Ticho

Když slyším slova vycházející ze svých úst
najednou se musím sama (v) sobě hlasitě smát
a vykřiknout (s) bolestí

Když slyším Tvá slova
děje se něco úplně jiného
stejně

Je to ticho pokojné a všeříkající
nebo strašné a mučivé?
Najednou nevím.

Jako černý inkoust mnou proniká temnota.
Pronikavě jako radost před tím.

Snést unést zaseklé slzy
ztuhlé napětí
bolavé tricepsy
mlčení

Nic nezvládnu!

Klečím a koukám.

Pane,
ale ty jsi víc než to všechno.

Teď

Toužím Tě milovat, Pane.

Nuuksio

S nerozhodností sobě vlastní jsem do poslední chvíle nevěděla, zda se vydám do nedalekého velikého národního parku jen na jednodenní putování nebo na více dní - včetně nocí. Křehká a bojácná dívenka ve mně zvítězila, když jsem zvolila první možnost. Představa spaní v neznámém prostoru, s neznámými lidmi, bez jakéhokoliv doprovodu, mě nakonec víc lekala než bavila.
Ráno jsme s maminkou odvezly holčičku do školky. Bylo to pro mě podivně nostalgické, neboť loni touhle dobou jsme se v té školce byly prvně podívat a rodina se rozhodovala, zda tam holčičku dá. Teď už je to rok, co tam chodí. Waldorfské prostředí mě opět nadchlo svou útulností, přírodními materiály a dřevěností.
Poté jsme se vydaly autem směr Nuuksio. Je to asi 45 kilometrů. Zdá se mi zvláštní, jak Finové na vzdálenosti nahlížejí úplně jinak - co mně se zdá jako celkem daleko jim připadá jako sousední. Řídila jsem, neb maminka byla unavená. Přiznávám, že jsem měla trému, neboť jsem se jí chtěla ukázat jako schopná a správná řidička.
Dorazily jsme k přírodnímu muzeu Haltia, tam jsme se rozloučily. Vešla jsem do zvláštní dřevěné budovy. Uvnitř se mě hned ujaly dvě pracovnice a nabídly mi mapu parku a možnosti tras. Byly velice milé, ochotné a příjemné. Pak jsem si koupila lístek do muzea a zůstala tam asi hodinku.

Už minulý rok jsem navštívila jedno podobné přírodní muzeum - Pilke v Rovaniemi. Zdá se mi, že finská muzea jsou o dost více interaktivní, promakaná, a zároveň ukazují celkem obyčejné věci. Prohlédla jsem si jakousi výstavu finského trampingu - byly tam vystavené fotky z přírody, vybavení (jako třeba ešusy, krosny, pohorky, bundy, nože) a různé příběhy jednotlivců. Docela mě to nadchlo a zároveň mi to přišlo takové běžné. Poté jsem shlédla přírodní kompozici - sestávala se z různých map Finska, umístěných na dotykových obrazovkách. Člověk si mohl otevřít jakoukoliv část Finska a podívat se na fotky z přírodních rezervací. Dále se v muzeu nacházela různá zákoutí - třeba dřevěné vejce, do něž se dalo vejít, a v němž byla socha labutí, hrajících šachy. Celé to mělo nějak symbolicky vyjadřovat finský národní epos Kalevala, což je zřejmě pro ne-Fina těžce uchopitelné. Nebo jeskyně, v níž bydlel vycpaný medvěd (zažila jsem dvě děti, které se ho dost lekly), různé malé místnosti s obrazovkami ryb, lesa atd. Nejvíc mě zaujala místnost "noční příroda". Jednalo se o tmavý černý prostor, v němž se ozývalo hučení sov a noční zvěře... uvnitř seděla jedna finská rodina a pozorně naslouchala - já nebyla dost trpělivá na to strávit tam více než dvě minuty.
Poté jsem se vydala ven, malebnou zhruba pět kilometrů dlouhou cestou od Haltia do centrálního "vchodu" do parku jménem Haukkalampi. Cesta byla krásně upravená, snad každých deset metrů značka.

V Haukkalampi se nacházela jakási skautská boudička. Uvnitř se k mé veliké radosti prodávala káva, pohledy a zmrzlina. Chvíli jsem pobyla a poté pokračovala dál v putování. Zvolila jsem nejdelší žlutý okruh, 7, 2 kilometrů dlouhý.
Nedokážu ani ve slovech vyjádřit, jak moc pro mě znamenalo jen chodit, mlčet, užívat si samotu, dýchat čerstvý vzduch a obdivovat vše okolo. Cestou jsem ani nepotkávala příliš lidí - jen sem tam nějakou skupinku, jednotlivce nebo "borůvkáře", kteří v borůvkových polích pilně sbírali.
Okolo třetí hodiny odpolední jsem se vydala k jednomu krásnému tábořišti s ohništěm, které se jmenovalo Saarijärvi a nacházelo se na malém ostrůvku. Když jsem kráčela dřevěným můstkem k ohništi, spatřila jsem, že se kolem něj již shromáždila jakási skupinka. Nebyla jsem si jistá, zda se mohu připojit - vypadali tak nějak semknutě.

"Jo, ale to je lepší si tu saunu hned rezervovat, když jdete celá skupina. Je to ve Vantaa..." Nemohla jsem uvěřit vlastním uším. Od ohýnku jsem slyšela mateřštinu! Plíživě jsem došla ke skupince, nejdřív chvíli jen mlčela a pozorovala. Pak jsem nesměle pípla: "Můžu se připojit?" Osazenstvo kolem ohně na pár vteřin ztuhlo a ztichlo, snad v podobném šoku jako před tím já. "Tyjo, čtyři roky ve Finsku, ale tohle se mi ještě nestalo!" řekla jedna dívka. A tak jsem obědvala ten den se svými krajany. Dozvěděla jsem se, že již před tím se v parku náhodně setkaly dvě skupiny Čechů. A do toho jsem ještě přišla já! Jakáto podivu-hodná náhoda! Bylo to moc milé, uvolněné, a najednou jako doma, povídat si se spoluobčany. Má to něco do sebe, potkat někoho v zahraničí - jako by padla nějaká obecná stydlivost, jako by na spoustě věcí až tak moc nezáleželo - národnost nás spojuje. Říkala jsem si, že kdybych tyto lidi potkala v Praze v metru, asi bych neměla důvod se s nimi dát jen tak do řeči, ale tohle bylo jiné.

Po obědě jsem se vydala na cestu do Katilly. To je také tábořiště, které se nachází na severu. Ušla jsem dalších zhruba šest kilometrů v mlčící a lesní krajině. Bylo to prostě krásné. Cestou jsem například přemýšlela o tom, že bych se vlastně nebála v nějakém z tábořišť přespat. Zdálo se mi, že finské rodiny tam jezdí na dovolenou - v každém tábořišti jsem vždy někoho potkala, pokaždé hořel oheň, někdo se tam nachýázel, takže by bylo snad i možné tam zanechat stan s věcmi a celodenně putovat - ve Finsku, kde se nikdo nezamyká, a kde se uvnitř auta leckdy nechávají klíče, bych se nebála to udělat.

 V Katille, která vypadala jako konec světa, jsem nasedla do autobusu do Espoo, v Espoo přesedla na vlak do Helsinek a v Helsinkách na další vlak do Järvenpää...a cítila jsem se příjemně unaveně. To jsem přesně potřebovala, se takhle vyvětrat, vychodit.

Au pair strasti

Někde jsem se dočetla, že hlavní věcí ohledně toho být au pair je vlastní dospělost, vyzrálost. Něco na tom jistě bude.
Dnes jsem chtěla jet s dětmi na nákup. Kromě zjištění, že dětem trvá všechno 3x déle než bych čekala (snídaně, čůrání, oblékání), jsem opět jaksi narazila na své hranice.
Když jsem děti konečně přivedla k autu, nastal problém. Nešel mi zapnout pás u sedačky starší holčičky. Zápasila jsem s tím dvacet minut. Mezitím mladší chlapeček zuřivě plakal, nespokojen, připoután již do sedačky své. Smutně se díval na své holínky, které chtěl sundat. Já se však dál věnovala zlomyslnému zapínátku na sedačce.
Čím déle se mi to nedařilo, tím více jsem začínala být nervózní. Za chvíli bude potřebovat auto tatínek a musíme stihnout nakoupit... Tatínek spal vevnitř. Samozřejmě jsem celou dobu přemýšlela, že by asi nejdospělejší bylo ho normálně vzbudit a zeptat se, jak se to dělá.
To se nakonec stalo. Poprvé jsem stydlivě vešla do ložnice a řekla jeho jméno. Opatrně. Pochrupkával však dál. Bylo mi hloupé se ho dotýkat, a tak jsem se poslušně vrátila k neposedné holčičce, řvoucímu chlapečkovi a zlobivé sedačce. Zkoušela jsem dalších deset minut záhadu vyřešit než jsem se opět odhodlala k akci vzbudit tatínka. Opět jsem stydlivě vlezla do ložnice a řekla jeho jméno o něco hlasitěji. Pak mi došlo, že má v uších špunty. Jemně (příliš jemně) jsem s ním zatřásla. Když se nic nestalo, nezmohla jsem se na nic lepšího než se opět hloupě vrátit zpátky a opět nekonečně zápasit s neuzavřitelnou sponou.
Poté jsem se rozhodla využít holčičku, aby si tatínka vzbudila sama. Udělala to. Tatínek laskavě pomohl, celé sedadlo bylo podivně zaseklé. Byl celý rozespalý, bylo mi ho líto a provinile jsem špitla, i'm sorry. No problem, řekl on, jako obvykle.
Pak jsme konečně vyjely.
Cestou děti vřeštily vzadu, že chtějí to, či ono. Poslouchat dětské písničky, hrát si s autíčkem, pít džus, čůrat... Zachovala jsem pokojné ticho a snažila se věnovat bezpečnému řízení vozidla v dešti, notně rozechvělá nedostatkem času...
Maminka mi den před tím popisovala, kde onen Lidl naleznu. Avšak nebyla bych to já, kdyby se mi to podařilo napoprvé. Nejdřív jsem omylem skončila u jakéhosi zahradnictví. Protože mi maminka radila jet stále směrem Helsinky než obchod po levé straně uvidím, učinila jsem tak. Když jsem ale viděla exit na letiště, říkala jsem si, že už jsme asi příliš daleko, a že je něco špatně. Vyjela jsem exitem letišťovým a ve snaze se otočit a jet na dálnici obráceným směrem zpátky jsem ve vší nervozitě opět vjela exitem stejným směrem Helsinky. To už chlapeček vřeštěl více a holčička se mě ptala, kam to, u všech Svatých, jedu.
Po půlhodině bloudění jsme již parkovali u Lidla. Protože jsem věděla, že se to jinak nestihne, s provinilým pocitem jsem zanechala děti v autě a oznámila jim, že jsem cobydub zpátky, a že pinesu zmrzlinu.
Běhala jsem po obchodě jako blázen a nahlas si předříkávala pin od kreditní karty, která mi byla svěřená, abych ho nezapomněla. Pospíchala jsem sem a tam, s bušícím srdcem, s nervozitou, aby se děti v autě neudusily, nepřizabily, nepokakaly... a pobrala aspoň to málo, co jsem měla v úmyslu koupit.
Zmrzlina děti dostala do dobré nálady, stejně tak puštěné cédéčko dětských písní. Na cestě zpět jsem se již cítila klidnější, dokud chlapečkovi nespadla zmrzlina na zem. Vřeštil nad tou ztrátou, dožadoval se očištění svých špinavých rukou. Snažila jsem se co nejklidněji vysvětlit, že brzy budeme doma, a že teď musím řídit.
Sotva jsme dojely domů a já odpoutala děti ze sedaček, rozběhly se po zahradě, snad aby se dostatečně protáhly. Naháněla jsem je dovnitř, neboť již byl čas ohřát oběd. Potřetí za sebou špagety, kterých maminka uvařila tolik. Já nestihla nic připravit - jen jsem hodila na pánev baby karotky. A za chvíli už jsme jedly. Oběd přerušilo chlapečkovo přání čůrat a neustálé pípání čehosi. Když jsem konečně našla zdroj zvuku a vypnula ho, nastalo asi na půl vteřiny ticho než si holčička začala hrát s kusem chleba, který si nazvala psím chlebem, nebo chlebím psem, podle toho, jak se to vezme. Bylo čtvrt na dvanáct, Finové obědvají brzy. Stihly jsme dorazit včas. Ještě mě čekají dvě hodiny hlídání.
Modlila jsem se takto: Pane Bože, prosím, dej mi trpělivost s dětmi i se sebou samou!

Ztracená

Myslím, že každý z nás se potýkáme s nějakou vlastní slabostí. Tou mou je mimo jiné mimořádná nenadanost v oblasti orientace v prostoru.
Už odmala jsem prostě "taková ta, co se vždycky ztratí". Ztratila jsem se už v první třídě v nové škole, v níž jsem nemohla najít záchody. Ztratila jsem se na lyžařském výcviku v sekundě. Ztratila jsem se v Holostřevech - jednou dokonce tak, že byla vyslána četa, aby mě hledala po sudetských lesích, podruhé tak, že mě k faře přivezl pán s traktorem. Ztratila jsem se v Mnichově, když jsme tam byli s gymplem na výměnném pobytu.
Dokonce i má nynější finská rodina mě přivítala slovy: "jo, a ty jsi ta, která se vždycky všude ztratila, viď?
Vlastně se mi lépe vybavují výlety a pochůzky, při nichž se mi povedlo se neztratit. Ráda bych nějak zapracovala na tom, abych se zlepšovala a nebloudila, ale nevím, jak. *
A tak jsem se zkrátka ocitla ztracená i dneska, v autě, v Helsinkách. Loni se mi to stávalo pravidelně. Na cestu kamkoliv jsem si schválně nechávala dvojnásobný čas, který stejně nestačil. Dvakrát se mi stalo, že jsem nestihla ani konec mše, neboť jsem bloudila finskými ulicemi tak dlouho, až byla hodina pryč.
Myslela jsem si, že do katolického kostela, který jsem loni dvakrát navštívila, trefím. Připravila jsem se - procházela si na google mapách všechny odbočky. Jo, jasně, tam, říkala jsem si - na ten Ring 1 a pak nějak na tu tlustou ulici Mannerheimintie... Přibalila jsem si do tašky pro jistotu mapu se všemi ulicemi hlavního města Finska. A vyjela směle do metropole - s tajemným úsměvem po roce nasedla do auta, jehož sympaticky hlučný dieselový motor a rychlý odpich jsem okamžitě poznala.
Vynechme příhodu, v níž jsem málem narazila do garáže a pak při couvání najela do okrasných kamenů podél cesty, protože takové věci by patřily do dalšího článku o mé neschopnosti normálně parkovat.
Jela jsem po "Ringu 1" tak dlouho, až jsem se octla v sousedním městě Espoo, kde se narodil Kimi Räikkönen. Bohužel jsem tam neměla namířeno. Patrně jsem čekala, že z dálnice se náhle stane ta helsinská ulice, kterou potřebuji. Takže jsem se poslušně otočila a jela zpět.
Nemá cenu popisovat, kde všude jsem bloudila. Často jsem prostě zastavila na autobusové zastávce, koukla se, v jaké jsem ulici, našla tu ulici na mapě a...ač jsem byla schopná se takto lokalizovat, neuměla jsem přijít na to, jakým směrem mám jet, abych se dostala, kam potřebuji. To bylo hrozné.
Když jsem se konečně domotala do kostela a našla jediné volné místo k parkování (s chvěním, že tam třeba mohou stát jen obyvatelé domu, před nímž se parkoviště nacházelo), doběhla jsem do kostela Panny Marie zrovna ve chvíli proměňování. Kostel byl plný. Samí cizinci, především Asiaté. Mši sloužil kněz, který měl dlouhé tmavé vlasy stažené v culíku a vypadal jako indián.
Došlo mi, dojatě, že ta Eucharistie - že Pán Ježíš je tu i pro mě zmatenou, bloudící, pro mě, telátko v prostoru, které se ve světě ztrácí i s mapou v ruce.
Takže to je vlastně krásné.
Jen bych si přála, aby mi sudičky přeci jen daly do vínku alespoň nějakou tu špetku orientačního smyslu...anebo aby mi někdo poslal dží pí esku.
Terveiset kaunis Suomessa!
* kdybyste někdo měl nějaký tip, jak zlepšovat orientační smysl, budu ráda!

První dny

Předevčírem v noci jsem seděla v letadle. Včera v 0:40 místního času dorazila.
Teď jsem tady. V Tuusule. Ve Finsku. Zase.
Budu stručná a výstižná. Možná pod vlivem skandinávské kultury.
Cítím, jak je mi Finsko blízké. Nedokážu to popsat, ale někdy mám pocit, že sem patřím.
Včera jsem jen odpočívala, dneska už pracovala. Pomáhala jsem s úklidem v domě, s vařením a s pečením. Zítra tu totiž budeme mít oslavu.
Je mi dobře, zdá se mi, že jsem tu správně. Že jsem přijatá. Že jsem milovaná. Že je mi dopřáno prožívat práci a kontemplaci - a to vše v úctyhodné vzdálenosti od svého doma.
Děkuji za tento čas. Opravdu tady žiju a chci - aspoň ty dva měsíce.
(Taky fotívám - svým novým přístrojem :) Kompletní album je tady.)

Dnešní zkouška aneb proč jsem nerada tak vodní

sublimace
Každá školní zkouška mě naplňuje hlubokým neklidem. Snad ne tolik pro to, že bych z ní byla vyhozena (s tím tak trochu vždycky počítám), nýbrž kvůli strachu, že se znemožním. Nebo, že se znova ujistím o své nekompetenci.
Dneska. Pět hodin. Třeštění hlavy. I mysli. Přišla jsem načas, abych zkrátila předzkouškové čekání na co nejkratší dobu. Takové čekání pro mě představuje jeden z nejhorších oka-mžiků. Všichni se snaží ještě něco si nalít do hlavy, případně se ujistit, že to či ono již znají. Doptávají se, hele, a co že znamená Brunswikův čočkový model? A kolik knih jsi přečetla? Jenom dvacet? Jak dlouho ses učila? Měsíc, denně 11 hodin?
Vždycky je mi jasné, že jsem nepokryla celou látku. Že se to do mě nevejde. Že jsem tomu mohla dát víc. A že prostě nic neumím.
Doplazila jsem se na chodbu. Modré šaty korespondovaly s mou náladou. Čas plyne jako voda a já v něm. Jsem voda.
Snažila jsem se představit si, co mě asi čeká. K vyučujícímu mám hluboký respekt. Naposledy jsme se ve zkoušícím módu potkali při zápočtu, při vyhodnocování provedených typologických testů osobnosti. Jsem voda na percentilu 97. A enneagramová 4. Ale to jsem nějak věděla i bez dotazníků.
"V čem si myslíte, že nejste čtyřka?" vypálil ke mně tenkrát a já měla chuť utéct s brekem pryč. Nevím, já nevím! Asi ve všem! Chtěla bych, abych Vám připadala zajímavá! Abyste mě pochválil! Abych řekla  či napsala něco oslnivého, s nečerveným obličejem! Pocit hlubokého studu a nepřesvědčivosti.
Bývám nepřesvědčivá, vím. Snesu dlouhé ticho. Somatizuju při trémě. Bolela mě hlava. Bolelo mě břicho, navíc stažené vzorovanými punčochami.
Zkoušela jsem Schultzův autogenní trénink. Napětí - a povolit. V botě, aby to nikdo neviděl.
Jogínské dýchání. Hluboce do napočítání čtyřky, pak na chvíli zadržet dech a hluboce vydechnout.
Paradoxní intence. Deptá mě, že červenám. Každý snadno pozná, jak moc se cítím vynervená. Zkusila jsem se proto "co nejvíce rozčervenat". Asi to se sebou umím nebo co - protože se mi to až příliš povedlo.
Vstoupili jsme do kabinetu. Bylo nás tam hodně. Pořád někdo mluvil. Dostala jsem 3 otázky, čtvrtou si mohla vybrat. Něco jsem napsala. Se známým pocitem, že se jedná o informace na úrovni žáka osmé třídy.
Nešlo mi se soustředit. Poslouchala jsem, o čem se mluví. Koukala se z okna.
Pak jsem přišla na řadu. Červená jako rak, s pocitem, že zkolabuju. Předala jsem mu své poznámkové papíry. Možná je nepřečte, škrábu. Ale zřejmě je zvyklý. Pozorně je četl a tvářil se vážně. Taky jsem se tvářila vážně a mlčela. Všude to mlčelo. Nikdo ani nedutl. Bylo to zajímavě zvláštní. Přemýšlela jsem, jestli je to hezké ticho, které znám z kontemplace, nebo ticho před bouří.
Položil mi pár záludných otázek. Jaká porucha osobnosti je pro partnerství nejhorší? Všechny, řekla jsem, protože všechny bolí. Vzpomenete si na další teoretiky já? Ne. Říká Vám něco jméno Mead? Ano. Dokázala byste popsat...? Dlouhé ticho, přerušené tichým: asi bych vařila z vody.
Voda. Občas jsem taková dost výrazně. Zdálo se mi, že lidé, zkoušení přede mnou, více mluvili, byli přesvědčiví, uměli se prodat. Vyučující se mi koukal do očí. Já mlčela a přiznala, že nevím to, co bych vědět měla. Někdy bych si přála zkusit si obléct jiný temperament a dokázat plamenně hovořit se zkoušejícím o tom, co vím. Nejde mi to. Místo toho mlčím a stále dokola omílám, že vím, že nic nevím. Že jsem rozechvělá. A že se necítím dost kompetentně.
Když je zkouška za mnou, neumím živelně vykřiknout, huráá, mám to! A dokonce za jedna!, nýbrž se potichounku plížím na metro, tak zadumaně, že bylo štěstí, že jsem nastoupila do vozu ve správném směru. S myšlenkou, že si nejsem jistá, za co že jsem tu jedničku dostala, a že jsou na mě všichni tak nezaslouženě hodní.
Chtěla bych toho buď vědět víc, a tím pádem si také být jistější. Anebo se umět intenzivněji radovat z toho, co už vím.
Asi jsem něco věděla, když jsem zkoušku udělala. Kéž bych věděla, že jsem taky dobrá.
(Nebo spočívá kompetence v tom, že umím přiznat, že něco nevím, jak povzbudil mě usměvavě M.?)
Čeká mě takových zkoušek ještě několik. Ou jé.

.

Strašně se bojím,
že nezvládnu.