Citát

Možná čekáte na "lepší článek", možná spíše nečekáte vůbec nic... jen mě tak napadlo se s vámi o něco podělit.
Není to tak dávno, co jsme se Zuzkou kecali na icq, ani jedna z nás nebyla příliš šťastně naladěna, a tak nás napadlo posílat si citáty, který nás nějak zaujal. Nejvíce se mi líbil ten, kterej mi poslala Zuzka:

„Tu však jsem náhle viděl,že mohu pro druhého něco znamenat už jenom tím, že tu jsem, a že ten druhý je šťastný, protože jsem u něho. Když se to takhle řekne, zní to velmi prostě, ale když pak o tom člověk přemýšlí,je to obrovská věc, která vůbec nemá konce. Je to něco,co člověka může úplně roztrhat a změnit. Je to láska, a přece něco jiného. Něco, pro co lze žít. Pro lásku člověk žít nemůže. Ale pro člověka jistě!“ (Erich Maria Remarque)

Vztek?

Utápím se v sebelítosti.

Nikoho nedojímá moje laskavost. Pořád po mně někdo šlape.
Dávám lidem soucit, pochopení, naslouchání... a nikdo mi ho nevrací zpátky.

Zvráceně zvracet, svět je jenom pitomá díra.
Tupě zírat do stropu a nudit se, z toho mi fakt hrabe.
Lhostejnost všech a lidi, co musí mít vždycky pravdu.

Nejsem ale vzteklá na svět, ale na sebe, že to tak špatně snáším.
Neumím žít.

Přestávám věřit tomu, že někoho by mohlo zajímat, co říkám.
Dneska se aspoň přejím čokoládou a půjdu brzo spát, jo, to přesně udělám.

Vím, co mi pomáhá, když jsem zoufalá, ale nemám na to nárok.
Dneska mi z toho nějak slzí voči.

Když přecházím silnici, tak auto ještě zrychlí, aby mě srazilo.
Psi pořád agresivně štěkaj.
Když jsem fascinována světem, setřeš mě úšklebkem: Co to zase meleš?

Determinace prostředí, snad,
když se nikdo netváří jako kamarád.

Jo, mám zase depku, tohle místo není dobrý pro milý tváře.
Snad za tou oponou, snad tam na konci konce jednou najdu lepší svět...

Komunikace

Neumím komunikovat s ostatními. Zvlášť poslední dobou.

Jsem asi moc zaujatá svými myšlenkami, hluboko se jimi zabývám, a pak jaksi nezvládám s někým mluvit.
Mluvit... normálně, spontánně, přirozeně.

Příčina mého strachu z lidí... nebo důsledek?
Nevím, co říct. Nemám co říct.

Bývám křečovitá. Melu kraviny. A tak jsem teď radši zticha - na tom se nedá co zkazit.
Poslední dobou jsem tedy spíš samotářka. Introvert.
Ve škole poslouchám hudbu, čtu si, píšu... prostě mi moc nejde se nějak bavit s druhými.

Ale říkám si - copak to vadí mlčet?

Objevuji cenu a význam ticha - ticha, které je uklidňující, svobodné, všeříkající.
Ticha, které není trapné, ani neukazuje na to: "Péťo! Ty jsi tak trapná a nudná, když nic neříkáš!"
Zakazuju mu říkat to.
Protože se učím.
Někdo mě učí.

Volný proud myšlenek

Vůbec to neberte vážně. Je to blbost. Jen to ze mě už nějak všechno přetejká...

Intenzivní slunce... ledová káva v ruce... touha po lásce... smutek ze samoty... touha být sama (se) sebou... nebo ne?... chuť osvobodit své emoce... nebo osvobodit se od nich?... nevybitost... bytost... bytostné přání beze jména, nebo se jménem, které si nezaslouží být publikováno... tupost, snad je to tím sluníčkem... dva přejetí ptáčci na silnici... rozesmutněli mě? nebo jsem zase někdo jinej... vlastní líná neschopnost... zaujetí sebou... no jo, no... otevřené dveře autobusu za jízdy, a nikdo, kdo by chápal, že mi to udělalo radost... zamilovanost, kterou vůbec nikdo nechápe, a která nutí lidi chovat se směšně... kniha Směšné lásky od Kundery... láska... láska, která je všude kolem nás, která je směrníkem všeho, a kterou lidé často tak přehlíží... zmrzlina, chlad, sprcha, pravda, probuzení... flákání se... tóny, písně, kytara, plavky.. jen spát... (na tom není co zvorat...) únava...

Chceme být chytří, ale nechceme se učit.
Chceme dělat něco smysluplného, ale nechceme být přetíženi,
Chceme se flákat a odpočívat, ale nechceme se nudit.
Chceme pomáhat, ale máme pocit, že nemáme co nabídnout,
chceme pochopení, ale straníme se ostatních
Chceme se ovládat, ale chceme být uvolněně sami sebou.
Chceme být milováni, ale nechceme ubližovat.

Chceme milovat, ale nechceme bolest...

Co to meleš?

Fascinace

Byla tenkrát středa. Pršelo. Nespěchala jsem.
 Devět hodin večer. Ještě bylo světlo.
Vracela jsem se ze spolča. Sama. Radostně. Jako obvykle.

Po mokré asfaltce, kterou z obou stran lemoval vlhký a zelený les, se ploužily hlemýždi. Respektive páskovky, takoví ti menší hlemýždi s hnědými malebnými proužky na ulitě.
Jako by se snažily přejít silnici.

Zastavila jsem se.
Fascinovaly mě.
Vypadaly spokojeně.

Nejvíc se mi líbil jeden šneček, jedoucí trochu stranou od ostatních.
Zvedla jsem ho za ulitu a prohlížela si ho ještě víc zblízka.
Počítala jsem jeho proužky. Pozorovala jsem jeho slizkou nohu a černé oko, které bylo vlastně jen tmavou tečičkou, jezdící po průsvitném tykadle. Zdálo se mi, jako by to oko hloubavě zkoumalo, kde se to octlo. Pak možná zkoumalo i mě... Obdivovala jsem ten jeho pohled, stejně tak, jako jeho celého.

Napadlo mě, že kdyby existovalo povolání pozorovatel, asi by se mi ho líbilo dělat...
...a divila jsem se půvabné a přirozené rozmanitosti světa, krajiny, tohoto místa...

Ale jak jsem se tak rozplývala nad krásou té páskovky v ruce, uslyšela jsem křupnutí...
... mezi tou vší fascinací jsem zašlápla jinou páskovku. Jinou, co si taky tak jela svou dráhou... a už nikdy se nikam nedoplouží.
Já jí zabila.
Nikdo to nemohl zastavit... nebo ano?

Býváme někým tak hluboce zaujatí, že možná, možná ani neslyšíme to křupnutí.
Třeba i nevědomky ubližujeme.
A dennodenně zabíjíme..
...nebo umíráme?

Déšť a šedá (45.)

Píšu si deník.
Zjistila jsem, že je to lepší.
Můžu se v něm přestat hlídat, přestat řešit, co je moc sebeodhalující, a co ne, nemusím v něm provádět žádnou cenzuru, protože vím, že si ho nikdo nikdy nebude číst. (I kdyby snad chtěl, po mně by to asi nepřečetl.)
Takže jsem nějak neměla potřebu sem psát.
Stejně se zrovna plácám v něčem, co lze jen těžko popsat slovy.
Jsem mimo. Zmatená. Nejde mi moc dobře žít, komunikovat... Ale snad, snad to patří k nějakému vývoji.
Jen mě tak napadlo... jak je červen, a přitom to tak vůbec nevypadá...

Že asi prší proto, abychom si vážili slunce.
Je šedivo, abychom si vážili barev.

Jsme smutní, abychom si vážili radosti...

"Moudro"

Občas mám v hlavně tolik myšlenek, že mám potřebu si je vypisovat.
Když zrovna nemám po ruce papír a své milované plnící pero, píšu si poznámky do mobilu.
Dneska jsem si je po dlouhé době přečetla... a nestačila jsem se divit, co jsem si tam asi před měsícem zaznamenala.

Na světě vlastně nejsou nejdůležitější slova. Ani pocity, ani nálady. Ani výkony.
Nejdůležitějším životním principem je harmonie mezi lidmi, taky smíření se sebou samým, vztahy plné přijetí.
Láska...

Pořád si to myslím.

Most přes dálnici

Když jdu na autobus do Lhoty, čeká mě bezmála tříkilometrová cesta po lesní silničce. Docela příjemná procházka.
Nejvíc jsem si na ní však oblíbila most přes dálnici, který se nachází hned na kraji "naší" vsi.
Vždycky přelezu svodidla a koukám se přes zábradlí dolů.

Vím, zní to trochu přehnaně... ale pokud mnou zrovna cloumá nějaká divně špatná nálada, hledám důvody, proč neskočit dolů.
Vždycky, vždycky najdu nějakej takovej důvod. Většinou jich je víc... počítám je na prstech.
Vždycky existují věci, za které můžu (nebo dokonce mám) být vděčná.

To je důvod, proč jsem tady.

Balzámem na duši se mi stalo mávání na vozidla. Úžasně povzbuzující a skvěle fungující činnost.
Zvlášť náklaďáci jsou na to nejlepší... Máváš, máváš, co můžeš... a on ti blikne světly, zatroubí, zamává zpátky... pokaždý něco. Ještě se mi nestalo, aby se mi pozdrav nevrátil zpátky.

To je důvod, proč jsem tady.

Mávání na auta dává člověku pocit, že svět není až tak smrdutě lhostejný, chladný a nevlídný, jak se občas zdá. Popírá v lidském srdci samotu a nepochopení...
Hodně to pro mě znamená... jedno mávnutí od cizího člověka.
Chci šířit lásku.

...to je důvod, proč jsem tady.