Hraní na ulici

Včera jsem hrála prvně v životě na ulici.
Hraní na ulici patřilo vždy k věcem, které jsem velmi chtěla vyzkoušet. Něco jako že by mi bylo líto, kdyby byl dnes poslední den světa, že jsem se k tomu nikdy neodhodlala.
Šla jsem po práci na Jungmannovo náměstí. Kdosi mi poradil, abych zkusila hrát tam. S rozechvělým pocitem a před zraky kavárenských hostů, sedících na venkovních teráskách, jsem vytáhla kytaru z obalu a naladila ji. Přišla jsem si tak nějak u sebe a zároveň trochu rozpačitě - možná mě někdo vyžene, vynadá, cokoliv... Ale tak, když už mám s sebou tu kytaru a stojím tu s ní, už se mi to nechtělo vzdát.
Hodila jsem prázdný obal před sebe, aby do něj lidé mohli házet případné příspěvky. Obal bohužel nešel úplně otevřít, takže to vypadalo celý dost nejednoznačně.
Nejdřív jsem začala hrát nějaký anglický písničky. Bylo to fajn. Občas se někdo z lidí, proudících pořád sem a tam, pozastavil nebo se na mě alespoň usmál. A pár lidí mi přišlo dát nějaké drobné - a položilo mi je na tašku.
Pak jsem hrála Say Halleluja to the Lord a podobný chválový písně. Vzpomněla jsem si na rok 2009, kdy jsem v rámci misií v Plzni takhle na ulici už křesťanský písničky hrála. Ale ono je něco jiného hrát v šesti lidech a hloučku sympatizantů okolo a stát sama v převeliký Praze a snažit se předávat něco o Pánu Bohu. Nicméně mě to vlastně dost bavilo - a o hodně víc než hrát ty klasicky rádiový písně.
Jedna paní, jedoucí na koloběžce, se zastavila a začala zpívat se mnou. To bylo velký. Zpívaly jsme spolu a ona mi pověděla, že je taky katolička, ale že se jí zdá, že evangelíci toho dělaj pro lidi víc, a že tedy navštěvuje spíš jejich bohoslužby. Povzbudila mě v mém hraní. Že prej o Boží lásce má být na ulici slyšet.
Tak jsem hrála dál. Zapovídal se se mnou manželský pár. Prý pochází oba z Azerbájdžánu, ale věří v Krista. Pán mi dal stovku a řekl mi, ať mi Pán žehná. To bylo hezký. Jen když se mě ptal, zda to sbírám pro nějakou sbírku, docela jsem se zastyděla, že ne. Avšak je pravda, že potřebuji prostě dovydělat něco na první nájmy.
Nehrála jsem dlouho. Celkově asi jen hodinu. Lidé mi občas alespoň věnovali pohled, i když většina z nich prostě a masovitě postupovala rychlými kromy a bez povšimnutí dál. Ale s tím jsem tak nějak počítala.
Nikdo mě nevyhnal, neokřiknul, ani nic.
Za hodinu na Jungmaňáku jsem si vydělala 421 korun + 1 euro.
A hlavně jsem snad alespoň někomu alespoň trochu zlepšila den.

O čokoládové polevě a návratu domů

Už nějakou dobu jsem v Česku.

Protože jsem na hodinách interkulturní výchovy výjimečně dávala pozor, celkem jsem očekávala kulturní šok.

Přišel. Hned na letišti. Smradlavý záchody, žádnej toaleťák. Ve výstupní chodbě všude plakáty "pozor na neoficiální taxikáře" a obrovské nápisy REKLAMACE ZAVAZADEL ZDE. Čekání na kufry trvalo snad půl hodiny. Hluk, všude hluk. Mluvíme tady o dost víc nahlas, nebo co.

Ale to bylo na konci srpna. Vlastně jsem měla a mám radost, že už jsem doma. Všude dobře, doma nejlíp.

Do Finska se příští léto vrátím. Možná tam budu studovat, na nějakou dobu, příští rok. Zdá se, že ta zem mi nějak přirostla k srdci – a ty dvě rodiny, v nichž jsem žila.

--

Teď je půlka září. Trávím čas především v Praze. Škola zatím nezačala, ještě mám dva týdny prázdnin. Raduju se z nového bytu a nových spolubydlících, hodně pracuju v knihovně, což mě taky těší, a hlavně, zakouším Boží přítomnost, nějak srdcem. Velmi si toho vážím a toužím to napsat i sem, abych na to třeba za čas nezapomněla. Opravdu si mě zalíbil!

Toulávám se Prahou a obdivuju všechno, jako bych to viděla poprvé. Včera jsem si udělala procházku po centru. Byla už tma a památky svítily. Dnes jsem se vydala do kostela svaté Ludmily, kolem něhož vždy jezdím do centra. Je krásný. Ludmila byla jistě krásná žena – lidu milá. Dnes slaví svátek.

Co jsem se vrátila z Finska, mám opravdu pocit totálního přehlcení. Jako bych žila nějak umocněně. Často se mi zdá, že emoce ze mě úplně vytékají – hlavně ty radostné a nadšené, ale občas taky ty druhé. Nevím si s nimi rady. A okolí na to občas neumí reagovat. Také myšlenek se mi v hlavě rodí až příliš. Občas je to k nevydržení – mám pocit tlaku v hlavě z toho všeho, co mě napadá. Jsem celá rozlítaná, je pro mě teď těžký se zastavit a uklidnit. Ale zkouším to.

Došla mi taková věc. Možná už ve Finsku. A sice, že je naprosto legální posílat některé myšlenky pryč, nebrat je vážně a říci jim, promiň, ale teď nemám čas nebo chuť se tebou zabývat. Vím, nebo alespoň to tak vnímám, že tohle je vlastně jádro kontemplace. Všímat si svých dojmů, myšlenek, pocitů, ale jen všímat a nezabřednout do nich. Teď jako by to pro mě byla zase novinka.

Taky nemusím brát zas tak vážně emoce. Jsem pořád tímž člověkem – ať prožívám jásavou radost nebo tíživě plíživý smutek. Jsem pořád ta stejná Péťa, pořád stejně Bohem milovaná.

A taky. S citovými projevy si někdy až neumím poradit. Už dlouho volívám pro popis něčeho velká slova typu zbožňuji, mám k smrti ráda, miluji, jsem posedlá...ale okolí to právem často hodnotí negativně, nebo jak to říct, žádný člověk není schopen zcela pochopit. Každý jsme v něčem sám. Respektive s Bohem, pozveme-li ho do svého života.

Napadl mě takový příměr – jako by všechno to moje vnitřní, přeplněné, byla čokoládová dortová poleva. Taková ta klasická, tekutá, jak se natře na dort a pak se nechá ztvrdnout. Mám teď niterní polevy přebytek a často se křečovitě snažím pomazat celý dort, a pak ještě jednou, a další vrstvu, a pak ještě přelít – tím myslím dávání okolí všechny ty emoce, slova, myšlenky, sdílet, mluvit, vyprávět, psát... a hnědá tekutina přesyceně teče z dortu, jak už se tam nevejde, teče po podnose, na němž je dort postaven, následně i po stole, na kterém leží podnos, a kape také na zem, na níž se nachází stůl... Usiluji proto o změnu. Pomažu dort přiměřeně a jen s množstvím polevy, která mu přísluší. Zbytek polevy si nechám v misce. A odnesu ji Pánu Bohu. Protože nevím, co s ni, nemám ji kam dát a nikdo o ni nestojí, nevyžaduje, nepotřebuje. Tak ji dám Jemu, protože si s tím umí poradit.

Miluju Tě, Bože.

(A tolik bych si přála, aby i lidé okolo zakusili Jeho lásku!)

((A děsím se své nové role "nadšené křesťanky" – to totiž není všechno.))

Ledovec

"Skleněná křídla opilých labutí
na prach a na střepy
se o hráz rozletí..." Nebylo nás pět, Naposled, Ledovec

Pořád se ztrácím, i v životě, i na cestách.
A dneska, silná chvíle. Běhat na běžícím pásu, s hudbou v uších, tak jako vždycky.
Mám pořád v přehrávači tytéž písně, asi čtyři sta padesát kusů skladeb,
které poslouchám od teenegerovství.
A dneska...nějak mě vzalo, že mi tam naskočilo tohle, Nebylo.
To mám fakt hodně ráda.

Vzpomínka na jednu nedávnou lásku, která tam není, která snad ani nebyla...
...ale která teď do mě nějak patří, Bohu-žel, snad proto, že je poslední.

(Jmenujou se ty myši jako Tvoje holky?)

Strávila jsem na běžícím pásu tři čtvrtě hodiny a stříkal ze mě pot a slzy a bylo mi fuk, že už nemůžu.
Snažila jsem se myslet na Pána Ježíše, ale vlastně jsem spíš myslela na Tebe.

Není k tomu co dodat. K ničemu není co dodat. Jak se učit, jak nebejt egocentrická,
jak nekontrolovat milionkrát denně všechny internetový komunikační zdroje,
jak nedoufat po reakcích a nezoufat, když žádný nejsou,
jak nechtít pořád víc, jak se uklidnit,
jak odpustit, jak se vrátit, jak studovat, jak jíst, jak se modlit, jak milovat.

Vím, že to skončí, že jednou na Tebe nebudu myslet. Všechno jednou skončí.
Chmurně mě to napadalo i v tý posilovně - ze stropu trčel drát ve tvaru šibenice.
A mě napadalo, jaký písničky bych chtěla na pohřbu.
Nebylo nás pět by tam jistě měly bejt slyšet. Růže a zvony a hrající Címa.

Radši si pustím Byl jednou jeden život, kapitolu o mozku,
červení paňáčci s vysokejma hlasama a bublinkama na zádech podivně uklidňujou, zašlý vzpomínky na dětství, fakt kvalitní příprava na zkoušku z neurofyziologie.
To je tak na mý inteligenční úrovni, ne žádný afektivní neurovědy, geny a amygdala,
promiň, ale mě toho vlastně moc nezajímá.

Heřmánkovej čaj v hrnku od Marimekko se z toho nevzrušuje.
Bude i, až na Tebe přestanu myslet, až všechno skončí.

Tělo, cvičení, sebepřijetí

Tohle bych snad možná neměla vytahovat z šuplíku...

Vždycky jsem bejvala hubená, nikdy mě nenapadlo řešit váhu. Během dospívání se to trochu změnilo. Rychle jsem dostala ženský tvary.

Nikdy jsem nedělala žádnej sport, tělocvik pro mě byl vždycky úděs až psychosomatickej - bolesti hlavy a průjmy a neuvěřitelnej strach z toho dne, kdy je tělák. Jedno z mých nejobrovitějších pubertálních témat bylo, jak to udělat, abych nemusela na tělocvik chodit. Pohyb mě vždycky zesměšňoval, zděšoval, zvlášť nějakej organizovanej, měla jsem pocit, že jsem největší nemehlo na světě.

Už rok a půl chodím pravidelně sama cvičit. Dvakrát až třikrát za tejden, fakt se snažím. Hodně to pro mě znamená a dělá mi to dobře - bejt v kontaktu se svým tělem, pustit ven všechny pocity, vzteky, frustrace. Taky se pokouším nepřejídat a stravovat se zdravě. Hodně ovoce, zeleniny, vody, ale i bílkovin, správnejch tuků, sacharidů – ve správným poměru. Pravidelnost a žádný hladovění. Tomu mě naučili v Contours – tak se jmenuje mý fitness centrum. Mám to tam moc ráda. Cvičí se tam kruhovej trénink, chodí tam jen ženy, jsou tam pořád trenérky, který hlídají tepovou frekvenci a koukají, jestli cvičíme správně.

Chodím do posilovny i tady ve Finsku. Do takový tý opravdický, zasmraděný, kam chodí i svalnatí muži, křičící a úpějící při zvedání závaží, hubeňounký baletky, který hodinu jen protahujou svoje dokonalý tělo, a prostě všichni. Miluju ten pocit, když ze mě teče pot a vím, že jedu naplno. Jsem hrdá, že vím, co a jak - je tam všechno možný nářadí a stroje.

A taky boxovací pytel. Posledně jsem se odhodlala si zkusit boxovat. Bylo to směšný tak, že i Fin se smál, takže mi pak bylo ještě víc vztekle než před tím.

Bojím se, že tohle moje cvičení a sportování vyrůstá z bludnýho kořene. Už nějakej ten rok mám dojem, že potřebuju zhubnout. Možná to vzniklo babičkou (ty už máš pořádnej zadek!), rozchody (víš, přestala jsi mě přitahovat), srovnáváním s ostatními, nebo prostě pohledem do zrcadla s konfrontací nekompromisního diktátu soudobý módy. Každopádně neustále bojuju s pocity hnusu ze sebe, s vystoupým břichem a tlustejma stehnama, s panikou, že nejsem hezká, a že je všechno špatně. A přejídám se. Sice jím dobře, ale často to ujede a neznám míru. A tak pořád dokola.

Ač cvičím a všechno je v pořádku – tepovka, zátěže, všechno pravidelně kontrolováno, nedochází k žádnýmu pokroku. Moje váha a míry jsou stále tytéž. Jsem z toho smutná a zoufalá.

Často se modlím k Pánu Bohu, aby mě těchhle divnejch myšlenek zbavil. Aby mi dal poznat, že mě takovou stvořil. Moje BMI je v normě. Mám velikost 38, M, většinou. Jsem normální, medium. Všechno je ok.

Ale pořád toužím po větší dokonalosti...narvat se do eska a třicet šestky, tak jako dřív... a jsem vzteklá na lidi – ženy, který furt pozoruju, a který jsou hubenější než já (T, P, B, N, A, D, P, B, K...), a když směšně poskakuju u boxovacího pytle nebo zdlouhavě tohle všechno řeším a věnuju tomu tolik času a pozornosti, jsem vzteklá na sebe. Strach, že jsem tím moc posedlá, že propadám kultu těla, že bych měla dělat něco lepšího... A tak pořád dokola.

Snažím se to nějak komplexně řešit a čelit tomu. A nepřipouštět si, že pocity jsou celá realita. Dost se za tyhle emoce stydím – že to vůbec řešim, takovou povrchní blbost. Prý to tak má s tělem vlastně skoro každá žena. Mám strach, že tohle píšu proto, aby mě zasypaly komentáře typu "jsi krásná", z kterých bych zároveň byla rozpačitá.

Přála bych si to psát proto, abych dodala všem ženám odvahu a podpořila sebe i všechny k lásce a sebepřijetí.

O dopisech

Psát dopisy je o dost jiný než psát esemesky či maily.
Stojí to čas a úsilí.
Sehnat obálku, známku, pěknej papír (já většinou maluju akrylkama obrázky a vytvářím si svůj dopisní papír), adresu příjemce a poštovní schránku. Tolik věcí oproti kliknutí na tlačítko "odeslat"!
Dopisy člověka učí trpělivosti, protože na odpověď čeká několik dní až týdnů, anebo se ji taky vůbec nedočká.
Ráda zkoumám písma cizích lidí, a baví mě i v tomhle digitálním světě používat ten svůj pravý rukopis.
Vždycky si se vším dám práci - vymýšlím vhodné oslovení příjemci, vybírám barvu obálky a známku (tady ve Finsku mají snad patnáct různých designů poštovních známek!), namaluju papír, případně ještě přiložím do obálky nějakou drobnost. Poslala jsem z Finska už možná dvacet třicet dopisů či pohledů. Pohledy jsou taky fajn, jen takový trochu víc stísněný.
Jsem moc ráda, že se mi podařilo napsat lidem, jimž jsem se chtěla ozvat, ale nějak jsem se ostýchala.

- Napsala jsem pozdravení čtyřicetiletému kamarádovi P., který pracuje jako hlídač v supermarketu.
- Napsala jsem dědečkovi, co k němu cítím - totiž, že ho tak strašně obdivuju, mám ho ráda a často ho toužím obejmout - ač, nebo spíš právě proto, že vím, že o citech nerad mluví a je mu z toho rozpačito. Když dopis dorazil do jeho vesnického domečku, do poštovní schrány, kterou vyrobil z bílé válečkovité silniční odrazky, napsal mi smsku: "Tak to přišlo dík taky tě mam rád zdar děda".
- Napsala jsem do svého knihovnového pracoviště, kde jsem moc šťastná. (Bohužel se pohled asi vytratil někde v rámci bohémské FF UK.)
- Napsala jsem (skoro) všem mužům, které jsem kdy milovala (jednoho jsem vynechala, protože by to nepochopil a neměl by z toho radost.)
- Napsala jsem k narozeninám devětaosmdesátiletýmu knězi, kterej mě před osmnácti lety pokřtil. A, on mi dokonce odpověděl, v ruce, krásně, dojemně.
- Napsala jsem do fitness centra, kam chodím, že jsem vděčná, že mě místní trenérky naučily lásce k pohybu.
- Napsala jsem mámě a tátovi a všem, kteří jsou mi důležitý (i když jsem si vědomá, že v tom případě bych ještě potřebovala spousta dopisů poslat).
- Napsala jsem naší farnosti, že ji miluji a postrádám. A napsala jsem i jiné farnosti, že ji obdivuji a fandím.
- Napsala jsem pozdrav z Finska paní profesorce H., která je už dávno penzistka, a která nás učila na gymplu zeměpisu.

Ty dopisy jsou fakt skvělý. Mnohdy se odvážím napsat něco, co bych normálně nebyla schopna říct, jindy zase píšu úplně, jako bych s tím člověkem mluvila. Je to strašně fajn a dojímavý, kolika lidem musí psaníčko projít rukama než se dostane do cíle.

Myslím, že moje oblíbená část dne bývá teď okolo druhé odpolední, kdy přijíždí pošta a já běžím (většinou v gumovkách značky Nokia, které jsou vždy přede dveřmi) do nedaleké schránky, zdalipak se v ní ukrývá něco pro mě... A když ano, hned si povyskočím radostí.

Pišme dopisy! Zdá se mi to silný.

Malé postřehy 3.

- Finské pokladní a prodavačky nosívají rukavice. Prostě proto, že je to hygienický.

- Karjalanpiirakat = místní severofinské časté pečivo, koláčky s rýží uvnitř, podávané obvykle s vajíčkovou pomazánkou, velká mňamka. Bylo mi řečeno, že když do Finska přišla z Asie rýže, finské ženy nevěděli, co s ní, tak ji rozvařily a upekly. (Ale možná si ze mě má finská rodina dělala s touhle historkou srandu, neumím určit.) Návod, jak to upéct najdete třeba tady. 

www.cookingfinland.blogspot.com

- Docela normálně se obědvá třeba v jedenáct.

- Skoro v každém obchodě/bance/poště se potkáte s takovým tím přístrojem, jak zmáčknete tlačítko, vyjede Vám číslo a čekáte.

- Z historických důvodů Finové moc nemají rádi Rusko a Rusy.

- Ve Finsku platí "právo člověka na sběr" - to znamená, že kdokoliv může kdokoliv sbírat borůvky (kterých je tu požehnaně), maliny, brusinky, prostě cokoliv. Jen sto nebo dvě stě metrů od cizího pozemku se musí nechat majiteli.
- Stejně tak se může kdekoliv stanovat. Teda, ještě líp, stanovat se dá oficiálně kdekoliv. Tedy opravdu i na číkoliv zahradě, teoreticky. (Finy by totiž něco takovýho ve snu nenapadlo.)
- Je tu normální mít jemný řídký vlasy! Ohó!
- Finové platí hodně kartou. I třeba jen kafe.

- Trochu mi přijde, že snad každá finská domácnost má na zahradě tentýž věšák na prádlo - otočnej, s hodně šňůrama, jako tohle třeba:

- Když dáte do "google translatoru" přeložit "I feel" do finštiny, vyjede zase "I feel", protože Finové nic takovýho neříkají. (Když chtějí vyjádřit pocit, řeknou prostě, jsem smutný, naštvaný, unavený...)

- Fakt pěkně tu fungují lékárny a lékaři, ale o tom asi napíšu zvlášť.

- Svátek sv. Valentýna je tu slaven jako "den přátelství".

- Ve Finsku se o Švédech říká, že je to "people's home". Čímž Finové ironicky vyjadřují, že spousta věcí je tam dotaženejch k opravdový dokonalosti, narozdíl od Finska (co?). A prý je tam ještě dražší žití. (Což už si vůbec nedovedu představit.)

- Poštovní známka po Finsku a po Evropě stojí stejně - pokud neužijete po Finsku nějakou levnější 2. třídu posílání.

- V obchodních domech jsou často k vidění hrací automaty. Normálně, veřejně. To mi připadá jako jedna z mála smutnejch finskejch věcí.

- Finové jedí hrozně zmrzliny. Mají ji rádi. Což je docela ironický, vzhledem k tomu, jakou tu mají zimu.

- Rovaniemi, kde zrovna jsem, je rozlohou největší město Evropy. Ale moc lidí tu nebydlí. Finové jsou jen zvyklí mít pro sebe hodně místa (mají rádi, když sousedi nebydlí moc blízko).

- Když se jde do divadla, v mezipřestávce vždycky podávají "coffee and buns". Vždycky.

- V zimě tady v severním Finsku můžeme vídat "polární záři". Japonci věří, že vidět polární světla přináší štěstí a plodnost, tak sem jezdí. Existuje laponská legenda, která říká, že polární světlo je barevný ocas lišek.

- Každá finská maminka dostane po narození dítěte balíček se základními věcmi - pár plenek, nějaký oblečení dokonce atd. Tomu říkám vlídnej sociální systém a prorodinná politika!

- Xylitol, již několikrát vzpomínaná místní geniálnost na zuby, se vyrábí z břízy! A je v pastilkách, žvýkačkách, zubních pastách.

O slzách

Právě pláču, když tohle píšu.
Slzy jsou důležitý a správný.
Voda očišťuje vnějšek, slza zevnitř, říká se tady ve Finsku.

Brečím tu často, poslední dobou.
Možná je to ženským cyklem, steskem po domově,
nahromaděním emocí nebo vším dohromady.

Občas se stydím, ale hlavně jsem ráda,
že cítím, a že ty emoce se odplavujou ven.

Můj světonázor 1.

Na úvod musím říct, že mě články tohohle typu vždycky štvaly. A vůbec tak rozechvěle klikám na oranžový tlačítko "publikovat".

O tom, jak se mě dotklo, když mí přátelé nazvali mého bratra ruským agentem, o tom, že nemiluju Karla Schwarzenberga a říkám otevřeně, že nevím, jak je to teď s tou Ukrajinou, o tom, proč bych se nikdy nepřidala do skupiny "stydím se za svého prezidenta", a že pořád nejsem přesvědčená o tom, že chápu, proč existuje EU.

Po plodné a dlouhé diskusi s místním finským tatínkem o politice a o Ukrajině jsem se konečně rozhodla odtajnit své myšlenky.

Už nějaký ten pátek se snažím sledovat, co se ve světě děje, a taky se v tom nějak normálně orientovat, tak, abych rozuměla. Asi ho hodně začalo na gymplu mediálním seminářem, kdy nás pan učitel AK (asi ten nejsprávnější vyučující, kterého jsem kdy zažila) burcoval ke zvídavosti, k tvoření si vlastního světonázoru a k pozornýmu sledování toho, co a jak nám vlastně ta média říkají.

Hodně silné pro mě byly prezidentské volby, moje asi první opravdu prožívaná politická událost. Přes počáteční rozčarování až rozpaky z jeho vizáže jsem nakonec hrdě volila Vladimíra Franze. A zjistila, že v naší společnosti možná existuje určitej "fenomén jedné pravdy" – tak jsem si to nazvala pracovně. (Jestli Vám to zní moc schizofrenně nebo autisticky, přestaňte číst – bude to ještě horší :))

Určitě už jsem to leckde psala nebo říkala. Možná jsem nějaká extracitlivá, ale po 1. kole přímé volby prezidenta jsem měla pocit, že celá naše země se rozdělila na dva striktně rozdělený tábory. Jakoby Slávisti a Sparťané. Vzájemná averze až osobního charakteru a téměř bezmezná oddanost svému týmu. Fanouškovství buď ke Karlovi, nebo k Milošovi. V těch dnech mi nebývalo dobře. Nedovedla jsem se zorientovat. Většina mých dobrých přátel, autorit a lidí, jichž si považuji, stála v týmu "Karel". Jakmile jsem jen naznačila nejistotu nad volbou v 2. kole, cítila jsem z jejich strany tlak, nepochopení až násilí. "Jak Tě vůbec může přijít na mysl, volit Zemana??" - "Když se prezidentem stane Miloš, emigruju." atd. Z televizních diskusí mi upřímně řečeno líp vycházel Zeman. Ale, aha, a to je to jádro pudla, stydím se to sem vůbec napsat, protože se bojím, opravdu dost, ošklivých negativních reakcí z Karlova týmu. Ještě teď, téměř dva roky po volbách. Pan Schwarzenberg se mi zdál jakoby nemocný, unavený, a špatně jsem rozuměla jeho projevu. Snažila jsem se pochopit, proč ho mají všichni tak rádi. A nakonec jsem ho taky volila, ale vlastně si nejsem jistá, jestli pro podlehnutí tlaku ze strany přátel, nebo z vlastního přesvědčení.

A ono se to pořád opakuje, ta idea, kterou se tu tak krkolomně snažím přivést na světlo.

Teď se děje Ukrajina. Hodně to prožívám.
Co vím: Rusko obsadilo Krym. Evropská unie za to teď uvalila na Rusko sankce. Historie Ukrajiny je složitá. Viz tady. http://www.ukrajinci.cz/cs/ukrajina/detail/strucna-historie-ukrajiny-vadatech/

Východní Ukrajinci příchod Ruska vítají. Těm se (asi) říká separatisté. Rusko teď posílá na Ukrajinu pohanku a jinou humanitární pomoc.

Co nevím: kolik je separatistů, a jestli jsou zlí. Jestli opravdu shodili to letadlo. Nevím, jestli je Rusko zlý, a jestli lze srovnat okupaci Krymu s okupací ČS v roce 1968. A, úplně z jiného soudku: nevím, jestli jsou všechny muslimové špatní a myslím si, že spíš ne.

Bojím se, že až si tento text přečte pár mnou vytipovaných přátel, odpoví mi důrazným varováním, že věci chápu špatně, případně, že jsem ruská agentka. Tak byl nazván před nedávnem můj bratr za to, že se (taky) snaží o věcech nezaujatě přemýšlet, a já to skoro oplakala.

Jo. Snažím se o věcech nezaujatě přemýšlet. Často mi to sice moc nejde, ale pořád se mi zdají lepší nějaký pokusy než jezení předžvýkaných informací a papouškování moderního mainstreemovského názoru (Karel na Hrad, Rusko je zlý a Evropská Unie je dobrá a způsobuje mír.). Snažím se si informace prověřovat a číst si novinky z více zdrojů.

Často se cítím jako na hranicích nějakýho státu, kdy jednou nohou stojím někde, a druhou jinde. Vadí mi, že existují dva hermeticky uzavřené světy lidí, kteří se nemají rádi. Pořád ti prožívám, že žiju a motám se mezi Karlovci a Milošovci. A zoufale nevím, kam patřím, a vlastně nechci patřit nikam.

I když je to pravděpodobně cool a pro spoustu lidí "morálně správné", nepřidala bych se do skupiny, která se jmenuje "Stydím se za svého prezidenta", stejně jako se neptám na poště, jestli mají jinou známku než se Zemanem. Zvolila si ho naše většina. Popravdě (a teď se hodně klepu, když to píšu) s ním žádnej problém nemám. A havlovský "pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí" chápu tak, že člověk nemá rozsévat nenávist, pokud si není jistý svou pravdou. A to se mi zdá, že si často lidé z tý stydící skupiny nejsou, resp. nemají svoje názory dost podložený.

Ale ani já vlastně teď nemám, přiznávám, ach ach. Pravděpodobně jsou ty dva týmy Sparťanů a Slávistů jen v mý hlavě.

Nedokážu popsat, jak moc jsem citově zaangažovaná do dění ve světě, a jak mě trápí, že pořád ničemu nerozumím. Cejtím se fakt zodpovědná. A mám vždycky radost, když si s někým můžu normálně o světě popovídat, aniž bych měla po rozhovoru pocit, že jsem dutá nebo zavržená. Tak kdybyste měli něco k tomu, budu moc ráda.

Děkuju za dočtení až sem, věřím, že to dalo zabrat. Osobně bych asi takhle dlouhej článek (a ještě tak zmatečně napsanej) nezvládla přečíst.