Sněženka

Chodím tam každý den, občas i víckrát. Pozdravit Pána Ježíše, Pannu Marii Sněžnou, někdy i bratry františkány.

Oáza v samém srdci Prahy. Chodím tam spočinout, když si s něčím nevím rady. Chodím tam, když mám chuť si zakouřit, ale vím, že nechci. Chodím tam odevzdávat své starosti. Chodím se tam přimlouvat za své drahé. Chodím tam konzultovat svá rozhodnutí. Chodím se tam pravidelně zpovídat. To vše už po několik let, i když v poslední době se mé návštěvy ještě zintenzivněly.

Kostel Panny Marie Sněžné mám umístěný velice prakticky - na své každodenní ose mezi školou/prací a nynějším bydlením. 

Chodím tam denně přijímat Kristovo Tělo. Nikdy se předem nedívám, který z bratří bude mši sloužit a dětsky se pak těším, kdo z nich to bude. Baví mě, jak je mše pokaždé jiná - ovlivněná celebrujícím knězem i všemi jinými drobnými jedinečnostmi každého dne. V průběhu liturgie si často přeju, aby se zastavil čas, a aby to trvalo věčně. Při kázání upřeně sleduju celebrujícího kněze, při eucharistické modlitbě zrak upínám k oltáři a s velkou pozorností si vychutnávám tohle představení - největší zázrak, jak se z nekvašeného chleba stává Tělo Kristovo. Pokaždé jsem napjatá, jak to dopadne, i když jsem byla svědkem tohoto tajemství už nesčetněkrát. Ke svatému přijímání chodím mezi posledními a příjímám vkleče - protože tam už se nestydím, a protože to tak mám nejraději.

Občas přes den tam sedím sama. Třeba jen na úplně malou chvilku. To mám asi nejradši. Ticho čas od času přeruší cikánka (nebo někdo jiný, podobně expresivní), která si tam nahlas cosi vyřizuje s Pánem Bohem. To se pak lehce kroutím v lavici a hodně si přeji, aby po mě nic nechtěla. Daleko častěji však to ticho přeruší šum turistů, kteří si kostel se zájmem prohlížejí. Nebo se prostě ozvou čísi kroky, díky kterým často ze zvědavosti otevřu oči. Někdy mám zase chuť dívat se na strop a poprosit o pomoc františkánské svaté, kteří jsou tam vyobrazeni.

Pokaždé, když tam jsem, cítím pokoj a radost. Jako by všechno bylo navzdory mému rozechvění vlastně v pořádku. A ono vlastně je. Děkuji Pánu za takový dar, který tam smím zakoušet.

Mé pražské dny se pomalu chílí ke konci. Kdyby se mě někdo ptal, co jsem tu těch pět let dělala, řekla bych chvatně a hrdě, že krom toho, že jsem tu studovala, jsem chodila ke Sněžence. Bude se mi stýskat.