40 dní bez fejsbuku (42.)

Řekla jsem si, že v období postním, neboli v takovém tom předvelikonočním čase, který má být pro nás křesťany určitou příležitostí k přemýšlení, ztišení a bližšímu setkání s Bohem, se vzdám chození na Facebook.
Vlastně jsem si to ani tak neřekla já, tuhle myšlenku propagoval Elva, jehož názory jsou pro mě velmi důležité.
A tak jsem to zkusila.
Nebo to vlastně pořád zkouším. Už od 17. února.
Dnes je tedy můj 37. den bez fejsbuku.
Občas mi přijde, že už to trvá celou věčnost - že už tam ten profil snad ani nemám. Ale musím říct, že to na mě má zatím samé pozitivní dopady.
Mám víc času. Netrávím tak dlouhou dobu na internetu. Dělám na počítači smysluplnější věci. Dělám celkově smysluplnější věci. Připadám si daleko svobodnější.
Už zkrátka nesedím pořád před monitorem a nemačkám hořečně tlačítko "Obnovit", aby se mi objevil nějaký ten nový žvást, což se stejně stane zřídkakdy. (I když brácha mi už několikrát vysvětloval, že zbytečně někam klikám, protože ty stránky se obnovují automaticky.)
A tak nějak si pořád pohrávám s myšlenkou, že si ten fejsbuk smažu.
A když to nedokážu, alespoň to výrazně omezím.
A když mi to nepůjde omezit, naordinuji si další půst.
Ono to teď všechno vyznívá tak, že Facebook je něco hrozného, ale není tomu pouze tak. Je skvělé, jak rychle se může člověk spojit se svými přáteli, že jim během několika sekund může něco sdělit.
Ale obávám se, že to je asi tak všechno pozitivní.
Pokud člověk tuto sociální síť využívá pouze ke kominikaci s kamarády a známými, pak je to super. Ale já, jakožto jedinec slabé vůle, jsem nebyla na FB jen kvůli tomuhle.
Je to zvláštní svět.
Lidé (samozřejmě včetně mně) využívají "fejs" třeba k tomu, že se stále přidávají do nových a nových skupin (i když čert ví, z jakého důvodu), dělají si různé úchylné i neúchylné testy (opět tápám nad účelem), píší zbytečné komentáře typu: "Jdu na oběd", "Je mi smutno" (ano, v tom se zvlášť vyžívám), které bohužel pouze zřídkakdy někoho dojmou. Patlají si na svou "zeď" oblíbená videa, obrázky, přísničky. Posílají si pusinky, srdíčka a interaktivní panáky (zvlášť to poslední výrazně zvyšuje "cool image").
Jsem asi mimo a staromódní, ale mně všechna ta přesvícená a přeslazená srdíčka, kytičky, obrázečky, zvířátečka, akvárka, lízátečka, ani kavárničky fakt neberou.
Neříkám, že mně netěší, když od někoho dostanu srdíčko, je to hezké... ale říct "mám Tě rád" se dá i jinak.
Jsem ráda, že jsem si nikdy nezapla žádnou facebookovou hru. Protože opět, jakožto jedinec se slabší vůlí, bych totiž dost možná podlehla. Hlavně Farmville, neboli farmaření, které zavání přírodním a zemědělským typem zábavy, by mně asi zlákalo.
Ale vlastně nemám touhu posílat si s dalšími imaginárními farmáři imaginární kusy dobytka (Oh! Poor alone cow! Komu z vás se to už taky objevilo na zdi?) a všeho dalšího.
Facebookoví maniaci, neblbněte. Místo FB kavárny zajděte do nějaké skutečné, místo Farmville pomozte nějakému zemědělci z Vašeho okolí (bude jistě rád), místo interaktovního líízátka si vychutnejte nějaké opravdické.
Jak budeme asi za chvíli žít, pokud budeme všichni dávat před skutečným životem přednost neexistujícímu světu? Třeba se jménem Facebook?
Děkuji Ti, Elvo, žes mi opět pomohl otevřít oči.

Zklamání

Proč se mi o Tobě zase zdá?
Je to jak ranní běh
za účelem ztratit náušnici.

Na samotě u lesa (41)

Hurá! Tak už máme doma internet!
A to díky mému geniálnímu ajťáckému bráchovi.
V novém bydlišti se žije zatím krásně. Prvorepubiková vilka, ptačí zpěv, oáza klidu, vlastní pokoj, dostatek prostoru... co víc si přát.
Splnil se mi sen.
Je tu krásně. Člověk musí mávat na autobus, aby zastavil; od domova ho kromě cesty přes ves dělí 300m lesní pěšinkou. Jen nedaleká dálnice a letiště občas malinko ruší romantický dojem, ale většinou není moc slyšet.
Myslím, že je hezké a správné, že zde bydlíme, že to tak nějak mělo být, a že sem patříme.
Je to úžasný.
I spousta jiných věcí je úžasných... :-)

Loučení (40)

s bydlištěm je těžké.
Víc k tomu asi už nemusím dodávat, už tak tady to téma stěhování omílám kolem a kolem, a dělám trochu z komára velblouda.
To balení je docela stres.
Nejdivnější bylo asi "balit" zvířátka - křeček Kimi ještě nebyl tak hrozný, ale kočka Angie...
Má takovej smutnej výraz, jak leží zavřená ve své přepravce. Už nikdy si tu nezaskáče po kuchyňské lince, nepřiběhne k měřiči na topení, který pravidelně v deset večer udělá zvuk, podobný zamňouknutí. Je mi jí docela líto. Kočky jsou přece jenom vázány na místo.
Ale snad se jí tam bude líbit.
Mimochodem, kastraci zvládla docela v pohodě.
Teď budu asi nějakou tu chvilku bez internetu, než se u nás v lesích připojíme, takže se ozvu jedině ze školy... :))
Mějte se krásně.
A hezké jaro! (Ať už konečně přijde! =D)

Stěhuju se (39)

Celý můj svět složený v banánových krabicích
Prázdnej byt, prázdné skříně
prázdnej pocit v hlavě z toho,
že už nikdy nepůjdu ve tmě po schodech,
tak jak to miluju,
jen počítat schody... t,t,t,t,t,t,t,t...
Nebudu vdechovat panelákový prach,
už nikdy nevstoupím do toho bytu,
ve kterém je cítit vůně domova
a kočičí toalety,
který zhruba po deset let:
sto dvacet měsíců,
pět set čtyřicet neděl
byl mým trvalým bydlištěm.
Už nikdy nebudu sdílet pokoj s bráchou
a čekat, až zhasne lampu,
dočte knihu,
dopaří hru,
dodívá kriminálku (nebo House).
Už nikdy nebudu vytírat šedivou chodbu
a vylévat tmavou vodu do minizáchoda,
nebudu se sprchovat
za hnědou plesnivou stěnou z umakartu.
Už nepojedu výtahem
nahoru ani dolů, nebudu se bát.
Neodpovím panu Typltovi
na jeho obvyklé milé: "Tak co kytara?"
nebudu to mít pár minut ke svým kamarádkám,
12 minut do centra.
Neuslyším tlumené zvuky sousedovy televize
a neuvidím plamínky pouličních lamp,
prosvícené hladinou rybníků.
Tahle čtvrt už totiž není naše,
tramvaj už mi nezatočí na konečnou...


Jakýsi hrubý koncept... potřebovala jsem si to v sobě nějak shrnout.
Protože už v pondělí... :-o

Kočky podruhé... (38)

 

Už jsem sem před časem psala, že kočky jsou mojí velkou slabinou.
O to větší bylo mé nadšení, když jsem zjistila, že naši budoucí sousedi mají kočku, respektive kocoura.
Byla to láska na první pohled. Kocourek se o mně od prvního setkání nepřestával lísat, skákat na mně, lézt mi po zádech a následně mi sedět na rameni jako pirátův papoušek, a hlavně do mně pořád strkal tou svou roztomilou hlavou. Za to si ode mně získal přezdívku Ducák.
Ducák se vlastně jmenuje Enrico, neboli Richie, prý proto, že byl jako koťátko vhozen sousedům za plot právě o večeru, kdy dávali Sedm statečných.
Ale pro mně je to stejně spíš Ducák.
Ducák je ta nejvlezlejší a nejpraštěnější kočka, co znám. Skáče nám do auta, zkrátka se vecpe, kam může (i nemůže :)), pořád vrní jako motůrek a nikdy nepřestává mít dobrou náladu. Když nám čerpali vodu ze studni, vlezl si pod hadici a drbal se o ní. Má pořád takovej zhulenej výraz a hrubou srst.
Mám ho moc ráda.
Ale asi ne radši než naši Angie, pochopitelně. Ta paradoxně dost krutě doplatí na to, že v našem okolí bydlí kocour.
Zítra jde na kastraci. Dlouho jsme se tohoto kroku zdráhali, hlavně já s tátou, protože nám to připadá strašně nepřirozené a zbytečně kruté. Teď už to však bylo nutné. V paneláku jsme pořád ty její občasné říje nějak zvládnout mohli, ale v domě, ještě s Ducákem.... Nikdo z nás nechce topit koťata.
Já sice říkala, že bych ta koťátka nějak zadala, ale naši to odsunuli někam k mým ulítlým plánům typu mít na zahradě kozy a husokachny nebo udělat si sezení na parapetu (no řekněte, co je na tom tak hroznýho? :D)
Mám opravdu pocit, že Angie chápe, že zítra přijde o vaječníky, protože leží zkroucená na pračce, nechá se dokonce i vzít a mačkat (u ní velice neobvyklé - když jáí někdo chce chovat, obvykle se jí to nelíbí a dá to najevo ostrým útokem - ano, je trochu jetá), a je jak sjetej kus hadru v depce.
Je mi jí líto.

Ducák, neboli Enrico, náš budoucí vlezlý soused.
A ještě pár fotek naši Angie na závěr:

Změna domova... (37.)

Zase jsem se nechutně dlouho neozvala. Ale člověk by sem asi neměl psát, když na to nemá náladu, no ne? :)
Zítra jedeme do Ikey pro nábytek.
A stěhujeme se nakonec "až" 15. 3. To až je v uvozovkách proto, že je to už přece jenom za maličkou chviličku, a já to pořád nějak nechápu...
Nechápu hlavně svoje smýšlení.
Tolik jsem se na to už od toho konce října těšila.Kolikrát, když se mi něco nevedlo, jsem si říkala, že se mám aspoň na co těšit, že to bude bomba bydlet někde v lesích, kde dávají lišky dobrou noc...
Teď mi přijde všechno jiné.
Budu mít všechno tak daleko... budu mít všechny tak daleko...
Budu muset šlapat půl kilometru na bus, který jede sotva jednou za dvě hodiny. Nebudu se moci toulat po městě jako vždycky a nebudu moct přijet domů, kdy chci. Budu si připadat asi ještě víc sama než teď...
Navíc se mi teď ani trochu nechce opouštět náš útulný minibyteček v úžasné čtvrti úplně na kraji Plzně. Všechno mám blízko, Kiki bydlí pět minut cesty ode mně.... a klid je tu taky...
Achjo.
Druhá část mého já se teď neubrání jakémusi sarkastickému smíchu.
Ono to asi nebude tak strašný.
A i kdyby bylo... jaký si to uděláš, takový to máš.
A příště dávej pozor na to, co si přeješ...

Vánočka (38)

Momentka z duchárny:

Dáda: "Péťo, nechceš vánočku?"
já: "Ne, díky."
Vojta: "A chceš vánočku ode mně?"
já: "NO TO UŽ VŮBEC NE!"