Krásný muž a zasvěcený život

Trmácela jsem se dnes se svým fialovým jízdním kolem z Dobřan až do Brna. Vlakem. Přecenila jsem své síly, takže jsem vždycky při nástupu do vagónu musela někoho z okolních mužů požádat o pomoc. Díky studiu psychologie vím, že je efektivnější oslovit konkrétního jednotlivce nežli říci tak do vzduchu: "Pomůžete mi někdo, prosím?"

Kolem mě se vyskytoval muž, který mě zaujal na první pohled. Byl hubený a krásný. Dlouhé černé vlasy měl svázané do drdolu a jemné vousy lemovaly jeho ostře řezaný, avšak zároveň jemný obličej. Na sobě měl bílou volnou košili, lněné kalhoty a outdoorové sandály, podobné těm mým. Měl hluboký pohled a vypadal duchovně. Pochopitelně jsem chtěla oslovit právě jeho, aby do vlaku dostal mé kolo, ale neodvážila jsem se.

Seděl pak celou cestu kousek ode mě. Pozorovala jsem, jak vnímavě pozoruje krajinu, ubíhající za oknem. Zlehka se usmíval, jako by měl radost z toho světa, jehož je součástí. Vystoupil v Pardubicích a pravděpodobně se už nikdy nepotkáme.

Došlo mi, že v jistém smyslu jsme na tom muži i ženy stejně - můžeme obdivovat krásu našeho protějšku, který nás zaujme, ale mé křehké svědomí se hned při té myšlence hlásí o slovo: jak rozeznat, kdy už jde o jakýsi pohled nezdravý, chlípný, sobecký, kdy se na toho druhého koukám jako na potenciální nástroj naplnění svých žádostí?

Došlo mi, že ať už budu v životě kýmkoliv, budu potkávat muže, kteří se mi budou líbit - kteří mě budou dojímat, zajímat, přitahovat. Vzpomněla jsem si na svou první zpověď, kde jsem se vyznávala ze svých tužeb po lidském milování. Osvícený kněz, bratr D., mi tenkrát řekl, pln radost, až hrdosti: "To je krásné, Péťo! Stává se z tebe žena! To, co prožíváš, je veliký dar!"

Několikrát jsem se neskutečně zamilovala, psala dopisy a písně, říkala a dělala neuvážené i promyšlené věci. Kristus - Pán, můj Král, Spasitel a Milý, mě každým ze vztahů provedl s obrovskou péčí, něhou a láskou. I když jsem to ne vždycky prožívala, naplnil všechna místa, v nichž jsem strádala. Uzdravil zranění, která jsem dopustila nebo dostala. Teď, v tuto chvíli, v tento čas, kráčím životem s Ním. Výlučně. Avšak se stejnou vášní, něhou, odhodlaností. Ve jménu téže vztahovosti a hloubky.

Tento článek měl původně skončit jinak. Ale nyní se mi přece chce napsat, co mám na srdci a na jazyku právě teď. Kráčím s rozechvělostí sobě vlastní po cestě, na jejímž konci je zasvěcení se Pánu, řeholní život mezi sestrami františkánkami. Jsem pořád ještě celkem na začátku, ale přeci už konkrétně nasměrovaná. Právě proto, abych byla svým sestrám blíže, jsem se přestěhovala do Brna. Možná nikdy jsem neudělala tak zásadní věc jako přesazení se z jednoho místa na druhé, jako změnu domova - na rozdíl od Erasmu a au-pair pobytů bez vědění, jestli, kdy a jaká se vrátím nebo kam půjdu dál.

Žití mimo svůj původní domov není snadné, i přes to, že vím, že Pán jde se mnou, a že vše konám po zevrubném rozlišení. Vše se snažím v modlitbě odevzdávat Jemu a Jeho vedení. Prosím, pamatujte na mě, abych své povolání správně rozpoznala a byla ochotná překonávat i překážky a těžkosti s tím spojené. Prosím i o odvahu, abych dokázala z formace vystoupit, pokud bych zjistila, že to není cesta pro mě.