Dnešní zkouška aneb proč jsem nerada tak vodní

sublimace
Každá školní zkouška mě naplňuje hlubokým neklidem. Snad ne tolik pro to, že bych z ní byla vyhozena (s tím tak trochu vždycky počítám), nýbrž kvůli strachu, že se znemožním. Nebo, že se znova ujistím o své nekompetenci.
Dneska. Pět hodin. Třeštění hlavy. I mysli. Přišla jsem načas, abych zkrátila předzkouškové čekání na co nejkratší dobu. Takové čekání pro mě představuje jeden z nejhorších oka-mžiků. Všichni se snaží ještě něco si nalít do hlavy, případně se ujistit, že to či ono již znají. Doptávají se, hele, a co že znamená Brunswikův čočkový model? A kolik knih jsi přečetla? Jenom dvacet? Jak dlouho ses učila? Měsíc, denně 11 hodin?
Vždycky je mi jasné, že jsem nepokryla celou látku. Že se to do mě nevejde. Že jsem tomu mohla dát víc. A že prostě nic neumím.
Doplazila jsem se na chodbu. Modré šaty korespondovaly s mou náladou. Čas plyne jako voda a já v něm. Jsem voda.
Snažila jsem se představit si, co mě asi čeká. K vyučujícímu mám hluboký respekt. Naposledy jsme se ve zkoušícím módu potkali při zápočtu, při vyhodnocování provedených typologických testů osobnosti. Jsem voda na percentilu 97. A enneagramová 4. Ale to jsem nějak věděla i bez dotazníků.
"V čem si myslíte, že nejste čtyřka?" vypálil ke mně tenkrát a já měla chuť utéct s brekem pryč. Nevím, já nevím! Asi ve všem! Chtěla bych, abych Vám připadala zajímavá! Abyste mě pochválil! Abych řekla  či napsala něco oslnivého, s nečerveným obličejem! Pocit hlubokého studu a nepřesvědčivosti.
Bývám nepřesvědčivá, vím. Snesu dlouhé ticho. Somatizuju při trémě. Bolela mě hlava. Bolelo mě břicho, navíc stažené vzorovanými punčochami.
Zkoušela jsem Schultzův autogenní trénink. Napětí - a povolit. V botě, aby to nikdo neviděl.
Jogínské dýchání. Hluboce do napočítání čtyřky, pak na chvíli zadržet dech a hluboce vydechnout.
Paradoxní intence. Deptá mě, že červenám. Každý snadno pozná, jak moc se cítím vynervená. Zkusila jsem se proto "co nejvíce rozčervenat". Asi to se sebou umím nebo co - protože se mi to až příliš povedlo.
Vstoupili jsme do kabinetu. Bylo nás tam hodně. Pořád někdo mluvil. Dostala jsem 3 otázky, čtvrtou si mohla vybrat. Něco jsem napsala. Se známým pocitem, že se jedná o informace na úrovni žáka osmé třídy.
Nešlo mi se soustředit. Poslouchala jsem, o čem se mluví. Koukala se z okna.
Pak jsem přišla na řadu. Červená jako rak, s pocitem, že zkolabuju. Předala jsem mu své poznámkové papíry. Možná je nepřečte, škrábu. Ale zřejmě je zvyklý. Pozorně je četl a tvářil se vážně. Taky jsem se tvářila vážně a mlčela. Všude to mlčelo. Nikdo ani nedutl. Bylo to zajímavě zvláštní. Přemýšlela jsem, jestli je to hezké ticho, které znám z kontemplace, nebo ticho před bouří.
Položil mi pár záludných otázek. Jaká porucha osobnosti je pro partnerství nejhorší? Všechny, řekla jsem, protože všechny bolí. Vzpomenete si na další teoretiky já? Ne. Říká Vám něco jméno Mead? Ano. Dokázala byste popsat...? Dlouhé ticho, přerušené tichým: asi bych vařila z vody.
Voda. Občas jsem taková dost výrazně. Zdálo se mi, že lidé, zkoušení přede mnou, více mluvili, byli přesvědčiví, uměli se prodat. Vyučující se mi koukal do očí. Já mlčela a přiznala, že nevím to, co bych vědět měla. Někdy bych si přála zkusit si obléct jiný temperament a dokázat plamenně hovořit se zkoušejícím o tom, co vím. Nejde mi to. Místo toho mlčím a stále dokola omílám, že vím, že nic nevím. Že jsem rozechvělá. A že se necítím dost kompetentně.
Když je zkouška za mnou, neumím živelně vykřiknout, huráá, mám to! A dokonce za jedna!, nýbrž se potichounku plížím na metro, tak zadumaně, že bylo štěstí, že jsem nastoupila do vozu ve správném směru. S myšlenkou, že si nejsem jistá, za co že jsem tu jedničku dostala, a že jsou na mě všichni tak nezaslouženě hodní.
Chtěla bych toho buď vědět víc, a tím pádem si také být jistější. Anebo se umět intenzivněji radovat z toho, co už vím.
Asi jsem něco věděla, když jsem zkoušku udělala. Kéž bych věděla, že jsem taky dobrá.
(Nebo spočívá kompetence v tom, že umím přiznat, že něco nevím, jak povzbudil mě usměvavě M.?)
Čeká mě takových zkoušek ještě několik. Ou jé.