Kostnický život

Úplně všichni tu jezdí na kole. Včetně důchodců, dětí, puberťáků, bárbín s kabelkama a koženou bundou a kojenců/batolat, kteří se vezou v přídavném vozíčku či na sedačce za jezdcem. Je to báječné. Cyklista se všude dostane, navíc má v městském provozu luxusní podmínky. Všude vedou cyklopruhy. Na náročnějších křižovatkách navíc vede nějak šikovněji, aby to bylo bezpečné. Každý počítá s tím, že přijedete na kole – na ulicích se nachází spousta cyklostojanů. Kostničtí své kolo zamykají, ale jen tak jednoduše – omotají zámek přes přední či zadní kolo, často aniž by to přivázali ještě k něčemu. Hlavu si s tím moc nelámají. Asi se tu nekrade. Ve finském Rovaniemi tedy kola ani nezamykali, to je pravda, ale stejně.

Jsem nesmírně šťastná, že jsem si s sebou přivezla své kolo. I když úplně před sebou vidím ten předodjezdový obraz: táta s bráchou sklápějí zadní sedačky našeho dlouhého auta, já následně rvu kufrovou dírou svůj bicykl, musím ho úplně podivně zkroutit, aby tam sedl, a ještě ho zaházet svými tisíci zavazadly a říkám si, jestli tohle to kolo přežije, tak už asi všechno. To samé si myslím k tatínkovi, když hudruje, no to je teda pitomej nápad, to tam to kolo fakt tak životně nutně potřebuješ??, a uvědom si, že jestli budeme mít nedejBože nehodu, tak nás to kolo zabije. Teď mám chuť tátovi líbat nohy a auto obejmout, že mi sem ten dopravní prostředek dostali. Navíc na něm mám od bráchy i roztomilý proutěný košík – tady ale opravdu nic zajímavého. Košíky mají na kole skoro všichni.

Když jdete podél Bodamského jezera, nebo podél z něj vytékajícího Rýnu, je to blaho. A často svítí slunce, a lidé nosí sluneční brýle a sedí na trávě nebo na teráskách, a kupují si zmrzlinu…tak to asi dělá prázdninovou náladu.

Člověk tu má fakt často takový letně uvolněný pocit. V naší ulici se například nachází železniční přejezd. Když jede vlak, přejezd nejprve 15x zazvoní, pak se pomalu a ztěžka zavře…a poté se třeba 3 minuty neděje nic. Vědoucí řidiči vypínají motory (a to i s ohledem na životní prostředí), cyklisti sesednou a napíšou si třeba smsku, stihnou i dvě…pak konečně někdy projede vlak. Nikam se nespěchá. Na rozdíl od Prahy se nikdo nemračí, nepřešlapuje nervozitou, že něco nestihne. Snad jen já. Někdy.