Krásný muž a zasvěcený život

Trmácela jsem se dnes se svým fialovým jízdním kolem z Dobřan až do Brna. Vlakem. Přecenila jsem své síly, takže jsem vždycky při nástupu do vagónu musela někoho z okolních mužů požádat o pomoc. Díky studiu psychologie vím, že je efektivnější oslovit konkrétního jednotlivce nežli říci tak do vzduchu: "Pomůžete mi někdo, prosím?"

Kolem mě se vyskytoval muž, který mě zaujal na první pohled. Byl hubený a krásný. Dlouhé černé vlasy měl svázané do drdolu a jemné vousy lemovaly jeho ostře řezaný, avšak zároveň jemný obličej. Na sobě měl bílou volnou košili, lněné kalhoty a outdoorové sandály, podobné těm mým. Měl hluboký pohled a vypadal duchovně. Pochopitelně jsem chtěla oslovit právě jeho, aby do vlaku dostal mé kolo, ale neodvážila jsem se.

Seděl pak celou cestu kousek ode mě. Pozorovala jsem, jak vnímavě pozoruje krajinu, ubíhající za oknem. Zlehka se usmíval, jako by měl radost z toho světa, jehož je součástí. Vystoupil v Pardubicích a pravděpodobně se už nikdy nepotkáme.

Došlo mi, že v jistém smyslu jsme na tom muži i ženy stejně - můžeme obdivovat krásu našeho protějšku, který nás zaujme, ale mé křehké svědomí se hned při té myšlence hlásí o slovo: jak rozeznat, kdy už jde o jakýsi pohled nezdravý, chlípný, sobecký, kdy se na toho druhého koukám jako na potenciální nástroj naplnění svých žádostí?

Došlo mi, že ať už budu v životě kýmkoliv, budu potkávat muže, kteří se mi budou líbit - kteří mě budou dojímat, zajímat, přitahovat. Vzpomněla jsem si na svou první zpověď, kde jsem se vyznávala ze svých tužeb po lidském milování. Osvícený kněz, bratr D., mi tenkrát řekl, pln radost, až hrdosti: "To je krásné, Péťo! Stává se z tebe žena! To, co prožíváš, je veliký dar!"

Několikrát jsem se neskutečně zamilovala, psala dopisy a písně, říkala a dělala neuvážené i promyšlené věci. Kristus - Pán, můj Král, Spasitel a Milý, mě každým ze vztahů provedl s obrovskou péčí, něhou a láskou. I když jsem to ne vždycky prožívala, naplnil všechna místa, v nichž jsem strádala. Uzdravil zranění, která jsem dopustila nebo dostala. Teď, v tuto chvíli, v tento čas, kráčím životem s Ním. Výlučně. Avšak se stejnou vášní, něhou, odhodlaností. Ve jménu téže vztahovosti a hloubky.

Tento článek měl původně skončit jinak. Ale nyní se mi přece chce napsat, co mám na srdci a na jazyku právě teď. Kráčím s rozechvělostí sobě vlastní po cestě, na jejímž konci je zasvěcení se Pánu, řeholní život mezi sestrami františkánkami. Jsem pořád ještě celkem na začátku, ale přeci už konkrétně nasměrovaná. Právě proto, abych byla svým sestrám blíže, jsem se přestěhovala do Brna. Možná nikdy jsem neudělala tak zásadní věc jako přesazení se z jednoho místa na druhé, jako změnu domova - na rozdíl od Erasmu a au-pair pobytů bez vědění, jestli, kdy a jaká se vrátím nebo kam půjdu dál.

Žití mimo svůj původní domov není snadné, i přes to, že vím, že Pán jde se mnou, a že vše konám po zevrubném rozlišení. Vše se snažím v modlitbě odevzdávat Jemu a Jeho vedení. Prosím, pamatujte na mě, abych své povolání správně rozpoznala a byla ochotná překonávat i překážky a těžkosti s tím spojené. Prosím i o odvahu, abych dokázala z formace vystoupit, pokud bych zjistila, že to není cesta pro mě.

Touha

Utápím se ve starejch písních od Cranberries
táta mě naučil lásku ke kávě a ke světu
myslím na něj teď hodně

Co vlastně chci?
Čokoládu, pohlazení, objetí,
modlitbu, slova útěchy, telefonát,
cigaretu, píseň, státnice,
odstup, blízkost, naději,
spánek, práci, boty?

Pane, proveď mě prosím tímto temným údolím.
Amen.

Sněženka

Chodím tam každý den, občas i víckrát. Pozdravit Pána Ježíše, Pannu Marii Sněžnou, někdy i bratry františkány.

Oáza v samém srdci Prahy. Chodím tam spočinout, když si s něčím nevím rady. Chodím tam, když mám chuť si zakouřit, ale vím, že nechci. Chodím tam odevzdávat své starosti. Chodím se tam přimlouvat za své drahé. Chodím tam konzultovat svá rozhodnutí. Chodím se tam pravidelně zpovídat. To vše už po několik let, i když v poslední době se mé návštěvy ještě zintenzivněly.

Kostel Panny Marie Sněžné mám umístěný velice prakticky - na své každodenní ose mezi školou/prací a nynějším bydlením. 

Chodím tam denně přijímat Kristovo Tělo. Nikdy se předem nedívám, který z bratří bude mši sloužit a dětsky se pak těším, kdo z nich to bude. Baví mě, jak je mše pokaždé jiná - ovlivněná celebrujícím knězem i všemi jinými drobnými jedinečnostmi každého dne. V průběhu liturgie si často přeju, aby se zastavil čas, a aby to trvalo věčně. Při kázání upřeně sleduju celebrujícího kněze, při eucharistické modlitbě zrak upínám k oltáři a s velkou pozorností si vychutnávám tohle představení - největší zázrak, jak se z nekvašeného chleba stává Tělo Kristovo. Pokaždé jsem napjatá, jak to dopadne, i když jsem byla svědkem tohoto tajemství už nesčetněkrát. Ke svatému přijímání chodím mezi posledními a příjímám vkleče - protože tam už se nestydím, a protože to tak mám nejraději.

Občas přes den tam sedím sama. Třeba jen na úplně malou chvilku. To mám asi nejradši. Ticho čas od času přeruší cikánka (nebo někdo jiný, podobně expresivní), která si tam nahlas cosi vyřizuje s Pánem Bohem. To se pak lehce kroutím v lavici a hodně si přeji, aby po mě nic nechtěla. Daleko častěji však to ticho přeruší šum turistů, kteří si kostel se zájmem prohlížejí. Nebo se prostě ozvou čísi kroky, díky kterým často ze zvědavosti otevřu oči. Někdy mám zase chuť dívat se na strop a poprosit o pomoc františkánské svaté, kteří jsou tam vyobrazeni.

Pokaždé, když tam jsem, cítím pokoj a radost. Jako by všechno bylo navzdory mému rozechvění vlastně v pořádku. A ono vlastně je. Děkuji Pánu za takový dar, který tam smím zakoušet.

Mé pražské dny se pomalu chílí ke konci. Kdyby se mě někdo ptal, co jsem tu těch pět let dělala, řekla bych chvatně a hrdě, že krom toho, že jsem tu studovala, jsem chodila ke Sněžence. Bude se mi stýskat.

Jak se mám?

Vyzobávám předměty ve škole
s větší pečlivostí než pražští holubi
klovající do zrnek ulice

Dnes

Nepíšu
ale hroutím se

Nehroutím se
ale brečím

Nebrečím
ale modlím se

Nemodlím se
ale píšu

Nezůstávám
ale vracím se

Běhat v dešti

Když běžím pod širým kostnickým nebem
co mi síly stačí
chci sobě utéct
a v každém kroku
v každém nárazu paty o zem
v každém nádechu a výdechu
něco

vášeň
úzkost
touha
chvění

A začne strašně prudce pršet
směju se a brečím
hrozně nahlas
vevnitř

Slaný pot na obličeji
se mísí s průzračnou vodou

Moknu
před tváří Všemocného

rýpu se ve slovech
a v sobě
ráda

Jsem nucená psát
bakalářku
a pak o sobě hezký věci
a tvářit se hezky na komisi
pozítří

milý A.
je mi líto protože
znám jak to bolí
je mi líto že
nemohu pro Tebe udělat víc než
křížek na čelo
+

Přejezdy

Můj uplynulý týden ve znamení přejezdů
Praha - DŠ

vstávat za svítání
do zimy v domě
a ticha a samoty
do něhož zpívají ranní ptáčata

mě baví

všímat si toho, čeho si lidé nevšímají
svačiny řidiče autobusu
hasiče, který přijel do práce
a má na svém autě nálepku s hasicím přístrojem
(miluju lidi kteří milují svou práci)
mlhy a zapínání a vypínání mlhovek na autě
cestujících v jitřních dopravních prostředcích

Jako bych se pořád stěhovala
Německo tam a zase zpátky
přepínat jazyk myšlení
nálady

Za chvíli
kroky ke kostelu
ke smíření

A pořád dokola si dělat starosti
že nejsem dost dobrá
že nezvládnu
zoufám si a(le) nic nedělám
neumím se rozhodnout

napsat či nepsat
?

"a klec všech klecí
nosíme ve svý hlavě"
jak zpívá Znouze

buon giorno

Výuka: „Ale my jsme byli lepší!“ – „Řekněte mi každý svůj názor.“ – „A do příště si přečtěte půlku této knihy.“

Většina mých předmětů jsou semináře. Po pravdě řečeno u nás většinou seminář znamená předmět, na který chodí méně lidí, a kde většinou teda holt každý musí něco odprezentovat, a za to pak dostane zápočet. Zatímco jeden prezentuje, ostatní si vyřizují, co potřebují, aktivita se blíží nule. Při snaze o diskusi po prezentaci jsou většinou jedinými aktéry interakce vyučující a ten, co zrovna odprezentoval. Když se zrovna neprezentuje, vyučující přednáší. Nechci házet všechny semináře do jednoho pytle – také jsem zažila takové, kde jsme si zkoušeli nějaké techniky a aktivity, to jo. Ale takový pesimistický scénář je ten první.

Německé semináře probíhají živě. Na každý je potřeba se připravit – prostudovat doporučenou literaturu, napsat nějaké pojednání atd. Na jednom jsme dostali zadáno: přečtěte do příště půlku knihy, cca 70 stránek. S bídou jsem jich zvládla prolétnout 30, a ještě jsem si hrdě říkala, že jsem dobrá, když jsem si ještě ke všemu vypracovala alespoň nějaké poznámky. Jenže ouha – na semináři jsme pak byli rozděleni do čtveřic, kde měl každý přednést obsah toho, co se dočetl. Já jsem samozřejmě přes půlku věcí nevěděla. Což samozřejmě nevadilo učiteli, ale člověk se prostě cítí trapně. Když všichni mluví o něčem důležitém, a já prostě nevím, co k tomu říct.

Samozřejmě mě často limituje i jazyk. Ač jsem to nečekala, mám většinu předmětů v němčině. Ačkoliv je tu možnost pro zahraniční studenty zapsat si předměty v angličtině, ty německé mě baví víc. Je to ale trochu sebedestrukce, protože se tak nenacházím v poměrně bezpečné skupině erasmáků, kteří jsme na tom všichni tak nějak podobně – přicházíme zdaleka a nikdo z nás přesně neví, „jak to tady chodí“. Místo toho navštěvuji předměty s místními.

Němečtí studenti diskutují. Hlásí se. Touží po poznání. Jsou zvídaví. A sebevědomí. Nedělá jim problém jít do konfrontace s učitelem, když se jim nelíbí, co říká. Nebojí se podělit o svůj názor, i když je tak trochu mimo. A už vůbec se nebojí kritizovat se navzájem. Při práci ve skupinách, která je častá, někdy cítím rivalitu mezi jednotlivými týmy, i když se zrovna vyloženě nesoutěží.

Nejde nedávat pozor. Nikdo nemá na stole otevřený notebook, na kterém by jezdil na facebooku. Aktivita je nutná. Ostatně, je většinou nejhlavnější podmínkou pro splnění předmětu. Člověk musí mít docházku s aktivní účastí. A pak taky často plnění domácích úkolů, napsání eseje, prezentace, skupinový projekt, a tak.

Učit se je normální. Bývá problém splašit v knihovně volné místo. Zvlášť při „špičce“ – mezi 14. a 18. hodinou.