Introspekce

Někdy, když jdu z přednášky večerní setmělou Prahou, svírá mě samota. Kéž by šel někdo po mém boku - jemně se mě dotýkal a pevně objímal.
Nevím, jestli je vhodná chvíle na blogování. Jsem rozštěpená a mám sklony k podivínství.
Konvice dovařila, zalévám si čaj.
Napadá mě v hlavě tolik věcí, že ani jedinou z nich neumím popsat nebo využít.
Jako bych se už od puberty točila v tomtéž kruhu.
Tak třeba dnešní referát o nezaměstnanosti. Připravila jsem se vskutku briliantně. Záleželo mi na tom.
"Dejte mi práci, ale já mám strašně těžký blues, povídám, dejte mi práci, abych ztratil svý blues..." začala jsem prezentaci přednesem Hutkovy písně Plynojem, tolikrát hraná E. v Holostřevech, tolikrát padnoucí na tělo jako šaty ultrakrásné B. z ročníku. Stáhlo se mi hrdlo a náhle se mi chtělo plakat, na mém hlasu to zřejmě bylo patrné - představa nezaměstnaného člověka mě obklíčila, tolik smutku na světě a my si tu něco žvaníme o našich akademických grafech.
Referovaly jsme s milovanou a okouzlující K., která to s lidmi umí. Stála jsem u tabule celá rudá a rozechvělá, s každou vyslovenou větou, v níž bylo nápadné množství slov jako "jelikož" a "pakliže", jsem si zoufala, jak mi nejde říci to, co bych chtěla, nebo jak... a prožívala svou plachost - totiž že bych daleko raději vyprávěla o tématu někomu z očí v oči, jen. A tolik mi záleželo na tom, aby to bylo dobrý.
Přivedly jsme hosta, pana Slávka, prodejce Nového Prostoru. Chtělo se mi smát, ani nevím proč - takovej ten pláčosmích spíš, jak se tento muž se svým drobným tělem a drobnými handicapy prodírá světem a k dispozici má jen rozumbradskou povahu, vyřídilku a komunikativní charakter, a hlavně veliké srdce. Mám k němu obdiv a k lidem jako je on.
Cítím, jak je celý svět rozlítaný a já v něm - jak je třeba těžké číst tato slova, jimiž se snažím cosi vyjádřit - soustředit se na ně, nekontrolovat u četby facebook, maily a esemesky; nepotřebovat pro přežití dne aspoň horkou čokoládu z automatu a hovor se spřízněnou duší.
Toužím být pochopena, ale nejsem si tím jistá. Baví mě, že vidím věci jinak.
Vůně kávy patří do mýho všednodenna - a přitom je to tak vzácná věc. Stejně tak občasné obědy v restauracích a návštěvy kavárniček...jako by ztratily něco ze svého lesku. Jako bych už neuměla slavit.
Proč si pořád tak vzdychám? Že věcem nerozumím dost, že nedělám dost to či ono, že se bojím věcí, které stejně nemohu ovlivnit? Proč mi Pán Bůh nedal šťastnější povahu?
Miluju lidi. Všichni jsme dobří. Z podstaty.
Teď: opřená o mokrou oranžovou osušku, v bytě, v Praze, v pokoji, v pokoji.
Na Míráku jsem poslouchala pána, co tam hrává v podchodu na kytaru. Dala jsem mu nějaké drobné. Díky, šéfová, řekl mi laskavě, ač mě to oslovení nesedělo. Pěkně hrajete...řekla jsem k němu, ale nikdo to neslyšel.
Vyjevují se lidé a vztahy a prožitky a pocítky - a já je neposílám pryč. Nebo se taky nic neděje.
Večerní přednáška pana docenta B., metaforicky laděná, mě přesvědčila, že někde je svět ještě v pořádku. Či spíše - že jsou kanály, kterým rozumím.
A pak jsem zase šla večerní setmělou Prahou a...

Milostná

Pár mužů se již stačilo dotknout mého srdce
tak moc že jsem řvala jak blázen a mlátila do kytary
až mi tekla krev z prstů
že jsem básnila a šílela

ale dnes se mi chce, Pane, napsat milostnou báseň Tobě,
který si je všechny stvořil,
který tvoříš každou chvíli
každýho z nás

chci být s Tebou pořád

a je to na hranici s šílenstvím protože teď
hrávám písně jen Tobě
mám radost protože se mě dotýkáš
a nejde to napsat bez strachu že ostatní myslí že
jsou to fráze

děkuju za každej den
za každej z těch dní kdy se třeba trochu vztekám
bloudím hledám netuším svíjím zívám směju jdu

děkuju za to že s Tebou jde všechno líp
že mě přijímáš takovou jaká jsem
že jsem a můžu být Tvá
že jsi a že šílím z toho jak jsi milosrdnej

miluju Tě
toužím Tě milovat

Nedělní poezie

Dostala jsem od maminky
vývar z kostí s játrovými knedlíčky
známý všelék těla i duše
dala mi ho do sklenice
kterou pořádně zavřela

Můj zadek je veliký
a stále se zvětšuje.

Občas chci plakat
a nejde to.

Sklenice od polévky se občas rozbíjí
uvnitř batohu se čtyřmi vypůjčenými knížkami.

Mám se hezky děkuju a ty?
nejradši se zavrtat do postele a nikam nechodit.

Přetíženo, jsou lidé, kterým se neozývám
a lidé, kteří se neozývají mne.

Zoufale utírám od polévky batoh sešity (poznámky plnicím perem psané
se při kontaktu s tekutinou ztratí)
modlím se aby mi fungoval notebook
a přemýšlím jak seženu časopis který mám půjčený od přednášejícího
asi by nechtěl ten svůj s rohama směšně zvlhčenýma
maminčiným vývarem,
z něhož zbyly jen suché
nudle a knedlíčky

Semestr začal. Panika vzrůstá.
Vím, že nic nevím. Zase. Nic se nezměnilo.

Je toho tolik tolik tolik
co dělám a přitom
jsem v tom nešťastná
Moc pracuju málo odpočívám

Nečekám miminko
to je jen nafouklý břicho.

Chybí mi kontemplace.

Mošt z našich jablek dnes namoštoval
starší pán v červených montérkách.
Přijďte zas, řekl ke mně.

Byly volby. Volila jsem doma a
mám výhrady k diskutování výsledků na ohláškách po mši
(patří politika do církve - a obráceně?)
a členství ve volební komisi domova důchodců
je balzám na duši ale taky to vysává.

Máme pořád spousta jablek
nechcete?

Pane Bože, co mi tím chceš říct?

Polévka rozmočila také všechny dopisy.

Potřebuji obejmout.

Hraní na ulici

Včera jsem hrála prvně v životě na ulici.
Hraní na ulici patřilo vždy k věcem, které jsem velmi chtěla vyzkoušet. Něco jako že by mi bylo líto, kdyby byl dnes poslední den světa, že jsem se k tomu nikdy neodhodlala.
Šla jsem po práci na Jungmannovo náměstí. Kdosi mi poradil, abych zkusila hrát tam. S rozechvělým pocitem a před zraky kavárenských hostů, sedících na venkovních teráskách, jsem vytáhla kytaru z obalu a naladila ji. Přišla jsem si tak nějak u sebe a zároveň trochu rozpačitě - možná mě někdo vyžene, vynadá, cokoliv... Ale tak, když už mám s sebou tu kytaru a stojím tu s ní, už se mi to nechtělo vzdát.
Hodila jsem prázdný obal před sebe, aby do něj lidé mohli házet případné příspěvky. Obal bohužel nešel úplně otevřít, takže to vypadalo celý dost nejednoznačně.
Nejdřív jsem začala hrát nějaký anglický písničky. Bylo to fajn. Občas se někdo z lidí, proudících pořád sem a tam, pozastavil nebo se na mě alespoň usmál. A pár lidí mi přišlo dát nějaké drobné - a položilo mi je na tašku.
Pak jsem hrála Say Halleluja to the Lord a podobný chválový písně. Vzpomněla jsem si na rok 2009, kdy jsem v rámci misií v Plzni takhle na ulici už křesťanský písničky hrála. Ale ono je něco jiného hrát v šesti lidech a hloučku sympatizantů okolo a stát sama v převeliký Praze a snažit se předávat něco o Pánu Bohu. Nicméně mě to vlastně dost bavilo - a o hodně víc než hrát ty klasicky rádiový písně.
Jedna paní, jedoucí na koloběžce, se zastavila a začala zpívat se mnou. To bylo velký. Zpívaly jsme spolu a ona mi pověděla, že je taky katolička, ale že se jí zdá, že evangelíci toho dělaj pro lidi víc, a že tedy navštěvuje spíš jejich bohoslužby. Povzbudila mě v mém hraní. Že prej o Boží lásce má být na ulici slyšet.
Tak jsem hrála dál. Zapovídal se se mnou manželský pár. Prý pochází oba z Azerbájdžánu, ale věří v Krista. Pán mi dal stovku a řekl mi, ať mi Pán žehná. To bylo hezký. Jen když se mě ptal, zda to sbírám pro nějakou sbírku, docela jsem se zastyděla, že ne. Avšak je pravda, že potřebuji prostě dovydělat něco na první nájmy.
Nehrála jsem dlouho. Celkově asi jen hodinu. Lidé mi občas alespoň věnovali pohled, i když většina z nich prostě a masovitě postupovala rychlými kromy a bez povšimnutí dál. Ale s tím jsem tak nějak počítala.
Nikdo mě nevyhnal, neokřiknul, ani nic.
Za hodinu na Jungmaňáku jsem si vydělala 421 korun + 1 euro.
A hlavně jsem snad alespoň někomu alespoň trochu zlepšila den.

O čokoládové polevě a návratu domů

Už nějakou dobu jsem v Česku.

Protože jsem na hodinách interkulturní výchovy výjimečně dávala pozor, celkem jsem očekávala kulturní šok.

Přišel. Hned na letišti. Smradlavý záchody, žádnej toaleťák. Ve výstupní chodbě všude plakáty "pozor na neoficiální taxikáře" a obrovské nápisy REKLAMACE ZAVAZADEL ZDE. Čekání na kufry trvalo snad půl hodiny. Hluk, všude hluk. Mluvíme tady o dost víc nahlas, nebo co.

Ale to bylo na konci srpna. Vlastně jsem měla a mám radost, že už jsem doma. Všude dobře, doma nejlíp.

Do Finska se příští léto vrátím. Možná tam budu studovat, na nějakou dobu, příští rok. Zdá se, že ta zem mi nějak přirostla k srdci – a ty dvě rodiny, v nichž jsem žila.

--

Teď je půlka září. Trávím čas především v Praze. Škola zatím nezačala, ještě mám dva týdny prázdnin. Raduju se z nového bytu a nových spolubydlících, hodně pracuju v knihovně, což mě taky těší, a hlavně, zakouším Boží přítomnost, nějak srdcem. Velmi si toho vážím a toužím to napsat i sem, abych na to třeba za čas nezapomněla. Opravdu si mě zalíbil!

Toulávám se Prahou a obdivuju všechno, jako bych to viděla poprvé. Včera jsem si udělala procházku po centru. Byla už tma a památky svítily. Dnes jsem se vydala do kostela svaté Ludmily, kolem něhož vždy jezdím do centra. Je krásný. Ludmila byla jistě krásná žena – lidu milá. Dnes slaví svátek.

Co jsem se vrátila z Finska, mám opravdu pocit totálního přehlcení. Jako bych žila nějak umocněně. Často se mi zdá, že emoce ze mě úplně vytékají – hlavně ty radostné a nadšené, ale občas taky ty druhé. Nevím si s nimi rady. A okolí na to občas neumí reagovat. Také myšlenek se mi v hlavě rodí až příliš. Občas je to k nevydržení – mám pocit tlaku v hlavě z toho všeho, co mě napadá. Jsem celá rozlítaná, je pro mě teď těžký se zastavit a uklidnit. Ale zkouším to.

Došla mi taková věc. Možná už ve Finsku. A sice, že je naprosto legální posílat některé myšlenky pryč, nebrat je vážně a říci jim, promiň, ale teď nemám čas nebo chuť se tebou zabývat. Vím, nebo alespoň to tak vnímám, že tohle je vlastně jádro kontemplace. Všímat si svých dojmů, myšlenek, pocitů, ale jen všímat a nezabřednout do nich. Teď jako by to pro mě byla zase novinka.

Taky nemusím brát zas tak vážně emoce. Jsem pořád tímž člověkem – ať prožívám jásavou radost nebo tíživě plíživý smutek. Jsem pořád ta stejná Péťa, pořád stejně Bohem milovaná.

A taky. S citovými projevy si někdy až neumím poradit. Už dlouho volívám pro popis něčeho velká slova typu zbožňuji, mám k smrti ráda, miluji, jsem posedlá...ale okolí to právem často hodnotí negativně, nebo jak to říct, žádný člověk není schopen zcela pochopit. Každý jsme v něčem sám. Respektive s Bohem, pozveme-li ho do svého života.

Napadl mě takový příměr – jako by všechno to moje vnitřní, přeplněné, byla čokoládová dortová poleva. Taková ta klasická, tekutá, jak se natře na dort a pak se nechá ztvrdnout. Mám teď niterní polevy přebytek a často se křečovitě snažím pomazat celý dort, a pak ještě jednou, a další vrstvu, a pak ještě přelít – tím myslím dávání okolí všechny ty emoce, slova, myšlenky, sdílet, mluvit, vyprávět, psát... a hnědá tekutina přesyceně teče z dortu, jak už se tam nevejde, teče po podnose, na němž je dort postaven, následně i po stole, na kterém leží podnos, a kape také na zem, na níž se nachází stůl... Usiluji proto o změnu. Pomažu dort přiměřeně a jen s množstvím polevy, která mu přísluší. Zbytek polevy si nechám v misce. A odnesu ji Pánu Bohu. Protože nevím, co s ni, nemám ji kam dát a nikdo o ni nestojí, nevyžaduje, nepotřebuje. Tak ji dám Jemu, protože si s tím umí poradit.

Miluju Tě, Bože.

(A tolik bych si přála, aby i lidé okolo zakusili Jeho lásku!)

((A děsím se své nové role "nadšené křesťanky" – to totiž není všechno.))

Ledovec

"Skleněná křídla opilých labutí
na prach a na střepy
se o hráz rozletí..." Nebylo nás pět, Naposled, Ledovec

Pořád se ztrácím, i v životě, i na cestách.
A dneska, silná chvíle. Běhat na běžícím pásu, s hudbou v uších, tak jako vždycky.
Mám pořád v přehrávači tytéž písně, asi čtyři sta padesát kusů skladeb,
které poslouchám od teenegerovství.
A dneska...nějak mě vzalo, že mi tam naskočilo tohle, Nebylo.
To mám fakt hodně ráda.

Vzpomínka na jednu nedávnou lásku, která tam není, která snad ani nebyla...
...ale která teď do mě nějak patří, Bohu-žel, snad proto, že je poslední.

(Jmenujou se ty myši jako Tvoje holky?)

Strávila jsem na běžícím pásu tři čtvrtě hodiny a stříkal ze mě pot a slzy a bylo mi fuk, že už nemůžu.
Snažila jsem se myslet na Pána Ježíše, ale vlastně jsem spíš myslela na Tebe.

Není k tomu co dodat. K ničemu není co dodat. Jak se učit, jak nebejt egocentrická,
jak nekontrolovat milionkrát denně všechny internetový komunikační zdroje,
jak nedoufat po reakcích a nezoufat, když žádný nejsou,
jak nechtít pořád víc, jak se uklidnit,
jak odpustit, jak se vrátit, jak studovat, jak jíst, jak se modlit, jak milovat.

Vím, že to skončí, že jednou na Tebe nebudu myslet. Všechno jednou skončí.
Chmurně mě to napadalo i v tý posilovně - ze stropu trčel drát ve tvaru šibenice.
A mě napadalo, jaký písničky bych chtěla na pohřbu.
Nebylo nás pět by tam jistě měly bejt slyšet. Růže a zvony a hrající Címa.

Radši si pustím Byl jednou jeden život, kapitolu o mozku,
červení paňáčci s vysokejma hlasama a bublinkama na zádech podivně uklidňujou, zašlý vzpomínky na dětství, fakt kvalitní příprava na zkoušku z neurofyziologie.
To je tak na mý inteligenční úrovni, ne žádný afektivní neurovědy, geny a amygdala,
promiň, ale mě toho vlastně moc nezajímá.

Heřmánkovej čaj v hrnku od Marimekko se z toho nevzrušuje.
Bude i, až na Tebe přestanu myslet, až všechno skončí.

Tělo, cvičení, sebepřijetí

Tohle bych snad možná neměla vytahovat z šuplíku...

Vždycky jsem bejvala hubená, nikdy mě nenapadlo řešit váhu. Během dospívání se to trochu změnilo. Rychle jsem dostala ženský tvary.

Nikdy jsem nedělala žádnej sport, tělocvik pro mě byl vždycky úděs až psychosomatickej - bolesti hlavy a průjmy a neuvěřitelnej strach z toho dne, kdy je tělák. Jedno z mých nejobrovitějších pubertálních témat bylo, jak to udělat, abych nemusela na tělocvik chodit. Pohyb mě vždycky zesměšňoval, zděšoval, zvlášť nějakej organizovanej, měla jsem pocit, že jsem největší nemehlo na světě.

Už rok a půl chodím pravidelně sama cvičit. Dvakrát až třikrát za tejden, fakt se snažím. Hodně to pro mě znamená a dělá mi to dobře - bejt v kontaktu se svým tělem, pustit ven všechny pocity, vzteky, frustrace. Taky se pokouším nepřejídat a stravovat se zdravě. Hodně ovoce, zeleniny, vody, ale i bílkovin, správnejch tuků, sacharidů – ve správným poměru. Pravidelnost a žádný hladovění. Tomu mě naučili v Contours – tak se jmenuje mý fitness centrum. Mám to tam moc ráda. Cvičí se tam kruhovej trénink, chodí tam jen ženy, jsou tam pořád trenérky, který hlídají tepovou frekvenci a koukají, jestli cvičíme správně.

Chodím do posilovny i tady ve Finsku. Do takový tý opravdický, zasmraděný, kam chodí i svalnatí muži, křičící a úpějící při zvedání závaží, hubeňounký baletky, který hodinu jen protahujou svoje dokonalý tělo, a prostě všichni. Miluju ten pocit, když ze mě teče pot a vím, že jedu naplno. Jsem hrdá, že vím, co a jak - je tam všechno možný nářadí a stroje.

A taky boxovací pytel. Posledně jsem se odhodlala si zkusit boxovat. Bylo to směšný tak, že i Fin se smál, takže mi pak bylo ještě víc vztekle než před tím.

Bojím se, že tohle moje cvičení a sportování vyrůstá z bludnýho kořene. Už nějakej ten rok mám dojem, že potřebuju zhubnout. Možná to vzniklo babičkou (ty už máš pořádnej zadek!), rozchody (víš, přestala jsi mě přitahovat), srovnáváním s ostatními, nebo prostě pohledem do zrcadla s konfrontací nekompromisního diktátu soudobý módy. Každopádně neustále bojuju s pocity hnusu ze sebe, s vystoupým břichem a tlustejma stehnama, s panikou, že nejsem hezká, a že je všechno špatně. A přejídám se. Sice jím dobře, ale často to ujede a neznám míru. A tak pořád dokola.

Ač cvičím a všechno je v pořádku – tepovka, zátěže, všechno pravidelně kontrolováno, nedochází k žádnýmu pokroku. Moje váha a míry jsou stále tytéž. Jsem z toho smutná a zoufalá.

Často se modlím k Pánu Bohu, aby mě těchhle divnejch myšlenek zbavil. Aby mi dal poznat, že mě takovou stvořil. Moje BMI je v normě. Mám velikost 38, M, většinou. Jsem normální, medium. Všechno je ok.

Ale pořád toužím po větší dokonalosti...narvat se do eska a třicet šestky, tak jako dřív... a jsem vzteklá na lidi – ženy, který furt pozoruju, a který jsou hubenější než já (T, P, B, N, A, D, P, B, K...), a když směšně poskakuju u boxovacího pytle nebo zdlouhavě tohle všechno řeším a věnuju tomu tolik času a pozornosti, jsem vzteklá na sebe. Strach, že jsem tím moc posedlá, že propadám kultu těla, že bych měla dělat něco lepšího... A tak pořád dokola.

Snažím se to nějak komplexně řešit a čelit tomu. A nepřipouštět si, že pocity jsou celá realita. Dost se za tyhle emoce stydím – že to vůbec řešim, takovou povrchní blbost. Prý to tak má s tělem vlastně skoro každá žena. Mám strach, že tohle píšu proto, aby mě zasypaly komentáře typu "jsi krásná", z kterých bych zároveň byla rozpačitá.

Přála bych si to psát proto, abych dodala všem ženám odvahu a podpořila sebe i všechny k lásce a sebepřijetí.

O dopisech

Psát dopisy je o dost jiný než psát esemesky či maily.
Stojí to čas a úsilí.
Sehnat obálku, známku, pěknej papír (já většinou maluju akrylkama obrázky a vytvářím si svůj dopisní papír), adresu příjemce a poštovní schránku. Tolik věcí oproti kliknutí na tlačítko "odeslat"!
Dopisy člověka učí trpělivosti, protože na odpověď čeká několik dní až týdnů, anebo se ji taky vůbec nedočká.
Ráda zkoumám písma cizích lidí, a baví mě i v tomhle digitálním světě používat ten svůj pravý rukopis.
Vždycky si se vším dám práci - vymýšlím vhodné oslovení příjemci, vybírám barvu obálky a známku (tady ve Finsku mají snad patnáct různých designů poštovních známek!), namaluju papír, případně ještě přiložím do obálky nějakou drobnost. Poslala jsem z Finska už možná dvacet třicet dopisů či pohledů. Pohledy jsou taky fajn, jen takový trochu víc stísněný.
Jsem moc ráda, že se mi podařilo napsat lidem, jimž jsem se chtěla ozvat, ale nějak jsem se ostýchala.

- Napsala jsem pozdravení čtyřicetiletému kamarádovi P., který pracuje jako hlídač v supermarketu.
- Napsala jsem dědečkovi, co k němu cítím - totiž, že ho tak strašně obdivuju, mám ho ráda a často ho toužím obejmout - ač, nebo spíš právě proto, že vím, že o citech nerad mluví a je mu z toho rozpačito. Když dopis dorazil do jeho vesnického domečku, do poštovní schrány, kterou vyrobil z bílé válečkovité silniční odrazky, napsal mi smsku: "Tak to přišlo dík taky tě mam rád zdar děda".
- Napsala jsem do svého knihovnového pracoviště, kde jsem moc šťastná. (Bohužel se pohled asi vytratil někde v rámci bohémské FF UK.)
- Napsala jsem (skoro) všem mužům, které jsem kdy milovala (jednoho jsem vynechala, protože by to nepochopil a neměl by z toho radost.)
- Napsala jsem k narozeninám devětaosmdesátiletýmu knězi, kterej mě před osmnácti lety pokřtil. A, on mi dokonce odpověděl, v ruce, krásně, dojemně.
- Napsala jsem do fitness centra, kam chodím, že jsem vděčná, že mě místní trenérky naučily lásce k pohybu.
- Napsala jsem mámě a tátovi a všem, kteří jsou mi důležitý (i když jsem si vědomá, že v tom případě bych ještě potřebovala spousta dopisů poslat).
- Napsala jsem naší farnosti, že ji miluji a postrádám. A napsala jsem i jiné farnosti, že ji obdivuji a fandím.
- Napsala jsem pozdrav z Finska paní profesorce H., která je už dávno penzistka, a která nás učila na gymplu zeměpisu.

Ty dopisy jsou fakt skvělý. Mnohdy se odvážím napsat něco, co bych normálně nebyla schopna říct, jindy zase píšu úplně, jako bych s tím člověkem mluvila. Je to strašně fajn a dojímavý, kolika lidem musí psaníčko projít rukama než se dostane do cíle.

Myslím, že moje oblíbená část dne bývá teď okolo druhé odpolední, kdy přijíždí pošta a já běžím (většinou v gumovkách značky Nokia, které jsou vždy přede dveřmi) do nedaleké schránky, zdalipak se v ní ukrývá něco pro mě... A když ano, hned si povyskočím radostí.

Pišme dopisy! Zdá se mi to silný.