektivně kritizující dnešní zvláštní dobu.
Byl úplně mimo.
Před tím, než vůbec začal hrát, se šel jaksi "duchovně nabít" k ovečkám, které se opodál pásly, potom přišel se skřeky a fujarou na pódium, což se mi vlastně líbilo - bylo v tom cosi alternativního, silně subjektivního...
A silná vlastně byla i celá první půlka koncertu, hlavně co se týče hraní.
Byla jsem zvědavá i na slova, která bude říkat mezi písničkami - čekala jsem myšlenky "moudrého starce", ale místo toho přišly podivné srandičky na účet Haliny Pawlovské, moderátora Krause, prázdné plácání, vyprávění jeho snů a opileckých historek...
...mimochodem, celou dobu koncertu se nalíval vínem (které měl uložené v té skříni :) ), naprosto beze studu, bez míry... takže hlavně proto se mi druhá polovina koncertu zdála už poněkud úpadková.
Nemůžu se zbavit pocitu, že Merta je naprosto vyhořelý člověk. Torzo přemýšlivého folkaře.
Vlastně se úplně nedivím. Bojoval proti komunismu, který sice padl. ale dnešní doba taky není úplně ideální, řekla bych, nebo jak to vyjádřit... prostě si myslím, že musí cítit deziluzi z dnešní divný doby. Poznala jsem z něj to zklamání... to, jak je nešťastnej a zapíjí to vínem, jak uniká do jakýchsi podivných okultisticky přírodních duchovních směrů...
Ale! Nebylo to vůbec tak zlý, jak to asi zní. Některé momenty fakt za těch 78 kilometrů cesty stály. Třeba jeho písně o cikánce se slepenými vlasy (netuším, jak se to jmenuje), Píseň k pětadvaceti... a úplně nejvíc se mi líbila "Pravda je omamná květina", která mi připomněla, že tenhle pán je snad i ten samej člověk jako ten, který kdysi v těch osmdesátých letech zpíval Nebuď nikdy sám...
Koncert se navíc konal v úžasných prostorech v Rabí. Jak říkal táta, k dokonalosti tam chyběly fakt snad jen hvězdy na obloze. Posluchačů tam bylo tak padesát, ale samí ryze přátelští lidé, už od pohledu souznění s Mertou.
Celkově mám prostě rozporuplný pocity. Bylo to zajímavý... možná až divný. Ale spíš zajímavý, vlastně - líbilo se mi, jak bylo Mertovi jedno, co si třeba ostatní pomyslí, jak se choval naprosto přirozeně a uvolněně... Připomnělo mi to hippie dobu a občas jsem se tak nějak plně zasnila... A možná, možná jsem si to zklamání zavinila taky sama, a to svým tradičním velkým očekáváním. Prostě jsem čekala, že Merta je někdo jinej.

Potkan

"Sáro, Sáro, jak moc anebo málo mi chybí, abych tvojí duši mohla rozumět..."

Je tu jedna věc, která mě často trápí. Vím, že to moc hrotím, ale jinak bych to asi nebyla já. Rozhodla jsem se vypsat a vyfňukat se z toho tady.
Od začátku prázdnin mám potkana, tedy, lépe řečeno potkanici jménem Sáru. Sára se jmenuje proto, že já jsem se tak měla jmenovat, než jsem se narodila, ale naši mě nakonec pojmenovali jinak. :)
Vždycky jsem chtěla mít potkana. Miluju všechna zvířátka, ale zvlášt potkani mi byli vždycky tak nějak sympatičtí, připadali mi takoví punkerský, možná u leckoho vzbuzující odpor, ale přesto nepochybně přátelští a roztomilí.
A můj sen se mi splnil!
Nebudu tu psát o tom, jak jsem k Sáře přišla, ale zkrátka jsem si ji v den vysvědčení, tedy na první den prázdnin, přinesla v krabičce domů a ubytovala jí v kleci po křečkovi.
Má černobílou srst - hlavu má černou a má černej proužek na zádech, jinak je bílá.
Je hrozně plachá a bojácná. Už na pohled jí klepe silně srdíčko. Myslela jsem si tenkrát, že je to jen z toho šoku, z převozu, že se zaklimatizuje, nebo tak něco... Ale ono to tak je vlastně furt. Má pořád hroznej strach.
Klec, ve které žije, má takové patro, a ona je skoro pořád zalezlá pod ním... a strašně se bojí. Téměř veškerý svůj život tak tráví ve strachu.. a v samotě.
Ano, bydlí sama, uvědomuju si, že to je pro ni, jakožto pro potkana, ještě zvlášť samičku, velmi stresující. Ráda bych měla potkanů víc, i aby byla Sára šťastná. Jenže - ta klec je docela malá, a já nemám peníze, ale uvažuju, že bych na to dala část peněz ze své brigády. Ale naši jsou rezolutně proti - už tak jsem měla doma problém s jedním potkanem.
Je mi jí líto. Vím, že u mě není šťastná a cítím za to vinu.
Vždycky jsem chtěla mít potkana a nosit ho ven na rameni, přátelit se s ním a dávat mu svou lásku.
Každý den si tedy zkouším Sáru ochočovat. Chodím k její kleci, mluvím na ni, hrabu se svou rukou v jejích hoblinách, aby si třeba zvykala na můj pach, nebo co já vím... Dennodenně se jí snažím taky vytahovat z klece a dát si ji k sobě. Vždycky se setkám s jejím silným odporem. Mám dojem, že jí spíš mučím. Musím totiž zvednout celé to patro, a pak jí, chvějící se chuděrku, chňapnout a dát si jí k sobě. Někde jsem četla, že pomáhá, když si potkan zaleze pod tričko. Tak to tak taky dělám - Sára se tam vždycky vděčně schová, cítím to její silný bušení srdce. Chvíli je tam tak schovaná, zatočená... a potom se za nějakou dobu stane to, že začne dělat nečekaný, strašně rychlý a prudký pohyby a snaží se mi utéct, ve strachu a zmatení...
Je to zvláštní, ale Sára mi vlastně připomíná mně samou. Snad proto má taky to jméno. V jejím zvířecím charakteru se poznávám. Neustálej strach, samota, permanentní nejistota, touha někam se schovat nebo utéct... nespokojenost, plachá povaha...
Snažím se o ni starat. Klec nemá nikdy špinavou nebo smradlavou, dávám jí i dost vody, jídla a pochutin, ale velmi mě mrzí, že jsme se zatím neskamarádily.
Chovala jsem předtím několik křečků. Bohužel to vždycky dopadlo podobně, až na prvního Huga, kterej byl mimořádně krotkej. Křečci se mě taky báli, při trpělivých pokusech o ochočení žádný úspěch, při snaze o vytažení z klece kousali, a tak jsem nakonec vždycky rezignovala a starala se o ně jen čištěním klece a krmením. A to už jsem právě hrozně nechtěla opakovat!
Je mi z toho velmi smutno. Nevím, co si počít.
Ocením tedy jakoukoli radu.
Cítím se jako mučitelka zvířat. Možná to přeháním, jsem asi přehnaně zodpovědná. Vždyť je to jen zvíře, namítl by kdekdo, tak to tak neřeš.
Jenomže já to takhle neumím brát.

Prázdninový

Zdá se mi, že poslední dobou žiju v rovnováze se sebou a i se svým časem, dá se říct. Práce je vyrovnána s odpočinkem... smutky jsou vyrovnaný radostma (jo?).

...divím se, tak celkově, kolika věcem rozumím, takovým zvláštním způsobem...
...divím se sobě, jak občas reaguju na určité události...
...divím se světu, jak to všechno funguje...
...divím se té vzniklé harmonii a děkuju za ni, a za to všechno Jemu...

O prázdninách jsem už stihla podniknout několik krásných setkání se svými přátely, taky jsem se zúčastnila úžasnýho křesťanskýho tábora JUMPu, zažila naživo Mňágu a Žďorp... a včera, zrovna včera jsem zažila nádherně euforický den se Zuzkou. Zašly jsme si spolu do Dobré čajovny (která je opravdu nezpochybnitelně dobrá, vlastně nejlepší, v jaké jsem kdy byla), jen tak se spolu válely, odpočívaly a velmi krásně a radostně si povídaly.
Těším se, že/jestli budu mít ještě možnost prožít pár dalších letních zážitků, plnejch lásky a bytostný spokojenosti .
Teď mám brigádu. Od pondělí do pondělí. Pracuju v jedný firmě a uklízím tam kanceláře, záchody, jídelnu a chodby.
Pracovní doba je teda od šesti do dvou, takže odpoledne mám volná, akorát že většinou jsem tak vycuclá, že už nic moc nedělám.
Vlastně to není nic moc důležitýho nebo zvláštního, jen jsem měla chuť sem něco napsat, a nevěděla jsem přesně, co. Píšu tak zvláštně, moc na povrchu, o moc věcech najednou... snad je to tím, že jsem dneska těch osm hodin uklízela, a mám v hlavě ještě mokrej mop a štětku na záchod...
... snad, snad se časem budu schopná pustit do něčeho konkrétnějšího víc do hloubky.
No, to je jedno.
Přeju vám láskyplné léto!