Dnes

Nepíšu
ale hroutím se

Nehroutím se
ale brečím

Nebrečím
ale modlím se

Nemodlím se
ale píšu

Nezůstávám
ale vracím se

Běhat v dešti

Když běžím pod širým kostnickým nebem
co mi síly stačí
chci sobě utéct
a v každém kroku
v každém nárazu paty o zem
v každém nádechu a výdechu
něco

vášeň
úzkost
touha
chvění

A začne strašně prudce pršet
směju se a brečím
hrozně nahlas
vevnitř

Slaný pot na obličeji
se mísí s průzračnou vodou

Moknu
před tváří Všemocného

rýpu se ve slovech
a v sobě
ráda

Jsem nucená psát
bakalářku
a pak o sobě hezký věci
a tvářit se hezky na komisi
pozítří

milý A.
je mi líto protože
znám jak to bolí
je mi líto že
nemohu pro Tebe udělat víc než
křížek na čelo
+

Přejezdy

Můj uplynulý týden ve znamení přejezdů
Praha - DŠ

vstávat za svítání
do zimy v domě
a ticha a samoty
do něhož zpívají ranní ptáčata

mě baví

všímat si toho, čeho si lidé nevšímají
svačiny řidiče autobusu
hasiče, který přijel do práce
a má na svém autě nálepku s hasicím přístrojem
(miluju lidi kteří milují svou práci)
mlhy a zapínání a vypínání mlhovek na autě
cestujících v jitřních dopravních prostředcích

Jako bych se pořád stěhovala
Německo tam a zase zpátky
přepínat jazyk myšlení
nálady

Za chvíli
kroky ke kostelu
ke smíření

A pořád dokola si dělat starosti
že nejsem dost dobrá
že nezvládnu
zoufám si a(le) nic nedělám
neumím se rozhodnout

napsat či nepsat
?

"a klec všech klecí
nosíme ve svý hlavě"
jak zpívá Znouze

buon giorno

Výuka: „Ale my jsme byli lepší!“ – „Řekněte mi každý svůj názor.“ – „A do příště si přečtěte půlku této knihy.“

Většina mých předmětů jsou semináře. Po pravdě řečeno u nás většinou seminář znamená předmět, na který chodí méně lidí, a kde většinou teda holt každý musí něco odprezentovat, a za to pak dostane zápočet. Zatímco jeden prezentuje, ostatní si vyřizují, co potřebují, aktivita se blíží nule. Při snaze o diskusi po prezentaci jsou většinou jedinými aktéry interakce vyučující a ten, co zrovna odprezentoval. Když se zrovna neprezentuje, vyučující přednáší. Nechci házet všechny semináře do jednoho pytle – také jsem zažila takové, kde jsme si zkoušeli nějaké techniky a aktivity, to jo. Ale takový pesimistický scénář je ten první.

Německé semináře probíhají živě. Na každý je potřeba se připravit – prostudovat doporučenou literaturu, napsat nějaké pojednání atd. Na jednom jsme dostali zadáno: přečtěte do příště půlku knihy, cca 70 stránek. S bídou jsem jich zvládla prolétnout 30, a ještě jsem si hrdě říkala, že jsem dobrá, když jsem si ještě ke všemu vypracovala alespoň nějaké poznámky. Jenže ouha – na semináři jsme pak byli rozděleni do čtveřic, kde měl každý přednést obsah toho, co se dočetl. Já jsem samozřejmě přes půlku věcí nevěděla. Což samozřejmě nevadilo učiteli, ale člověk se prostě cítí trapně. Když všichni mluví o něčem důležitém, a já prostě nevím, co k tomu říct.

Samozřejmě mě často limituje i jazyk. Ač jsem to nečekala, mám většinu předmětů v němčině. Ačkoliv je tu možnost pro zahraniční studenty zapsat si předměty v angličtině, ty německé mě baví víc. Je to ale trochu sebedestrukce, protože se tak nenacházím v poměrně bezpečné skupině erasmáků, kteří jsme na tom všichni tak nějak podobně – přicházíme zdaleka a nikdo z nás přesně neví, „jak to tady chodí“. Místo toho navštěvuji předměty s místními.

Němečtí studenti diskutují. Hlásí se. Touží po poznání. Jsou zvídaví. A sebevědomí. Nedělá jim problém jít do konfrontace s učitelem, když se jim nelíbí, co říká. Nebojí se podělit o svůj názor, i když je tak trochu mimo. A už vůbec se nebojí kritizovat se navzájem. Při práci ve skupinách, která je častá, někdy cítím rivalitu mezi jednotlivými týmy, i když se zrovna vyloženě nesoutěží.

Nejde nedávat pozor. Nikdo nemá na stole otevřený notebook, na kterém by jezdil na facebooku. Aktivita je nutná. Ostatně, je většinou nejhlavnější podmínkou pro splnění předmětu. Člověk musí mít docházku s aktivní účastí. A pak taky často plnění domácích úkolů, napsání eseje, prezentace, skupinový projekt, a tak.

Učit se je normální. Bývá problém splašit v knihovně volné místo. Zvlášť při „špičce“ – mezi 14. a 18. hodinou.

Kostnický život

Úplně všichni tu jezdí na kole. Včetně důchodců, dětí, puberťáků, bárbín s kabelkama a koženou bundou a kojenců/batolat, kteří se vezou v přídavném vozíčku či na sedačce za jezdcem. Je to báječné. Cyklista se všude dostane, navíc má v městském provozu luxusní podmínky. Všude vedou cyklopruhy. Na náročnějších křižovatkách navíc vede nějak šikovněji, aby to bylo bezpečné. Každý počítá s tím, že přijedete na kole – na ulicích se nachází spousta cyklostojanů. Kostničtí své kolo zamykají, ale jen tak jednoduše – omotají zámek přes přední či zadní kolo, často aniž by to přivázali ještě k něčemu. Hlavu si s tím moc nelámají. Asi se tu nekrade. Ve finském Rovaniemi tedy kola ani nezamykali, to je pravda, ale stejně.

Jsem nesmírně šťastná, že jsem si s sebou přivezla své kolo. I když úplně před sebou vidím ten předodjezdový obraz: táta s bráchou sklápějí zadní sedačky našeho dlouhého auta, já následně rvu kufrovou dírou svůj bicykl, musím ho úplně podivně zkroutit, aby tam sedl, a ještě ho zaházet svými tisíci zavazadly a říkám si, jestli tohle to kolo přežije, tak už asi všechno. To samé si myslím k tatínkovi, když hudruje, no to je teda pitomej nápad, to tam to kolo fakt tak životně nutně potřebuješ??, a uvědom si, že jestli budeme mít nedejBože nehodu, tak nás to kolo zabije. Teď mám chuť tátovi líbat nohy a auto obejmout, že mi sem ten dopravní prostředek dostali. Navíc na něm mám od bráchy i roztomilý proutěný košík – tady ale opravdu nic zajímavého. Košíky mají na kole skoro všichni.

Když jdete podél Bodamského jezera, nebo podél z něj vytékajícího Rýnu, je to blaho. A často svítí slunce, a lidé nosí sluneční brýle a sedí na trávě nebo na teráskách, a kupují si zmrzlinu…tak to asi dělá prázdninovou náladu.

Člověk tu má fakt často takový letně uvolněný pocit. V naší ulici se například nachází železniční přejezd. Když jede vlak, přejezd nejprve 15x zazvoní, pak se pomalu a ztěžka zavře…a poté se třeba 3 minuty neděje nic. Vědoucí řidiči vypínají motory (a to i s ohledem na životní prostředí), cyklisti sesednou a napíšou si třeba smsku, stihnou i dvě…pak konečně někdy projede vlak. Nikam se nespěchá. Na rozdíl od Prahy se nikdo nemračí, nepřešlapuje nervozitou, že něco nestihne. Snad jen já. Někdy.

Universität Konstanz

Kostnická univerzita se nachází za městem, na vršku. Jede se tam tak 20 minut autobusem číslo 9, nebo na kole. Když člověk dojede k Sonnenbühlstraße (Slunečnicová ulice), už je v podstatě na konci města a vjíždí do lesa a zeleně. Na konci cesty se tyčí architektonicky neotřelá veliká budova školy. Je to vlastně takový obrovský kampus, jehož součástí nejsou jen učebny a kabinety, ale taky:

- Menza (denně výběr z 6 jídel), jejíž součástí je salátový bar, smoothie bar, pasta bar, čínské bistro a kavárna (a dělají tam i teplé večeře!)
- Obří, několikapatrová, členitá knihovna, otevřená nonstop, kde najdete kromě knih neskutečné množství „zašíváren“ – třeba studijní pokojíčky, připomínající vlaková kupé, místa se sedacími vaky a křesílky, kde nejednou někdo spí, skupinové studovny – takové zatočené uzavřené gaučíky, kavárna atd.
- Obchod s papírenskými potřebami
- Venkovní hospůdka, kde stojí pivo 2 eura, a která láká nápisem: „Nemůžeš najít řešení? – Pivo je řešení.“
- Opravna kol
- Tisk a copy centrum

Pořád se cítím tak nějak jako Alenka v říši divů, která se ocitla v americkém filmu. V prostorných chodbách školy visí plakáty různých spolků, které tu žijí daleko více než u nás. Často někdo na chodbě něco prodává – třeba wafle či palačinky, které pak všude voní, gramofonové desky, knihy, nebo potraviny. Postřehla jsem, že studenti zůstávají ve škole, i když zrovna nemají výuku. Sedávají před budovou, když je hezky, nebo na dvorcích, nebo i vevnitř. Univerzita je centrem vzdělanosti a setkávání – a neomezuje se to jen na vedené přednášky. Nezřídkakdy se pořádají různé kurzy, semináře nebo přednášky nad rámec výuky, pro veřejnost.

Typická kostnická studentka vypadá takhle: má na sobě 7/8 kalhoty (jiné tu nosí málokdo – jsem zvědavá, s jakou prodlevou tento trend dorazí k nám), jede na kole a svou kabelku má v košíčku, na nohou konversky. A ještě k té kabelce – ta je průsvitná a velká, taková s černými okraji. Taky taková zdejší speciálnost.

Tak ještě tedy nevypadám. Ale musím přiznat, že i tak se cítím už docela jako místní studentka. Hrozně rychle jsem se tady zabydlela. Znám se, tedy – zamilovávám se do měst celkem snadno. Ale stejně. Někdy si říkám, jestli tady náhodou nechci zůstat.

Konstanz - proč

Je to vtipné. Já jsem vlastně do Kostnice vůbec nechtěla. Když jsem si podávala přihlášku na Erasmus, bylo mi jasné, že toužím vyjet do Heidelbergu. Do historického města s proslulou univerzitou, na níž studovali třeba Kant nebo Hegel. Jako druhou volbu jsem si vybrala staré známé Finsko. Kdyby to náhodou nevyšlo. A protože se musí podávat 3 místa, to třetí jsem vůbec neuměla vymyslet…říkala jsem si, tak třeba…Vídeň? No…tak třeba ta Konstanz, to je vlastně ta Kostnice s Husem, to už jsem někdy slyšela.

A pak mi přišlo vyhodnocení z ústního pohovoru s rozhodnutím…že jedu do Kostnice! Ani jsem si nebyla jistá, jestli nemám celou přihlášku stornovat. Vždyť jsem ani pořádně nevěděla, kde ta Kostnice je! A co tam budu dělat. Byla jsem naštvaná a trochu nešťastná. Pak se mi to ale nějak uleželo a říkala jsem si, že to bude super. Zase u jezera, jak to už znám z Finska…blízko Švýcarsku, v letním semestru, daleko.

Věděla jsem, že na Erasmu jedu do neznáma, za novými zkušenostmi. Přesto mě překvapilo, jak moc se liší naše vysoko-školství od toho německého.

Haló

Haló?
Říkám do telefonu nejistě
absurdně protože vím kdo volá

Na rušný Staroměstský
slyším Tvůj hlas
znenadání
a neumím než
se třeštivě radovat

Říkáš to samý co si myslím

Pak rychle skončím
a modlím se stejně jako před tím
a mám radost že jsi
to hlavně

Přeju Ti dobrej Zelenej čtvrtek
Přeju Ti dobrej Velkej pátek
Přeju Ti dobrou Bílou sobotu
Přeju Ti radost ze Zmrtvýchvstání