.jpg)
Už jsem sem před časem psala, že kočky jsou mojí velkou slabinou.
O to větší bylo mé nadšení, když jsem zjistila, že naši budoucí sousedi mají kočku, respektive kocoura.
Byla to láska na první pohled. Kocourek se o mně od prvního setkání nepřestával lísat, skákat na mně, lézt mi po zádech a následně mi sedět na rameni jako pirátův papoušek, a hlavně do mně pořád strkal tou svou roztomilou hlavou. Za to si ode mně získal přezdívku Ducák.
Ducák se vlastně jmenuje Enrico, neboli Richie, prý proto, že byl jako koťátko vhozen sousedům za plot právě o večeru, kdy dávali Sedm statečných.
Ale pro mně je to stejně spíš Ducák.
Ducák je ta nejvlezlejší a nejpraštěnější kočka, co znám. Skáče nám do auta, zkrátka se vecpe, kam může (i nemůže :)), pořád vrní jako motůrek a nikdy nepřestává mít dobrou náladu. Když nám čerpali vodu ze studni, vlezl si pod hadici a drbal se o ní. Má pořád takovej zhulenej výraz a hrubou srst.
Mám ho moc ráda.
Ale asi ne radši než naši Angie, pochopitelně. Ta paradoxně dost krutě doplatí na to, že v našem okolí bydlí kocour.
Zítra jde na kastraci. Dlouho jsme se tohoto kroku zdráhali, hlavně já s tátou, protože nám to připadá strašně nepřirozené a zbytečně kruté. Teď už to však bylo nutné. V paneláku jsme pořád ty její občasné říje nějak zvládnout mohli, ale v domě, ještě s Ducákem.... Nikdo z nás nechce topit koťata.
Já sice říkala, že bych ta koťátka nějak zadala, ale naši to odsunuli někam k mým ulítlým plánům typu mít na zahradě kozy a husokachny nebo udělat si sezení na parapetu (no řekněte, co je na tom tak hroznýho? :D)
Mám opravdu pocit, že Angie chápe, že zítra přijde o vaječníky, protože leží zkroucená na pračce, nechá se dokonce i vzít a mačkat (u ní velice neobvyklé - když jáí někdo chce chovat, obvykle se jí to nelíbí a dá to najevo ostrým útokem - ano, je trochu jetá), a je jak sjetej kus hadru v depce.
Je mi jí líto.
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
