O alkoholu

Včera jsem byla večer venku. Nebo jak se to říká... na kalbě?
Brácha měl sraz svých přátel z facebooku, nakonec jsme se teda sešli jenom čtyři - já, brácha, Zuzka a Tonda.
Celkově vzato se mi včerejší večer velmi líbil.
V první hospodě po mně teda chtěla paní hospodská občanku, jestli mi jako bylo osmnáct.
Je mi 17.
Přijde mi to jako hrozná křeč, když mi do plnoletosti schází jen 9 měsíců... a prostě nemůžu pít.
Tak jsem ji místo jakési výmluvy svou občanku drze podstrčila, s naivním doufáním, že si to špatně spočítá a nechá přede mnou tu jedenáctku ležet.
Bohužel se tak nestalo.
Paní mi nasraně vzala sklenici s pivem a zamumlala: "Takže vám ještě ne..."
Tak jsem si dala kolu (ani kofolu tam neměli!), a byla z toho nějaká rozhozená a smutná.
Zároveň mě to přimělo k přemýšlení, kdo se to ze mně za jistou dobu stal!
Dříve, možná před nějakými dvěma lety, jsem silně pohrdala nezletilými pijany, kteří si hrajou na drsný, když se uboze opíjejí, a kteří se vlastně bez chlastu neumí pořádně bavit. Plamenně jsem takové lidi parodovala, a připadali mi fakt směšný.
Teď patřím mezi ně.
Asi mě to naučili spolužáci, když jsem s nimi občas vyrazila ven, s nadějí, že konečně nějak zapadnu do kolektivu. Čímž to na ně nechci svádět - myslím, že kdybych se nechtěla "naučit pít" a měla silnější vůli, tak bych možná stále zůstala abstinentkou.
Prostě mě to jen trochu vyděsilo, včera, jak hrozně mi to zhoršilo náladu, když jsem místo vysněného piva popíjela kolu.
Zanedlouho, ještě vlastně po hodině hraní bowlingu, jsme zamířili do jiné hospody. Tam už mi nalili. Byla jsem ve šťastně rozverné náladě, už po jednom pivě. Potom jsme zašli ještě do Hifáče, kde jsme potkali pár sympatických známých, tam jsem si dala druhé pivo... a víc už jsem jich nestihla jen proto, že už jsme museli jet domů.
Vypadá to, že alkohol mi dělá dobře. Jsem zvrhlá. Mám ráda stav lehké opilosti. Pomáhá mi se spontánněji a uvolněněji bavit, osvobozuje mě od mých sociálních strachů, a snad mi i přidává sebevědomí...
... nevím, možná o tom všem prostě moc přemýšlím.
Je to děsivé... nebo normální?

Vandr

Jo, tohle sem prostě nemůžu nenapsat.
Možná si budete myslet, že jsem bláznivá, a že přeháním, a asi si to budete myslet pravdivě.

Zkrátka, od pondělka do dneška jsem se toulala se svými přáteli po Českém lese, z části v oblasti Chodska, a já nevím, kde ještě.

"Se svými přáteli" zní dost nekonkrétně, tak to ještě vysvětlím: se svým spolčem. Je dost těžký nějak definovat, co je to spolčo, ale zkusím to. Jde o společenství věřících mladých lidí v mém věku, z naší farnosti (což ale neznamená, že se jenom modlíme :)), je nás kolem dvanácti (na vandru nás ale bylo "v průměru" jen osm), už se nějakých pár let známe, během školního roku se scházíme jednou týdně na společné povídání, a troufám si říct, že se tam máme rádi.

Měla jsem z toho vandru strach. To já tak občas mívám, že mám z něčeho strach.
Bála jsem se, že to fyzicky nezvládnu, celej den někde chodit, v takovém pařáku, s obrovským batohem na zádech... potom spát kdesi venku, a vůbec ty noci... moje nespavost, a tak...

A nakonec to bylo úplně úžasný. Můj strach byl zbytečnej.

Když se na to koukám takhle zpětně, dochází mi, jak úžasně mi tam vlastně bylo.
Život v takovém sepětí s přírodou je najednou tak prostej... krásnej... prostě krásnej. :-)

Když řešíš, kam bys večer složil hlavu svou, kde umyješ svůj ešus a sebe, odkud si nabereš vodu...

Jasně, že to nebylo furt tak idylický - často už jsem fakt nemohla, funěla zpoceně do kopce s pocitem, že každou chvíli umřu. Zvlášť, když mě trápil nepříjemnej puchýř na pravý noze, kterou mám mimochodem doteďka nějak podivně nateklou a bolavou. Ale snažila jsem se co nejmíň fňukat, a nějak to šlo.

Některý momenty byly fakt docela krizový. Třeba noc, kdy se rozpršelo, a my byli nuceni si co nejrychleji sbalit věci, a běžet se schovat pod stříšku. A ty některý kopce... a tolik otravujícího hmyzu, kterýho ten repelent snad víc vábí než odpuzuje!
...a byly i chvíle, kdy se mi fakt chtělo smutkem brečet.

Ale! Jiný střípky zážitků: když je v dohlednu ukazatel, u kterého pak jíme rozmlácený horalky, pijeme z jedný flašky, hrajeme Bang, čteme si knihu Hrdý Budžes, usínáme za svitu hvězd, na mechu, v opravdovým lese, s trochou adrenalinovýho strachu, že nás z něj někdo vyhodí (přece jenom jsme byli v CHKO... jestli to tu můžu takhle přiznat). Kluci nám holkám pomáhají nandat batohy... krájím na ešusu česnek... slunce zapadá.. aby nás pak zase přirozeně a pozvolna probudilo, když vychází zpoza smrků... A to vaření! Veliká poklona naší Marušce, která to měla všechno tak krásně vymyšlený! Kafe z ešusu... mytí se u ledový studánky... a čištění zubů, bosý nohy na jehličkách...

Během toho všeho chození jsem měla vlastně čas na svoje myšlenky, ale zároveň jsem nic díky svojí únavě nehrotila tolik jako obvykle. Věci se mi ukázaly v trochu jiném světle, a já možná došla k něčemu jako ke smíření! Smíření se sebou, to hlavně, částečně i s realitou, smíření se samotou a světem... Myslím, že těch několik desítek kiláků, který jsme ušli (Kiki? Kolik jsme celkem vlastně ušli? :D) na mě zapůsobilo velmi antidepresivně.

Měli jsme putovat až do zítřka, ale nakonec jsme se rozhodli to dneska rozpustit, kvůli tomu, že jsme přece jenom už byli docela vyčerpaný, a taky už jsme v podstatě neměli tak úplně kam jít. Ale snad něco ještě zítra společně podnikneme.

Mám pocit zadostiučinění. Nadšení. Já žiju!

Tohle bych si ráda dopřála častěji.
Vypadnout kamsi, putovat, být a žít v náruči lesů a luk....

Zatím nejlepší prázdinovej zážitek.
Děkuju.

Negativní myšlenky

Mě to ňák nebaví. Nejde.

No, prázdniny

Dochází mi to až teď, protože všechno mi nějak dochází později.
Asi jsem jako rybář Sepp z Krysaře.
Vysvědčení. 7 dvojek, 1 trojka (matika...), ale hlavně - jednička z češtiny a zsv! Paní třídní mi splnila sen.
Jsou prázdniny! 2 měsíce bez Masarykova gymnázia.
To je vlastně všechno skvělý.
Je léto!
Les, mouchy a komáři, zpěv ptáků v oblacích a modré nebe...
Svítí slunce a je mi dobře.
... a pořád cítím jakési dobré vibrace, díky nimž je svět barevnější.
Teď zrovna jsem v radosti. Příjemné vzpomínky...
Prázdniny.
Čeká mě vandr se spolčem, asi někde na Chodsku, křesťanskej tábor Jump, výlet k babičce a k dědovi, brigáda, při které se octnu v roli uklízečky a pár spontánních plánů, v které doufám... setkávání se s přáteli, hodně mlácení do kytary, ochočování nové potkaní kamarádky Sáry, no... snad se taky naučím radovat... a  plést náramky přátelství.
...ale koukám, že asi nepíšu úplně to, co chci. Co chci?
Těším se.

Můžu vám dát radu?
Řekněte dneska někomu "Mám Tě rád."
Tuze to zbarevní den...

Citát

Možná čekáte na "lepší článek", možná spíše nečekáte vůbec nic... jen mě tak napadlo se s vámi o něco podělit.
Není to tak dávno, co jsme se Zuzkou kecali na icq, ani jedna z nás nebyla příliš šťastně naladěna, a tak nás napadlo posílat si citáty, který nás nějak zaujal. Nejvíce se mi líbil ten, kterej mi poslala Zuzka:

„Tu však jsem náhle viděl,že mohu pro druhého něco znamenat už jenom tím, že tu jsem, a že ten druhý je šťastný, protože jsem u něho. Když se to takhle řekne, zní to velmi prostě, ale když pak o tom člověk přemýšlí,je to obrovská věc, která vůbec nemá konce. Je to něco,co člověka může úplně roztrhat a změnit. Je to láska, a přece něco jiného. Něco, pro co lze žít. Pro lásku člověk žít nemůže. Ale pro člověka jistě!“ (Erich Maria Remarque)

Vztek?

Utápím se v sebelítosti.

Nikoho nedojímá moje laskavost. Pořád po mně někdo šlape.
Dávám lidem soucit, pochopení, naslouchání... a nikdo mi ho nevrací zpátky.

Zvráceně zvracet, svět je jenom pitomá díra.
Tupě zírat do stropu a nudit se, z toho mi fakt hrabe.
Lhostejnost všech a lidi, co musí mít vždycky pravdu.

Nejsem ale vzteklá na svět, ale na sebe, že to tak špatně snáším.
Neumím žít.

Přestávám věřit tomu, že někoho by mohlo zajímat, co říkám.
Dneska se aspoň přejím čokoládou a půjdu brzo spát, jo, to přesně udělám.

Vím, co mi pomáhá, když jsem zoufalá, ale nemám na to nárok.
Dneska mi z toho nějak slzí voči.

Když přecházím silnici, tak auto ještě zrychlí, aby mě srazilo.
Psi pořád agresivně štěkaj.
Když jsem fascinována světem, setřeš mě úšklebkem: Co to zase meleš?

Determinace prostředí, snad,
když se nikdo netváří jako kamarád.

Jo, mám zase depku, tohle místo není dobrý pro milý tváře.
Snad za tou oponou, snad tam na konci konce jednou najdu lepší svět...

Komunikace

Neumím komunikovat s ostatními. Zvlášť poslední dobou.

Jsem asi moc zaujatá svými myšlenkami, hluboko se jimi zabývám, a pak jaksi nezvládám s někým mluvit.
Mluvit... normálně, spontánně, přirozeně.

Příčina mého strachu z lidí... nebo důsledek?
Nevím, co říct. Nemám co říct.

Bývám křečovitá. Melu kraviny. A tak jsem teď radši zticha - na tom se nedá co zkazit.
Poslední dobou jsem tedy spíš samotářka. Introvert.
Ve škole poslouchám hudbu, čtu si, píšu... prostě mi moc nejde se nějak bavit s druhými.

Ale říkám si - copak to vadí mlčet?

Objevuji cenu a význam ticha - ticha, které je uklidňující, svobodné, všeříkající.
Ticha, které není trapné, ani neukazuje na to: "Péťo! Ty jsi tak trapná a nudná, když nic neříkáš!"
Zakazuju mu říkat to.
Protože se učím.
Někdo mě učí.

Volný proud myšlenek

Vůbec to neberte vážně. Je to blbost. Jen to ze mě už nějak všechno přetejká...

Intenzivní slunce... ledová káva v ruce... touha po lásce... smutek ze samoty... touha být sama (se) sebou... nebo ne?... chuť osvobodit své emoce... nebo osvobodit se od nich?... nevybitost... bytost... bytostné přání beze jména, nebo se jménem, které si nezaslouží být publikováno... tupost, snad je to tím sluníčkem... dva přejetí ptáčci na silnici... rozesmutněli mě? nebo jsem zase někdo jinej... vlastní líná neschopnost... zaujetí sebou... no jo, no... otevřené dveře autobusu za jízdy, a nikdo, kdo by chápal, že mi to udělalo radost... zamilovanost, kterou vůbec nikdo nechápe, a která nutí lidi chovat se směšně... kniha Směšné lásky od Kundery... láska... láska, která je všude kolem nás, která je směrníkem všeho, a kterou lidé často tak přehlíží... zmrzlina, chlad, sprcha, pravda, probuzení... flákání se... tóny, písně, kytara, plavky.. jen spát... (na tom není co zvorat...) únava...

Chceme být chytří, ale nechceme se učit.
Chceme dělat něco smysluplného, ale nechceme být přetíženi,
Chceme se flákat a odpočívat, ale nechceme se nudit.
Chceme pomáhat, ale máme pocit, že nemáme co nabídnout,
chceme pochopení, ale straníme se ostatních
Chceme se ovládat, ale chceme být uvolněně sami sebou.
Chceme být milováni, ale nechceme ubližovat.

Chceme milovat, ale nechceme bolest...

Co to meleš?