Nové pohorky a Chelsiiny narozky =) (24.)

Pátek třináctého pro mně opravdu nebyl smolný.
Dostala jsem totiž nové boty svého vysněného typu, a sice outdoorové, trekové, nepromokavé a přitom prodyšné - zkrátka do nepohody.
A ještě mají gore-tex!
Už nebudu ta jediná ubohá Péťa s mokrýma zablácenýma nohama, která nemá pořádné pohorky.
Moje noha zůstane suchá...

Poslední dobou se mi nějak daří. Až nezvykle.
Sny se mi plní, ale já je nechci začít brát jako samozřejmost.
Děkuju, rodiče!! :-*
=))

Tak to jsou ony. V celé své kráse. =) 

Jinak... Chelsea, přeju Ti všechno nejlepší k narozeninám! Hodně štěstí, zdraví, lásky, přátel, míru, splněných snů a hezkých chvil. <3
Tenkrát, když ses před těmi 17 lety narodila, byl taky pátek třináctého. Hezké, že je to tak i letos, viď?
Vím, že to tu asi nečteš, a že už se spolu tolik nekamarádíme, ale stejně mám z toho všeho takový trochu zvláštní pocit... Často totiž nevím, o čem si s Tebou povídat a mám pocit, že naše hodnoty jsou dost odlišné... Ale stejně Tě mám ráda. A nedokážu, a ani nechci všechny ty naše společné zážitky smazat. Naše snění, focení, hraní s bárbínama, kecání... Tenkrát to bylo skvělé. Mrzí mně, že teď už to tak úplně není. Co si budeme nalhávat. Ale nevím, jak to vrátit, jestli to jde vrátit, možná je to zkrátka obyčejný lidský vývoj...
Každopádně jsem Ti vděčná za spoustu věcí. Za to, žes mi často nabídla rameno na vyplakání se, žes pomocnou ruku při mých zvláštních pubertálních stavech, za to, žes mi u vás vždycky napustila vanu =D, za Tvou upovídanost, kterou jsi mě nejednou nakazila, za to, žes mi umožnila jet s Tvojí skvělou rodinou do Paříže a za to, že jsi se mnou vždycky měla trpělivost a drželas mi vždycky palce.
Ráda bych se s Tebou zítra na chvíli viděla a předala Ti dárek. Je to sice taková kravinka, ale doufám, že se Ti to bude líbit.

Mám Tě ráda.

Malé sebeodhalení

Tak jsem se rozhodla, že po dlouhé době světu (nebo spíš vám, pravidelným čtenářům) poodhalím pár zajímavých faktů o své rozporuplné osobnosti...
Lidé, kteří mně znají, asi budou dost věcí už vědět. =)
Ano, jak už napovídá název štítku, je to trochu sebestředné, trapné a vlastně celkem k ničemu sem psát něco "o sobě", ale kde jinde se vybít ze svého egoismu? =D

• Věřím v Boha.
  
  
• Neumím pískat.
  
  
• Často se bojím. (Velmi často zbytečně.)
  
  
• Říkat "NE" je pro mně nejtěžší věcí na světě.
  
  
• Umím hýbat prstem malíčku u nohy, aniž bych při tom pohnula ostatními nohovými prsty.
  
  
• Nedokážu příjmat kritiku (po ni u mně dochází k sebeobviňování), neumím pořádně prožít svůj vztek.
  
  
• Moje první slovo bylo "táta".
  
  
• Mám ráda se tak trochu "předvádět" před ostatními. Třeba prezentováním referátu, nebo když mám na starosti spolčotéma, nebo když mám něco zahrát na kytaru.
  
  
• Správně bych měla nosit pořád brýle. A cvičit na záda.
  
  
• Často se nutím do něčeho, do čeho se mi vůbec nechce.
  
  
• Každý den (skoro :)) snídám Nutellu. Závislost.
  
  
• Často rudnu. A nemusím k tomu mít ani důvod.
  
  
• Obvykle se cítím trapně za to, co dělám, říkám a tak.
  
  
• Neumím být spontánní. (Jen když mně třeba něco dojme... tak to jo.)
  
  
• Nedokážu se rozhodovat.
  
  
• Miluju ulítlou, přeplácanou a extavagantní módu ve stylu hippie, Zuzany Norisové a tak.
  

Zatracená optimalizace... (23.)

... plzeňských městských dopravních podniků začala dneska a postarala se o to, abych šla ze Sadů pětatřicátníků až do i z naší školy pěšky, cestou tam navíc ještě s bonusem vydatného deště. Ráno, když lilo jako z konve, a já se konečně narvala na schůdeček už tak jako vždycky narvané tramvaje číslo 4, která mimochodem jela v intervalu snad 7 minut (a to je pro studenta, spěchajícího na poslední chvíli do školy dlouhá doba), najednou vylezla paní řidička: "Musíte všichni vystoupit, je to vadný vůz!"
To při pondělním deštivém ránu zkrátka potěší. Zvlášť, když se mi vlastně to samé stalo ve čtvrtek.
Odpoledne jsem zase nebyla schopná se do tramvají, které opět jely po sedmi minutách, vejít, a tak jsem nakonec rezignovaně vyrazila opět pěšky k sadům na jedničku.
Asi napíšu na PMDP, že jejich plán slavné "optimalizace tramvajových, autobusových a trolejbusových linek" se mi ani trochu nezamlouvá. A myslím, že nejsem jediná.

Ve škole to šlo docela dobře, až na test z literatury, ale docela jsem to uměla, a slepou mapu ze zemáku. Ale tak nevadí. Co je však důležité je, že jsem dneska po dlouhé předlouhé době mluvila s CHELSEA! :D
A bylo to úplně v pohodě. (Diny měla pravdu. =) ) Probrali jsme všechno možně, a myslím, že i když už se moc nevídáme, ani si už prakticky tolik nerozumíme, náš vzah pořád spojuje nejméně jakási nostalgie společně prožitých let...

No, ale po škole jsem byla asi tak od pěti do tři čtvrtě na osm u Dády, a skvěle jsme si popovídali. Myslím, že nemá cenu to moc protahovat... zkrátka to bylo fajn, a já  děkuju :-) 

Jinak Jarko, ještě jednou přeju všechno nejlepší k Tvým dnešním narozeninám!!

2. kurz animátorů (22.)

... byl navzdory mý čtyřem trapasům a jedné depresivní noci snad ještě lepší než ten první :))
Začali jsme opět v pátek večer večeří , pak jsme měli přednášku o právech, kterou nám plamenně přednášel JuDr. Honza Klail. Potom tradiční modlitba a ta nejdelší noc na světě.
Nemohla jsem vůbec usnout.
Ležela jsem nervózně zakublaná ve spacáku, měla křečovitě zavřené oči, válela se, cítila strašlivou únavu... Ale mysl jako by nešla vypnout.V takovémto stavu, který je u mně odmala vlastně celkem obvyklý, jsem střídavě pofňukávala nad nespravedlivým osudem, že všeny čtyři holky poblíž mě spokojeně oddechují, a zase jsem to já, kdo tu stále šustí spacákem, nemůže se uvelebit, neumí přestat přemýšlet a ponořit se do říše snů...
Zoufale mi chyběly kozlíkové kapky, které mám pro minimalizaci této časté a nepříjemné nespavosti doma vždy při ruce. Čím později bylo, (na hodiny na mobilu jsem se koukala tak vždycky po hodině), tím horší to bylo. Musím usnout! Přikazuje si člověk v takovéto situaci. Vždyť budu zítra úplně nepoužitelná, a to mně čeká tolik věcí... Znáte taky tento pocit?
Bylo 3:49, když jsem se naposledy podívala na hodiny. Pak už jsem naštěstí jakž takž usnula.
A ráno... jsem byla opravdu zčásti nepoužitelná. Ale čekala jsem to ještě horší. Přesto moje reakce na Kikino milé: "Tak co, jak ses vyspala?" zkrátka musela být ukňouraná a sebelitující.
Celý den jsem byla taková nějaká podrážděná. Občas jsem si dokonce stěžovala na všechno (všechny?) možné lidi, což bylo trochu hloupé.
Ranní chvály, snídaně, účast na semináři "Tajemství křesťanských svátků". Kromě toho, že jsme jako minule také strávili někde takto asi 4 a půl hodiny (což byl mimochodem zhruba počet mých "naspaných" hodin) se mi to ale docela líbilo. Podstatou bylo, že dvě paní (Jana a Klára)  přednášely a představovali svůj projekt o svátcích a jejich křesťanskému smyslu (konkrétně o Vánocích), který ukazují dětem převážně na základních školách. Člověk tak měl možnost (zvláště při krásném programu pro 1.-3. třídu "sluníčko") zavzpomínat na své dětství. Do toho se zvlášť ponořili dokonce i starší účastníci, kteří si tuhle přesnou prezentaci programu velice užili.
Potom nás čekala chvíle volna, kdy už jsem byla opravdu docela solidně unavená, a zralá na to si zdřímnout. Takže jsem se natáhla v našem pokoji, zavřela oči a snažila se spát.
Stejně to nešlo, protože ostatní holky z pokoje měli logicky dost energie, takže se dost energicky bavily. Nemám jim to za zlé, jasně, chtěli si povídat, ale v tu chvíli jsem asi potřebovala trochu ticha a klidu. Tak jsem si oblékla bundu, a chtěla jsem se jít projít.
Jenže ouha, dole bylo zamčeno.
A než abych se odvážila hledat Kryštofa nebo Petra s klíčemi, radši jsem se sklíčeně vrátila zpět do pokoje.
Potom nás čekala další přednáška, první taková ryze animátorská, a to na téma "Animátor." =) Vedl ji takový úžapán, a dle mého názoru i pořádná duchovní kapacita, páter Vítek Zatloukal. Moc se mi to líbilo. (Až na můj 1. trapas, který se na ní stal, ale tak,on je takovej celkem nepochopitelnej. Kiki ví. Don Bosco.. =D)
Po přednášce jsme měli fajn večeři - rizoto. Až na to, že se při ná stal můj 2. trapas, za který se tak stydím, že ho sem radši nebudu psát.
 (Nebo jo.. prostě jsem si měla vzít modlitbu před jídlem, jenže jsem byla i nemalou zásluhou Kiki děsně vytlemená, a přitom, když jsem říkala slova té modlitby, jsem dostala záchvat smíchu, usilovně se do mě dral smích, a nechtělo se mu přestat. Snažila jsem se ho zadržet... Ale o to to potom bylo horší. Pak jsem si připadala dost hloupě. )
Pak jsem si vymyslela, že pojedu přespat domů. Byli jsme totiž ubytovaní na plzeňském DCM, a tak s tím nebyl žádný problém. Kiki se ke mně přidala, a taky šla přespat domů, a ještě ke všemu pro nás přijel můj milovaný bratříček. Sice jsme přišli o film a večerní modlitbu, která bývá moc pěkná, ale nedalo se svítit.
Sice jsem musela ráno vstávat v půl sedmé, jako kdybych šla do školy, abych stihla program od osmi, ale taky se nedalo svítit. Hlavně že jsem usnula.
A dneska nás tedy čekala druhá přednáška od Vítka Zatloukala, a mše, na které jsem hrála s Dominikem na kytaru. S Dominikem, a celou jeho rodinou se znám od dětství, a mám ho ráda, takže jsem byla ráda, že se letos taky zúčastňuje kurzu animátorů.
No.. pak následoval fajn oběd (rajská), méně fajn, ale celkem v pohodě úklid, a odjezd domů.
Teď... u nás byla Kiki, pouštěli jsme si legrační videa se zvířatama (třeba, jak kočka boxuje nebo jezdí na vysavači). Asi jsme si zkrátka potřebovali "intelektuálně odpočinout".
A teď.. už je tma, večer, a já se zase (zatím) nic nenaučila, ani nic neudělala.
Ovšem, zase jsem byla na kurzu animátorů, který stál za to.
Možná je to taky tím, že jsme neměli žádné překvapení...

Dnešní lékařský den (21)

Kromě tří vyučovacích hodin jsem dnes navštívila hned dva lékaře.
Nevím, jestli to sem můžu psát, protože oba jsou to lékaři tak trochu "cenzurovaní"... Ale třeba budu mít větší čtenost, když Vám, imaginárním čtenářům, odhalím pravdu...
V půl dvanácté mně čekala gynekologie. Byla jsem z toho děsně vynervená.  Ženy, dívky, znáte to - nic příjemného.
Prohlídka, trapné otázky, včetně té nejtrapnější: Styk??, braní krve, injekce.
Nic příjemného.
To asi mluví za vše.
Odpoledne od tří jsem zase byla objednána na psychologii.
Vlastně to nebylo až tak strašný... potkala jsem zase Pachyho (jako pokaždý, když tam jdu... zvláštní náhoda =D), čímž pádem mám dojem, že si o mně musí myslet, že jsem totální hypochondr a blázen, ještě ke všemu motající se kolem anesteziologické a psychologické kliniky (no, kam asi jdu já?). Schůzka s touto lékařkou byla docela fajn.. jen trochu matoucí.
Asi jako všechno.
Jo... a ráno jsem zase potkala Chelsea. (Nepravidelní čtenáři nechť se kouknou se na článek číslo 19.) Myslím, že bych jí asi fakt měla oslovit.. Co říkáte? =)

Dnešek ve zkratce (20.)

Když nepočítám lehce nechutnou biologii.. půl hodiny jsme se bavili o krvi, další půl hodinu o tasemnicích, motolicích a ploštěncích, tak celkem pohodové vyučování
Po něm jsem si smlsla na úžasných ovocných knedlících.
Pak cesta domů.
Mávali na mně popeláři. (Nejspíš trochu úchyláci.)
Snaha vzít Angie (svou kočku) k veterináři. Zoufalá snaha jí chytit a narvat do přepravky. Bolavé škránamce a neúspěch.
Podobně zoufalá snaha se něco naučit do školy.
Hraní na kytaru, při němž jsem nervózní z toho, že nic, co mám umět na hudebku neumím, a nedá se to naučit. A takové brzké zjištění, že už rok hraju to samé, nic nového nezvládám a neudělala jsem žádný pokrok.
Blogování. (Nyní.)
Cesta na spolčo... spolčo. (Teprve proběhne.)

Ztracené přátelství (19)

Dneska jsem šla do školy.
Překvapivě.
Jela jsem tramvají, jako obvykle se sluchátky na uších a jako méně obvykle s dobrou náladou.
A komu to cpeš???
Vyšla jsem dokonce i včas!
Další překvapivě, co?
Fajn, už tě nevydržím ignorovat. Můžeš jít na chvíli pryč, moje kurzívou psaná iluze?
Tak jo, jak myslíš. Ale kdybys zase někdy chtěla, abych přišla, stačí zmáčknout to čtvercové tlačítko s písmenem I, k tomu ještě zapojit svou fantazii, a hned jsem u tebe.

No, prostě jsem se tak blížila k budově našeho úžagymplu.. Když najednou i přes hluk, který mi do uší posílala empétrojka (nebo vlastně přesněji řečeno přes hluk mobilu, protože u empétrojky mi došla baterka) slyším za sebou klapity - klap, klapity - klap. Podpadky. Černé vysoké kozačky. Látkový elegantní kabátek. Batoh Puma ležérně na jednom rameni.
Chelsea.
Bývala to moje nejvíc nejlepší kamarádka. Shodou okolností oslaví zanedlouho (13. listopadu) svoje sedmnáctiny, a tak jsem přemýšlela, co jí vlastně dám za dárek, protože něco bych jí určitě koupit měla.
Od první do páté třídy jsme byli spolužačky. Od druhé do deváté třídy (nebo snad ještě dýl) jsme spolu trávili každou volnou minutu, každé volné odpoledne jsme spolu vymýšlely strastiplná dobrodružství, a hráli si přitom s bárbínami. Nebo jsme hráli RPG hry na počítači, nebo jsme si pouštěli japonské anime seriály (obzlášť Yu Yu Hakusho). Vlastně pro nás nebylo ani moc obtížné se  sejít, protože bydlíme ve stejném paneláku, jen ona ve vedlejším vchodu o pět pater výš. Loňské prázdniny jsem jela s Chelsea a její rodinou dokonce do Paříže. Minulý školní jsme spolu každé ráno jezdili do školy, což se sice jevilo jako fajn, ale poté to nějak přestávalo ztrácet na kouzlu. Byla jsem nervózní z toho, že si s ní nemám co říct, takže jsem povětšinou celou cestu mlčela, zatímco ona mi většinou dost sálodlouze vyprávěla o svých milostných románcích. Cítila jsem se vůči ní hrozně, a tak jsem jí řekla, že už asi nemá cenu, abychom cesty do školy trávili společně.
A pak... teď... už nic.
Prošla kolem mně jako bych byla nějaká neznámá studentka, kterou zná jen od vidění. Já si jí všimla příliš pozdě na to, abych stačila něco říct. Pak šla nějakou chvíli dost těsně přede mnou na to, abych ji mohla oslovit... Ale neudělala jsem to.
Nevím... možná se mi nechtělo, možná jsem se bála, že si nebudeme mít zase co říct, a tak jsem se na to prostě vykašlala. Třeba mně zaregistrovala, a naštvalo jí to, že jsem se k ní nijak nehlásila.
Třeba to byla chyba.
A třeba taky ne.
Člověk by se asi neměl nutit do něčeho, co je mu proti srsti. Jenže nelze zapomenout na všechny ty hezké dny, které jsme spolu prožili. Jako by se postupně úplně vypařili jako pára nad hrncem.
Je to divné, že někteří lidé vstoupí dost hluboko do našeho života, a za pár let z něj zase úplně vystoupí. Dojde k rozdělení, každý kráčí po své vlastní cestě, která přestává být společná...
Ne, že by si dva lidé nějak zvlášť kvůli něčemu ublížili, ale jejich vztah zkrátka pomalu, ale jistě odumírá. Vadne zprvu nenápadně jako květina, kterou zapomeneme zalévat. A pak zcela zmizí... a vyprchá.
To samé se vlastně stalo poměrně nedávno mezi mnou a Karol, se kterou jsem mimochodem ten zvláštní vztah s Chelsea často řešila...
Nedokážu vysvětlit, proč takovýto jev probíhá... ale zkrátka probíhá.

Takový je asi život.

Jako cookie sušenka (18)

Dnešní den mi připadá sladký jako cookie sušenka, kterou jsem si dneska vychutnala po obědě v Crosscafé.
Měla v sobě velké kusy vlašských oříšků, a spoustu kalorií naděje...