Děkuju... (28.)

Nějak mi poslední dobou chybí chuť, nadšení a nálada k tomu sem cokoliv psát.
Třeba to přejde...
Třeba ne.
Ale to je teď jedno...

*************************************************************


Z vlastní zkušenosti vím, že je třeba nejprve děkovat, a pak až je možné prosit.

Takže děkuju všem, kteří mi poslali nějaký milý komentář, udělá mi to vždycky velkou radost =)
A taky děkuju lidem, kteří tuhle mojí zvláštní stránku čtou.
A taky děkuju lidem z naší farnosti Plzeň - Severní předměstí, že mi dali v neděli úžasný pocit cítit se mezi nimi jako doma.
Děkuju rodičům a rodině, že mi dávají daleko víc, než potřebuju.
A taky děkuju všem svým kamarádům, že si se mnou povídají, a že mě zahrnují láskou a pochopením. Děkuju Šmídovým.
Díky za to, že můžu chodit na spolčo, a že můžu znát ty úžasné lidi, které znám, že se s nima můžu kamarádit a prohlubovat vzájemné vztahy.
Děkuju za to, že se mi splnil sen.
Děkuju za to, že znám Boha. A že se s Ním potkávám.
A taky děkuju svým oddaným přátelům za to, že mé dny prosvětlují Sluncem.
Kiki...
Zuzko...
Aničko...

***************************************************************

Teď zbývá jen prosit...
zvlášť prosit za jednu rodinu...

...(27)

 Je to smutný, že jsem si to uvědomila až dneska a za takových okolností...
Život má opravdu nevyčíslitelnou hodnotu.
Někdy je tenhle svět hrozně nespravedlivej a krutej a bolest v srdcích některých lidí tak veliká, že se zkrátka musí přehlížet a snažit se jít dál.
Moje problémy vůbec nejsou problémy.
A tak posílám sílu a naději těm, kteří ty problémy fakt mají..
Držte se!!

Sváteční depka (26)

"Mnoho obav a starostí se rodí z nudy."

"Smutek je zklamání nad našimi nenaplněnými přáními. O radost se můžeme podělit s ostatními, ale smutek musíme překonat sami. Můžeme s určitou lhostejností přijmout věci tak jak jsou a pokusit se tak ukončit naše trápení. "

"Tak jako se střídá den s nocí, střídá se úspěch s neúspěchem, radost se smutkem a láska s nenávistí. "

Takovýto typ článku není u mně nic neobvyklého... Naopak, není zdaleka první, a nejspíš ani poslední.
Chtěla jsem tenhle svůj častý pocit úzkosti, sklíčenosti a na-prd-nálady navždy vytěsnit ze svého života.
Ale nejde to, a asi to nikdy nepůjde.
Sotva mně přešla chřipka, přišla depka.
Nechci být žádný "EMO", i když tak asi působím... Asi jsem zkrátka nadměrně přemýšlivá.
A pořád a pořád se ve mně nachází nějaké napětí... A potřebuju si alespoň "ulevit" tím, že sem vypíšu všechno, z čeho jsem v poslední době tak smutná.
Omlouvám se, že vás tím tady otravuju... vím, je to ode mně hloupý... ale tak, vždycky máte možnost přepnout to na nějakej lepší web. =))

• Nedokážu si vážit ničeho, co mám.
  
  ( Vždyť se mi nic neděje, tak co zase šílím! Proč mám zase ze svýho života takovej divnej pocit? A přitom je všechno v pohodě.. Doma je to fajn, mám všechno, co potřebuju.. jediná radost mi chybí... plní se mi nemalé sny... a já jsem stejně furt v depce. Přitom znám lidi, kteří jsou na tom daleko hůř než já. Mají třeba zdravotní, finanční, rodinné problémy. Já ale žiju v mírové zemi. Mám skvělou rodinu. Skvělé přátele. A stejně jsem nešťastná. Je to divný. A mám z toho blbý svědomí. )
  
  
• Mám kolem sebe tolik krásných lidí... často mi pomáhají, protože je otravuju svými zvláštními stavy, ale oni si se mnou vždycky umí poradit. Zato já jim snad nikdy nijak efektivně nepomohla...
  
  (Nevím.. neumím nikoho rozveselit, podpořit, potěšit.. a chtěla bych to umět. Ale ani trochu mi to nejde. Na rozdíl od mých oddaných kamarádek Kiki, Zuzky, Dády... Děkuju vám... :*-) <3 Já prostě nevím, jak na to a připadám si zbytečně, akorát tak otravuju ostatní. I tímhle článkem. To pořád hledám nějakou lítost? Vždyť ta je k ničemu...)
  
  
• Nedokážu se soustředit. Taky si vůbec nic nepamatuju.
  
  (Vůbec na nic nemám paměť ani soustředěnost... Na učení, na modlitbu, na nic. Je to děsný. Má vůbec cenu chodit do školy, když si z ní vůbec nic neodnesu? Má cenu něco dělat, když ničemu nerozumím a neumím udržet pozornost?)
  
  
• Nevím, co se sebou, nevím, co dál.
  
  (Co budu dělat, až budu velká a dospělá? Jaké si zvolím povolání? Neměla bych už to dávno aspoň tušit? Najdu vůbec partnera? Budu mít rodinu? Co budu dělat, až mě mládí opustí? Vždyť dospívání má být nejradostnější část života... A co asi budu dělat, až budu mít ty pořádné, dospělácké problémy a starosti? Oběsím se? )
  
  
• Je toho ještě víc... ale už se to stydím sem psát. Už tak je to dost osobní... Omlouvám se. Mám v hlavě trochu zmatek. (Poslední 4 roky.)
  
  
  
  
  
  
  
  

Den pod psa...?

Útulky... (25)

Tak mi bylo (a částečně ještě je) celý den blbě. Takže jsem dnešek strávila válením se, spaním a kašláním. To je hrůza, ještě když je sobota... A to jsem toho tolik chtěla stačit! Náladu mi spravila pouze Kiki, která mně přišla navštívit.

Nicméně, teď jsem se koukala na stránky útulku v Plzni na Valše.
Našla jsem si sekci "Psi k adopci", a je mi z toho všeho tak nějak teskno...
Je mi hrozně líto těch starých pejsků, třeba ještě nějak nemocných, které si s největší pravděpodobností už nikdo neosvojí..
Je mi líto těch týraných zvířat, které byl někdo schopný jen tak vyhodit na ulici, protože už se mu třeba nehodili..
Nebo těch problémových psů, kteří jsou agresivní a útoční, a kteří zatím ve svém životě nezažili nic hezkého...
Myslím, že by stálo za to si nějakého psa adoptovat.
Připadá mi hrozně divné, že lidé, kteří chtějí psa, za něj dají několik tisíc, a pořídí si ho daleko raději od
nějakého chovatele než aby zkusil útulek. Zřejmě si myslí, že v útulcích jsou pouze nějací psi "druhé kategorie"...
Při surfování jsem narazila i na zatoulané psi a kočky a stránky městské policie, která tato opuštěná zvířata odchytává.
Viděla jsem i všechny ty krásné, ale nechtělé kočky, které by tak rády měli majitele, jemuž by se mohly vděčně lísat o nohy..
Je mi z toho tak nějak smutno...
Přijde mi, že dnešní společnost už nemá vůbec úctu k životu...

Fotografie pejska Krafta z útulku v Plzni.

www.utulekplzen.cz

Nové pohorky a Chelsiiny narozky =) (24.)

Pátek třináctého pro mně opravdu nebyl smolný.
Dostala jsem totiž nové boty svého vysněného typu, a sice outdoorové, trekové, nepromokavé a přitom prodyšné - zkrátka do nepohody.
A ještě mají gore-tex!
Už nebudu ta jediná ubohá Péťa s mokrýma zablácenýma nohama, která nemá pořádné pohorky.
Moje noha zůstane suchá...

Poslední dobou se mi nějak daří. Až nezvykle.
Sny se mi plní, ale já je nechci začít brát jako samozřejmost.
Děkuju, rodiče!! :-*
=))

Tak to jsou ony. V celé své kráse. =) 

Jinak... Chelsea, přeju Ti všechno nejlepší k narozeninám! Hodně štěstí, zdraví, lásky, přátel, míru, splněných snů a hezkých chvil. <3
Tenkrát, když ses před těmi 17 lety narodila, byl taky pátek třináctého. Hezké, že je to tak i letos, viď?
Vím, že to tu asi nečteš, a že už se spolu tolik nekamarádíme, ale stejně mám z toho všeho takový trochu zvláštní pocit... Často totiž nevím, o čem si s Tebou povídat a mám pocit, že naše hodnoty jsou dost odlišné... Ale stejně Tě mám ráda. A nedokážu, a ani nechci všechny ty naše společné zážitky smazat. Naše snění, focení, hraní s bárbínama, kecání... Tenkrát to bylo skvělé. Mrzí mně, že teď už to tak úplně není. Co si budeme nalhávat. Ale nevím, jak to vrátit, jestli to jde vrátit, možná je to zkrátka obyčejný lidský vývoj...
Každopádně jsem Ti vděčná za spoustu věcí. Za to, žes mi často nabídla rameno na vyplakání se, žes pomocnou ruku při mých zvláštních pubertálních stavech, za to, žes mi u vás vždycky napustila vanu =D, za Tvou upovídanost, kterou jsi mě nejednou nakazila, za to, žes mi umožnila jet s Tvojí skvělou rodinou do Paříže a za to, že jsi se mnou vždycky měla trpělivost a drželas mi vždycky palce.
Ráda bych se s Tebou zítra na chvíli viděla a předala Ti dárek. Je to sice taková kravinka, ale doufám, že se Ti to bude líbit.

Mám Tě ráda.

Malé sebeodhalení

Tak jsem se rozhodla, že po dlouhé době světu (nebo spíš vám, pravidelným čtenářům) poodhalím pár zajímavých faktů o své rozporuplné osobnosti...
Lidé, kteří mně znají, asi budou dost věcí už vědět. =)
Ano, jak už napovídá název štítku, je to trochu sebestředné, trapné a vlastně celkem k ničemu sem psát něco "o sobě", ale kde jinde se vybít ze svého egoismu? =D

• Věřím v Boha.
  
  
• Neumím pískat.
  
  
• Často se bojím. (Velmi často zbytečně.)
  
  
• Říkat "NE" je pro mně nejtěžší věcí na světě.
  
  
• Umím hýbat prstem malíčku u nohy, aniž bych při tom pohnula ostatními nohovými prsty.
  
  
• Nedokážu příjmat kritiku (po ni u mně dochází k sebeobviňování), neumím pořádně prožít svůj vztek.
  
  
• Moje první slovo bylo "táta".
  
  
• Mám ráda se tak trochu "předvádět" před ostatními. Třeba prezentováním referátu, nebo když mám na starosti spolčotéma, nebo když mám něco zahrát na kytaru.
  
  
• Správně bych měla nosit pořád brýle. A cvičit na záda.
  
  
• Často se nutím do něčeho, do čeho se mi vůbec nechce.
  
  
• Každý den (skoro :)) snídám Nutellu. Závislost.
  
  
• Často rudnu. A nemusím k tomu mít ani důvod.
  
  
• Obvykle se cítím trapně za to, co dělám, říkám a tak.
  
  
• Neumím být spontánní. (Jen když mně třeba něco dojme... tak to jo.)
  
  
• Nedokážu se rozhodovat.
  
  
• Miluju ulítlou, přeplácanou a extavagantní módu ve stylu hippie, Zuzany Norisové a tak.
  

Zatracená optimalizace... (23.)

... plzeňských městských dopravních podniků začala dneska a postarala se o to, abych šla ze Sadů pětatřicátníků až do i z naší školy pěšky, cestou tam navíc ještě s bonusem vydatného deště. Ráno, když lilo jako z konve, a já se konečně narvala na schůdeček už tak jako vždycky narvané tramvaje číslo 4, která mimochodem jela v intervalu snad 7 minut (a to je pro studenta, spěchajícího na poslední chvíli do školy dlouhá doba), najednou vylezla paní řidička: "Musíte všichni vystoupit, je to vadný vůz!"
To při pondělním deštivém ránu zkrátka potěší. Zvlášť, když se mi vlastně to samé stalo ve čtvrtek.
Odpoledne jsem zase nebyla schopná se do tramvají, které opět jely po sedmi minutách, vejít, a tak jsem nakonec rezignovaně vyrazila opět pěšky k sadům na jedničku.
Asi napíšu na PMDP, že jejich plán slavné "optimalizace tramvajových, autobusových a trolejbusových linek" se mi ani trochu nezamlouvá. A myslím, že nejsem jediná.

Ve škole to šlo docela dobře, až na test z literatury, ale docela jsem to uměla, a slepou mapu ze zemáku. Ale tak nevadí. Co je však důležité je, že jsem dneska po dlouhé předlouhé době mluvila s CHELSEA! :D
A bylo to úplně v pohodě. (Diny měla pravdu. =) ) Probrali jsme všechno možně, a myslím, že i když už se moc nevídáme, ani si už prakticky tolik nerozumíme, náš vzah pořád spojuje nejméně jakási nostalgie společně prožitých let...

No, ale po škole jsem byla asi tak od pěti do tři čtvrtě na osm u Dády, a skvěle jsme si popovídali. Myslím, že nemá cenu to moc protahovat... zkrátka to bylo fajn, a já  děkuju :-) 

Jinak Jarko, ještě jednou přeju všechno nejlepší k Tvým dnešním narozeninám!!

2. kurz animátorů (22.)

... byl navzdory mý čtyřem trapasům a jedné depresivní noci snad ještě lepší než ten první :))
Začali jsme opět v pátek večer večeří , pak jsme měli přednášku o právech, kterou nám plamenně přednášel JuDr. Honza Klail. Potom tradiční modlitba a ta nejdelší noc na světě.
Nemohla jsem vůbec usnout.
Ležela jsem nervózně zakublaná ve spacáku, měla křečovitě zavřené oči, válela se, cítila strašlivou únavu... Ale mysl jako by nešla vypnout.V takovémto stavu, který je u mně odmala vlastně celkem obvyklý, jsem střídavě pofňukávala nad nespravedlivým osudem, že všeny čtyři holky poblíž mě spokojeně oddechují, a zase jsem to já, kdo tu stále šustí spacákem, nemůže se uvelebit, neumí přestat přemýšlet a ponořit se do říše snů...
Zoufale mi chyběly kozlíkové kapky, které mám pro minimalizaci této časté a nepříjemné nespavosti doma vždy při ruce. Čím později bylo, (na hodiny na mobilu jsem se koukala tak vždycky po hodině), tím horší to bylo. Musím usnout! Přikazuje si člověk v takovéto situaci. Vždyť budu zítra úplně nepoužitelná, a to mně čeká tolik věcí... Znáte taky tento pocit?
Bylo 3:49, když jsem se naposledy podívala na hodiny. Pak už jsem naštěstí jakž takž usnula.
A ráno... jsem byla opravdu zčásti nepoužitelná. Ale čekala jsem to ještě horší. Přesto moje reakce na Kikino milé: "Tak co, jak ses vyspala?" zkrátka musela být ukňouraná a sebelitující.
Celý den jsem byla taková nějaká podrážděná. Občas jsem si dokonce stěžovala na všechno (všechny?) možné lidi, což bylo trochu hloupé.
Ranní chvály, snídaně, účast na semináři "Tajemství křesťanských svátků". Kromě toho, že jsme jako minule také strávili někde takto asi 4 a půl hodiny (což byl mimochodem zhruba počet mých "naspaných" hodin) se mi to ale docela líbilo. Podstatou bylo, že dvě paní (Jana a Klára)  přednášely a představovali svůj projekt o svátcích a jejich křesťanskému smyslu (konkrétně o Vánocích), který ukazují dětem převážně na základních školách. Člověk tak měl možnost (zvláště při krásném programu pro 1.-3. třídu "sluníčko") zavzpomínat na své dětství. Do toho se zvlášť ponořili dokonce i starší účastníci, kteří si tuhle přesnou prezentaci programu velice užili.
Potom nás čekala chvíle volna, kdy už jsem byla opravdu docela solidně unavená, a zralá na to si zdřímnout. Takže jsem se natáhla v našem pokoji, zavřela oči a snažila se spát.
Stejně to nešlo, protože ostatní holky z pokoje měli logicky dost energie, takže se dost energicky bavily. Nemám jim to za zlé, jasně, chtěli si povídat, ale v tu chvíli jsem asi potřebovala trochu ticha a klidu. Tak jsem si oblékla bundu, a chtěla jsem se jít projít.
Jenže ouha, dole bylo zamčeno.
A než abych se odvážila hledat Kryštofa nebo Petra s klíčemi, radši jsem se sklíčeně vrátila zpět do pokoje.
Potom nás čekala další přednáška, první taková ryze animátorská, a to na téma "Animátor." =) Vedl ji takový úžapán, a dle mého názoru i pořádná duchovní kapacita, páter Vítek Zatloukal. Moc se mi to líbilo. (Až na můj 1. trapas, který se na ní stal, ale tak,on je takovej celkem nepochopitelnej. Kiki ví. Don Bosco.. =D)
Po přednášce jsme měli fajn večeři - rizoto. Až na to, že se při ná stal můj 2. trapas, za který se tak stydím, že ho sem radši nebudu psát.
 (Nebo jo.. prostě jsem si měla vzít modlitbu před jídlem, jenže jsem byla i nemalou zásluhou Kiki děsně vytlemená, a přitom, když jsem říkala slova té modlitby, jsem dostala záchvat smíchu, usilovně se do mě dral smích, a nechtělo se mu přestat. Snažila jsem se ho zadržet... Ale o to to potom bylo horší. Pak jsem si připadala dost hloupě. )
Pak jsem si vymyslela, že pojedu přespat domů. Byli jsme totiž ubytovaní na plzeňském DCM, a tak s tím nebyl žádný problém. Kiki se ke mně přidala, a taky šla přespat domů, a ještě ke všemu pro nás přijel můj milovaný bratříček. Sice jsme přišli o film a večerní modlitbu, která bývá moc pěkná, ale nedalo se svítit.
Sice jsem musela ráno vstávat v půl sedmé, jako kdybych šla do školy, abych stihla program od osmi, ale taky se nedalo svítit. Hlavně že jsem usnula.
A dneska nás tedy čekala druhá přednáška od Vítka Zatloukala, a mše, na které jsem hrála s Dominikem na kytaru. S Dominikem, a celou jeho rodinou se znám od dětství, a mám ho ráda, takže jsem byla ráda, že se letos taky zúčastňuje kurzu animátorů.
No.. pak následoval fajn oběd (rajská), méně fajn, ale celkem v pohodě úklid, a odjezd domů.
Teď... u nás byla Kiki, pouštěli jsme si legrační videa se zvířatama (třeba, jak kočka boxuje nebo jezdí na vysavači). Asi jsme si zkrátka potřebovali "intelektuálně odpočinout".
A teď.. už je tma, večer, a já se zase (zatím) nic nenaučila, ani nic neudělala.
Ovšem, zase jsem byla na kurzu animátorů, který stál za to.
Možná je to taky tím, že jsme neměli žádné překvapení...