Nuuksio

S nerozhodností sobě vlastní jsem do poslední chvíle nevěděla, zda se vydám do nedalekého velikého národního parku jen na jednodenní putování nebo na více dní - včetně nocí. Křehká a bojácná dívenka ve mně zvítězila, když jsem zvolila první možnost. Představa spaní v neznámém prostoru, s neznámými lidmi, bez jakéhokoliv doprovodu, mě nakonec víc lekala než bavila.
Ráno jsme s maminkou odvezly holčičku do školky. Bylo to pro mě podivně nostalgické, neboť loni touhle dobou jsme se v té školce byly prvně podívat a rodina se rozhodovala, zda tam holčičku dá. Teď už je to rok, co tam chodí. Waldorfské prostředí mě opět nadchlo svou útulností, přírodními materiály a dřevěností.
Poté jsme se vydaly autem směr Nuuksio. Je to asi 45 kilometrů. Zdá se mi zvláštní, jak Finové na vzdálenosti nahlížejí úplně jinak - co mně se zdá jako celkem daleko jim připadá jako sousední. Řídila jsem, neb maminka byla unavená. Přiznávám, že jsem měla trému, neboť jsem se jí chtěla ukázat jako schopná a správná řidička.
Dorazily jsme k přírodnímu muzeu Haltia, tam jsme se rozloučily. Vešla jsem do zvláštní dřevěné budovy. Uvnitř se mě hned ujaly dvě pracovnice a nabídly mi mapu parku a možnosti tras. Byly velice milé, ochotné a příjemné. Pak jsem si koupila lístek do muzea a zůstala tam asi hodinku.

Už minulý rok jsem navštívila jedno podobné přírodní muzeum - Pilke v Rovaniemi. Zdá se mi, že finská muzea jsou o dost více interaktivní, promakaná, a zároveň ukazují celkem obyčejné věci. Prohlédla jsem si jakousi výstavu finského trampingu - byly tam vystavené fotky z přírody, vybavení (jako třeba ešusy, krosny, pohorky, bundy, nože) a různé příběhy jednotlivců. Docela mě to nadchlo a zároveň mi to přišlo takové běžné. Poté jsem shlédla přírodní kompozici - sestávala se z různých map Finska, umístěných na dotykových obrazovkách. Člověk si mohl otevřít jakoukoliv část Finska a podívat se na fotky z přírodních rezervací. Dále se v muzeu nacházela různá zákoutí - třeba dřevěné vejce, do něž se dalo vejít, a v němž byla socha labutí, hrajících šachy. Celé to mělo nějak symbolicky vyjadřovat finský národní epos Kalevala, což je zřejmě pro ne-Fina těžce uchopitelné. Nebo jeskyně, v níž bydlel vycpaný medvěd (zažila jsem dvě děti, které se ho dost lekly), různé malé místnosti s obrazovkami ryb, lesa atd. Nejvíc mě zaujala místnost "noční příroda". Jednalo se o tmavý černý prostor, v němž se ozývalo hučení sov a noční zvěře... uvnitř seděla jedna finská rodina a pozorně naslouchala - já nebyla dost trpělivá na to strávit tam více než dvě minuty.
Poté jsem se vydala ven, malebnou zhruba pět kilometrů dlouhou cestou od Haltia do centrálního "vchodu" do parku jménem Haukkalampi. Cesta byla krásně upravená, snad každých deset metrů značka.

V Haukkalampi se nacházela jakási skautská boudička. Uvnitř se k mé veliké radosti prodávala káva, pohledy a zmrzlina. Chvíli jsem pobyla a poté pokračovala dál v putování. Zvolila jsem nejdelší žlutý okruh, 7, 2 kilometrů dlouhý.
Nedokážu ani ve slovech vyjádřit, jak moc pro mě znamenalo jen chodit, mlčet, užívat si samotu, dýchat čerstvý vzduch a obdivovat vše okolo. Cestou jsem ani nepotkávala příliš lidí - jen sem tam nějakou skupinku, jednotlivce nebo "borůvkáře", kteří v borůvkových polích pilně sbírali.
Okolo třetí hodiny odpolední jsem se vydala k jednomu krásnému tábořišti s ohništěm, které se jmenovalo Saarijärvi a nacházelo se na malém ostrůvku. Když jsem kráčela dřevěným můstkem k ohništi, spatřila jsem, že se kolem něj již shromáždila jakási skupinka. Nebyla jsem si jistá, zda se mohu připojit - vypadali tak nějak semknutě.

"Jo, ale to je lepší si tu saunu hned rezervovat, když jdete celá skupina. Je to ve Vantaa..." Nemohla jsem uvěřit vlastním uším. Od ohýnku jsem slyšela mateřštinu! Plíživě jsem došla ke skupince, nejdřív chvíli jen mlčela a pozorovala. Pak jsem nesměle pípla: "Můžu se připojit?" Osazenstvo kolem ohně na pár vteřin ztuhlo a ztichlo, snad v podobném šoku jako před tím já. "Tyjo, čtyři roky ve Finsku, ale tohle se mi ještě nestalo!" řekla jedna dívka. A tak jsem obědvala ten den se svými krajany. Dozvěděla jsem se, že již před tím se v parku náhodně setkaly dvě skupiny Čechů. A do toho jsem ještě přišla já! Jakáto podivu-hodná náhoda! Bylo to moc milé, uvolněné, a najednou jako doma, povídat si se spoluobčany. Má to něco do sebe, potkat někoho v zahraničí - jako by padla nějaká obecná stydlivost, jako by na spoustě věcí až tak moc nezáleželo - národnost nás spojuje. Říkala jsem si, že kdybych tyto lidi potkala v Praze v metru, asi bych neměla důvod se s nimi dát jen tak do řeči, ale tohle bylo jiné.

Po obědě jsem se vydala na cestu do Katilly. To je také tábořiště, které se nachází na severu. Ušla jsem dalších zhruba šest kilometrů v mlčící a lesní krajině. Bylo to prostě krásné. Cestou jsem například přemýšlela o tom, že bych se vlastně nebála v nějakém z tábořišť přespat. Zdálo se mi, že finské rodiny tam jezdí na dovolenou - v každém tábořišti jsem vždy někoho potkala, pokaždé hořel oheň, někdo se tam nachýázel, takže by bylo snad i možné tam zanechat stan s věcmi a celodenně putovat - ve Finsku, kde se nikdo nezamyká, a kde se uvnitř auta leckdy nechávají klíče, bych se nebála to udělat.

 V Katille, která vypadala jako konec světa, jsem nasedla do autobusu do Espoo, v Espoo přesedla na vlak do Helsinek a v Helsinkách na další vlak do Järvenpää...a cítila jsem se příjemně unaveně. To jsem přesně potřebovala, se takhle vyvětrat, vychodit.