TeĎ

Žiju přítomným okamžikem. Nebo se o to aspoň snažím.
Sára už není sama! Dostala novou kamarádku, od Kiki. Takže mám už dvě potkaní kamarádky.
Jsem strašně ráda. Skamarádily se spolu docela rychle, a jsou obě veselé a spokojené.
Strávila jsem tři dny u dědy. Bylo to moc fajn, možná o tom ještě něco napíšu. A teď, teda za chviličku, jedu do Plzně na koncert skupiny Traband. Už se moc těším. A potom, zítra, jedu k babičce.
No jo, už se nám blíží škola. V jistým slova smyslu se těším. I když vím, že tohoto vyjádření budu za týden litovat. :-)
To je asi tak všechno, nevím, co bych napsala dál.
Snad jen, že cítím kolem sebe Lásku...

Merta

Snažím se žít kulturně a baví mě to.
Včera jsme s tatínkem jeli na Rabí. Navštívit koncert Vladimíra Merty - v komunistické éře odvážně disidentského písničkáře. Znáte ho někdo?
Poměrně nedávno jsem se začala zaposlouchávat do jeho hlubokých textů, do podivně podmanivých vyhrávek kytary. Docela často nám doma hraje i jeho unikátně natočená kazeta z koncertu "Za mír" z roku 1984, na kterém byl táta osobně.
Přišlo mi, že ten muž musí být fakt geniální, podle těch krásných obrazů v jeho písničkách, podle jeho názorů na svět... Výzvy k hledání pravdy, k odvaze a k míru.
A tak jsem se na ten jeho koncert moc těšila. Myslela jsem, že když býval protirežimní, tak bude teď buďto spokojený s tím, že režim padl, nebo objektivně kritizující dnešní zvláštní dobu.
Byl úplně mimo.
Před tím, než vůbec začal hrát, se šel jaksi "duchovně nabít" k ovečkám, které se opodál pásly, potom přišel se skřeky a fujarou na pódium, což se mi vlastně líbilo - bylo v tom cosi alternativního, silně subjektivního...
A silná vlastně byla i celá první půlka koncertu, hlavně co se týče hraní.
Byla jsem zvědavá i na slova, která bude říkat mezi písničkami - čekala jsem myšlenky "moudrého starce", ale místo toho přišly podivné srandičky na účet Haliny Pawlovské, moderátora Krause, prázdné plácání, vyprávění jeho snů a opileckých historek...
...mimochodem, celou dobu koncertu se nalíval vínem (které měl uložené v té skříni :) ), naprosto beze studu, bez míry... takže hlavně proto se mi druhá polovina koncertu zdála už poněkud úpadková.
Nemůžu se zbavit pocitu, že Merta je naprosto vyhořelý člověk. Torzo přemýšlivého folkaře.
Vlastně se úplně nedivím. Bojoval proti komunismu, který sice padl. ale dnešní doba taky není úplně ideální, řekla bych, nebo jak to vyjádřit... prostě si myslím, že musí cítit deziluzi z dnešní divný doby. Poznala jsem z něj to zklamání... to, jak je nešťastnej a zapíjí to vínem, jak uniká do jakýchsi podivných okultisticky přírodních duchovních směrů...
Ale! Nebylo to vůbec tak zlý, jak to asi zní. Některé momenty fakt za těch 78 kilometrů cesty stály. Třeba jeho písně o cikánce se slepenými vlasy (netuším, jak se to jmenuje), Píseň k pětadvaceti... a úplně nejvíc se mi líbila "Pravda je omamná květina", která mi připomněla, že tenhle pán je snad i ten samej člověk jako ten, který kdysi v těch osmdesátých letech zpíval Nebuď nikdy sám...
Koncert se navíc konal v úžasných prostorech v Rabí. Jak říkal táta, k dokonalosti tam chyběly fakt snad jen hvězdy na obloze. Posluchačů tam bylo tak padesát, ale samí ryze přátelští lidé, už od pohledu souznění s Mertou.
Celkově mám prostě rozporuplný pocity. Bylo to zajímavý... možná až divný. Ale spíš zajímavý, vlastně - líbilo se mi, jak bylo Mertovi jedno, co si třeba ostatní pomyslí, jak se choval naprosto přirozeně a uvolněně... Připomnělo mi to hippie dobu a občas jsem se tak nějak plně zasnila... A možná, možná jsem si to zklamání zavinila taky sama, a to svým tradičním velkým očekáváním. Prostě jsem čekala, že Merta je někdo jinej.

Potkan

"Sáro, Sáro, jak moc anebo málo mi chybí, abych tvojí duši mohla rozumět..."

Je tu jedna věc, která mě často trápí. Vím, že to moc hrotím, ale jinak bych to asi nebyla já. Rozhodla jsem se vypsat a vyfňukat se z toho tady.
Od začátku prázdnin mám potkana, tedy, lépe řečeno potkanici jménem Sáru. Sára se jmenuje proto, že já jsem se tak měla jmenovat, než jsem se narodila, ale naši mě nakonec pojmenovali jinak. :)
Vždycky jsem chtěla mít potkana. Miluju všechna zvířátka, ale zvlášt potkani mi byli vždycky tak nějak sympatičtí, připadali mi takoví punkerský, možná u leckoho vzbuzující odpor, ale přesto nepochybně přátelští a roztomilí.
A můj sen se mi splnil!
Nebudu tu psát o tom, jak jsem k Sáře přišla, ale zkrátka jsem si ji v den vysvědčení, tedy na první den prázdnin, přinesla v krabičce domů a ubytovala jí v kleci po křečkovi.
Má černobílou srst - hlavu má černou a má černej proužek na zádech, jinak je bílá.
Je hrozně plachá a bojácná. Už na pohled jí klepe silně srdíčko. Myslela jsem si tenkrát, že je to jen z toho šoku, z převozu, že se zaklimatizuje, nebo tak něco... Ale ono to tak je vlastně furt. Má pořád hroznej strach.
Klec, ve které žije, má takové patro, a ona je skoro pořád zalezlá pod ním... a strašně se bojí. Téměř veškerý svůj život tak tráví ve strachu.. a v samotě.
Ano, bydlí sama, uvědomuju si, že to je pro ni, jakožto pro potkana, ještě zvlášť samičku, velmi stresující. Ráda bych měla potkanů víc, i aby byla Sára šťastná. Jenže - ta klec je docela malá, a já nemám peníze, ale uvažuju, že bych na to dala část peněz ze své brigády. Ale naši jsou rezolutně proti - už tak jsem měla doma problém s jedním potkanem.
Je mi jí líto. Vím, že u mě není šťastná a cítím za to vinu.
Vždycky jsem chtěla mít potkana a nosit ho ven na rameni, přátelit se s ním a dávat mu svou lásku.
Každý den si tedy zkouším Sáru ochočovat. Chodím k její kleci, mluvím na ni, hrabu se svou rukou v jejích hoblinách, aby si třeba zvykala na můj pach, nebo co já vím... Dennodenně se jí snažím taky vytahovat z klece a dát si ji k sobě. Vždycky se setkám s jejím silným odporem. Mám dojem, že jí spíš mučím. Musím totiž zvednout celé to patro, a pak jí, chvějící se chuděrku, chňapnout a dát si jí k sobě. Někde jsem četla, že pomáhá, když si potkan zaleze pod tričko. Tak to tak taky dělám - Sára se tam vždycky vděčně schová, cítím to její silný bušení srdce. Chvíli je tam tak schovaná, zatočená... a potom se za nějakou dobu stane to, že začne dělat nečekaný, strašně rychlý a prudký pohyby a snaží se mi utéct, ve strachu a zmatení...
Je to zvláštní, ale Sára mi vlastně připomíná mně samou. Snad proto má taky to jméno. V jejím zvířecím charakteru se poznávám. Neustálej strach, samota, permanentní nejistota, touha někam se schovat nebo utéct... nespokojenost, plachá povaha...
Snažím se o ni starat. Klec nemá nikdy špinavou nebo smradlavou, dávám jí i dost vody, jídla a pochutin, ale velmi mě mrzí, že jsme se zatím neskamarádily.
Chovala jsem předtím několik křečků. Bohužel to vždycky dopadlo podobně, až na prvního Huga, kterej byl mimořádně krotkej. Křečci se mě taky báli, při trpělivých pokusech o ochočení žádný úspěch, při snaze o vytažení z klece kousali, a tak jsem nakonec vždycky rezignovala a starala se o ně jen čištěním klece a krmením. A to už jsem právě hrozně nechtěla opakovat!
Je mi z toho velmi smutno. Nevím, co si počít.
Ocením tedy jakoukoli radu.
Cítím se jako mučitelka zvířat. Možná to přeháním, jsem asi přehnaně zodpovědná. Vždyť je to jen zvíře, namítl by kdekdo, tak to tak neřeš.
Jenomže já to takhle neumím brát.

Prázdninový

Zdá se mi, že poslední dobou žiju v rovnováze se sebou a i se svým časem, dá se říct. Práce je vyrovnána s odpočinkem... smutky jsou vyrovnaný radostma (jo?).

...divím se, tak celkově, kolika věcem rozumím, takovým zvláštním způsobem...
...divím se sobě, jak občas reaguju na určité události...
...divím se světu, jak to všechno funguje...
...divím se té vzniklé harmonii a děkuju za ni, a za to všechno Jemu...

O prázdninách jsem už stihla podniknout několik krásných setkání se svými přátely, taky jsem se zúčastnila úžasnýho křesťanskýho tábora JUMPu, zažila naživo Mňágu a Žďorp... a včera, zrovna včera jsem zažila nádherně euforický den se Zuzkou. Zašly jsme si spolu do Dobré čajovny (která je opravdu nezpochybnitelně dobrá, vlastně nejlepší, v jaké jsem kdy byla), jen tak se spolu válely, odpočívaly a velmi krásně a radostně si povídaly.
Těším se, že/jestli budu mít ještě možnost prožít pár dalších letních zážitků, plnejch lásky a bytostný spokojenosti .
Teď mám brigádu. Od pondělí do pondělí. Pracuju v jedný firmě a uklízím tam kanceláře, záchody, jídelnu a chodby.
Pracovní doba je teda od šesti do dvou, takže odpoledne mám volná, akorát že většinou jsem tak vycuclá, že už nic moc nedělám.
Vlastně to není nic moc důležitýho nebo zvláštního, jen jsem měla chuť sem něco napsat, a nevěděla jsem přesně, co. Píšu tak zvláštně, moc na povrchu, o moc věcech najednou... snad je to tím, že jsem dneska těch osm hodin uklízela, a mám v hlavě ještě mokrej mop a štětku na záchod...
... snad, snad se časem budu schopná pustit do něčeho konkrétnějšího víc do hloubky.
No, to je jedno.
Přeju vám láskyplné léto!

O alkoholu

Včera jsem byla večer venku. Nebo jak se to říká... na kalbě?
Brácha měl sraz svých přátel z facebooku, nakonec jsme se teda sešli jenom čtyři - já, brácha, Zuzka a Tonda.
Celkově vzato se mi včerejší večer velmi líbil.
V první hospodě po mně teda chtěla paní hospodská občanku, jestli mi jako bylo osmnáct.
Je mi 17.
Přijde mi to jako hrozná křeč, když mi do plnoletosti schází jen 9 měsíců... a prostě nemůžu pít.
Tak jsem ji místo jakési výmluvy svou občanku drze podstrčila, s naivním doufáním, že si to špatně spočítá a nechá přede mnou tu jedenáctku ležet.
Bohužel se tak nestalo.
Paní mi nasraně vzala sklenici s pivem a zamumlala: "Takže vám ještě ne..."
Tak jsem si dala kolu (ani kofolu tam neměli!), a byla z toho nějaká rozhozená a smutná.
Zároveň mě to přimělo k přemýšlení, kdo se to ze mně za jistou dobu stal!
Dříve, možná před nějakými dvěma lety, jsem silně pohrdala nezletilými pijany, kteří si hrajou na drsný, když se uboze opíjejí, a kteří se vlastně bez chlastu neumí pořádně bavit. Plamenně jsem takové lidi parodovala, a připadali mi fakt směšný.
Teď patřím mezi ně.
Asi mě to naučili spolužáci, když jsem s nimi občas vyrazila ven, s nadějí, že konečně nějak zapadnu do kolektivu. Čímž to na ně nechci svádět - myslím, že kdybych se nechtěla "naučit pít" a měla silnější vůli, tak bych možná stále zůstala abstinentkou.
Prostě mě to jen trochu vyděsilo, včera, jak hrozně mi to zhoršilo náladu, když jsem místo vysněného piva popíjela kolu.
Zanedlouho, ještě vlastně po hodině hraní bowlingu, jsme zamířili do jiné hospody. Tam už mi nalili. Byla jsem ve šťastně rozverné náladě, už po jednom pivě. Potom jsme zašli ještě do Hifáče, kde jsme potkali pár sympatických známých, tam jsem si dala druhé pivo... a víc už jsem jich nestihla jen proto, že už jsme museli jet domů.
Vypadá to, že alkohol mi dělá dobře. Jsem zvrhlá. Mám ráda stav lehké opilosti. Pomáhá mi se spontánněji a uvolněněji bavit, osvobozuje mě od mých sociálních strachů, a snad mi i přidává sebevědomí...
... nevím, možná o tom všem prostě moc přemýšlím.
Je to děsivé... nebo normální?

Vandr

Jo, tohle sem prostě nemůžu nenapsat.
Možná si budete myslet, že jsem bláznivá, a že přeháním, a asi si to budete myslet pravdivě.

Zkrátka, od pondělka do dneška jsem se toulala se svými přáteli po Českém lese, z části v oblasti Chodska, a já nevím, kde ještě.

"Se svými přáteli" zní dost nekonkrétně, tak to ještě vysvětlím: se svým spolčem. Je dost těžký nějak definovat, co je to spolčo, ale zkusím to. Jde o společenství věřících mladých lidí v mém věku, z naší farnosti (což ale neznamená, že se jenom modlíme :)), je nás kolem dvanácti (na vandru nás ale bylo "v průměru" jen osm), už se nějakých pár let známe, během školního roku se scházíme jednou týdně na společné povídání, a troufám si říct, že se tam máme rádi.

Měla jsem z toho vandru strach. To já tak občas mívám, že mám z něčeho strach.
Bála jsem se, že to fyzicky nezvládnu, celej den někde chodit, v takovém pařáku, s obrovským batohem na zádech... potom spát kdesi venku, a vůbec ty noci... moje nespavost, a tak...

A nakonec to bylo úplně úžasný. Můj strach byl zbytečnej.

Když se na to koukám takhle zpětně, dochází mi, jak úžasně mi tam vlastně bylo.
Život v takovém sepětí s přírodou je najednou tak prostej... krásnej... prostě krásnej. :-)

Když řešíš, kam bys večer složil hlavu svou, kde umyješ svůj ešus a sebe, odkud si nabereš vodu...

Jasně, že to nebylo furt tak idylický - často už jsem fakt nemohla, funěla zpoceně do kopce s pocitem, že každou chvíli umřu. Zvlášť, když mě trápil nepříjemnej puchýř na pravý noze, kterou mám mimochodem doteďka nějak podivně nateklou a bolavou. Ale snažila jsem se co nejmíň fňukat, a nějak to šlo.

Některý momenty byly fakt docela krizový. Třeba noc, kdy se rozpršelo, a my byli nuceni si co nejrychleji sbalit věci, a běžet se schovat pod stříšku. A ty některý kopce... a tolik otravujícího hmyzu, kterýho ten repelent snad víc vábí než odpuzuje!
...a byly i chvíle, kdy se mi fakt chtělo smutkem brečet.

Ale! Jiný střípky zážitků: když je v dohlednu ukazatel, u kterého pak jíme rozmlácený horalky, pijeme z jedný flašky, hrajeme Bang, čteme si knihu Hrdý Budžes, usínáme za svitu hvězd, na mechu, v opravdovým lese, s trochou adrenalinovýho strachu, že nás z něj někdo vyhodí (přece jenom jsme byli v CHKO... jestli to tu můžu takhle přiznat). Kluci nám holkám pomáhají nandat batohy... krájím na ešusu česnek... slunce zapadá.. aby nás pak zase přirozeně a pozvolna probudilo, když vychází zpoza smrků... A to vaření! Veliká poklona naší Marušce, která to měla všechno tak krásně vymyšlený! Kafe z ešusu... mytí se u ledový studánky... a čištění zubů, bosý nohy na jehličkách...

Během toho všeho chození jsem měla vlastně čas na svoje myšlenky, ale zároveň jsem nic díky svojí únavě nehrotila tolik jako obvykle. Věci se mi ukázaly v trochu jiném světle, a já možná došla k něčemu jako ke smíření! Smíření se sebou, to hlavně, částečně i s realitou, smíření se samotou a světem... Myslím, že těch několik desítek kiláků, který jsme ušli (Kiki? Kolik jsme celkem vlastně ušli? :D) na mě zapůsobilo velmi antidepresivně.

Měli jsme putovat až do zítřka, ale nakonec jsme se rozhodli to dneska rozpustit, kvůli tomu, že jsme přece jenom už byli docela vyčerpaný, a taky už jsme v podstatě neměli tak úplně kam jít. Ale snad něco ještě zítra společně podnikneme.

Mám pocit zadostiučinění. Nadšení. Já žiju!

Tohle bych si ráda dopřála častěji.
Vypadnout kamsi, putovat, být a žít v náruči lesů a luk....

Zatím nejlepší prázdinovej zážitek.
Děkuju.

Negativní myšlenky

Mě to ňák nebaví. Nejde.

No, prázdniny

Dochází mi to až teď, protože všechno mi nějak dochází později.
Asi jsem jako rybář Sepp z Krysaře.
Vysvědčení. 7 dvojek, 1 trojka (matika...), ale hlavně - jednička z češtiny a zsv! Paní třídní mi splnila sen.
Jsou prázdniny! 2 měsíce bez Masarykova gymnázia.
To je vlastně všechno skvělý.
Je léto!
Les, mouchy a komáři, zpěv ptáků v oblacích a modré nebe...
Svítí slunce a je mi dobře.
... a pořád cítím jakési dobré vibrace, díky nimž je svět barevnější.
Teď zrovna jsem v radosti. Příjemné vzpomínky...
Prázdniny.
Čeká mě vandr se spolčem, asi někde na Chodsku, křesťanskej tábor Jump, výlet k babičce a k dědovi, brigáda, při které se octnu v roli uklízečky a pár spontánních plánů, v které doufám... setkávání se s přáteli, hodně mlácení do kytary, ochočování nové potkaní kamarádky Sáry, no... snad se taky naučím radovat... a  plést náramky přátelství.
...ale koukám, že asi nepíšu úplně to, co chci. Co chci?
Těším se.

Můžu vám dát radu?
Řekněte dneska někomu "Mám Tě rád."
Tuze to zbarevní den...