Výuka: „Ale my jsme byli lepší!“ – „Řekněte mi každý svůj názor.“ – „A do příště si přečtěte půlku této knihy.“

Většina mých předmětů jsou semináře. Po pravdě řečeno u nás většinou seminář znamená předmět, na který chodí méně lidí, a kde většinou teda holt každý musí něco odprezentovat, a za to pak dostane zápočet. Zatímco jeden prezentuje, ostatní si vyřizují, co potřebují, aktivita se blíží nule. Při snaze o diskusi po prezentaci jsou většinou jedinými aktéry interakce vyučující a ten, co zrovna odprezentoval. Když se zrovna neprezentuje, vyučující přednáší. Nechci házet všechny semináře do jednoho pytle – také jsem zažila takové, kde jsme si zkoušeli nějaké techniky a aktivity, to jo. Ale takový pesimistický scénář je ten první.

Německé semináře probíhají živě. Na každý je potřeba se připravit – prostudovat doporučenou literaturu, napsat nějaké pojednání atd. Na jednom jsme dostali zadáno: přečtěte do příště půlku knihy, cca 70 stránek. S bídou jsem jich zvládla prolétnout 30, a ještě jsem si hrdě říkala, že jsem dobrá, když jsem si ještě ke všemu vypracovala alespoň nějaké poznámky. Jenže ouha – na semináři jsme pak byli rozděleni do čtveřic, kde měl každý přednést obsah toho, co se dočetl. Já jsem samozřejmě přes půlku věcí nevěděla. Což samozřejmě nevadilo učiteli, ale člověk se prostě cítí trapně. Když všichni mluví o něčem důležitém, a já prostě nevím, co k tomu říct.

Samozřejmě mě často limituje i jazyk. Ač jsem to nečekala, mám většinu předmětů v němčině. Ačkoliv je tu možnost pro zahraniční studenty zapsat si předměty v angličtině, ty německé mě baví víc. Je to ale trochu sebedestrukce, protože se tak nenacházím v poměrně bezpečné skupině erasmáků, kteří jsme na tom všichni tak nějak podobně – přicházíme zdaleka a nikdo z nás přesně neví, „jak to tady chodí“. Místo toho navštěvuji předměty s místními.

Němečtí studenti diskutují. Hlásí se. Touží po poznání. Jsou zvídaví. A sebevědomí. Nedělá jim problém jít do konfrontace s učitelem, když se jim nelíbí, co říká. Nebojí se podělit o svůj názor, i když je tak trochu mimo. A už vůbec se nebojí kritizovat se navzájem. Při práci ve skupinách, která je častá, někdy cítím rivalitu mezi jednotlivými týmy, i když se zrovna vyloženě nesoutěží.

Nejde nedávat pozor. Nikdo nemá na stole otevřený notebook, na kterém by jezdil na facebooku. Aktivita je nutná. Ostatně, je většinou nejhlavnější podmínkou pro splnění předmětu. Člověk musí mít docházku s aktivní účastí. A pak taky často plnění domácích úkolů, napsání eseje, prezentace, skupinový projekt, a tak.

Učit se je normální. Bývá problém splašit v knihovně volné místo. Zvlášť při „špičce“ – mezi 14. a 18. hodinou.