Ztracená

Myslím, že každý z nás se potýkáme s nějakou vlastní slabostí. Tou mou je mimo jiné mimořádná nenadanost v oblasti orientace v prostoru.
Už odmala jsem prostě "taková ta, co se vždycky ztratí". Ztratila jsem se už v první třídě v nové škole, v níž jsem nemohla najít záchody. Ztratila jsem se na lyžařském výcviku v sekundě. Ztratila jsem se v Holostřevech - jednou dokonce tak, že byla vyslána četa, aby mě hledala po sudetských lesích, podruhé tak, že mě k faře přivezl pán s traktorem. Ztratila jsem se v Mnichově, když jsme tam byli s gymplem na výměnném pobytu.
Dokonce i má nynější finská rodina mě přivítala slovy: "jo, a ty jsi ta, která se vždycky všude ztratila, viď?
Vlastně se mi lépe vybavují výlety a pochůzky, při nichž se mi povedlo se neztratit. Ráda bych nějak zapracovala na tom, abych se zlepšovala a nebloudila, ale nevím, jak. *
A tak jsem se zkrátka ocitla ztracená i dneska, v autě, v Helsinkách. Loni se mi to stávalo pravidelně. Na cestu kamkoliv jsem si schválně nechávala dvojnásobný čas, který stejně nestačil. Dvakrát se mi stalo, že jsem nestihla ani konec mše, neboť jsem bloudila finskými ulicemi tak dlouho, až byla hodina pryč.
Myslela jsem si, že do katolického kostela, který jsem loni dvakrát navštívila, trefím. Připravila jsem se - procházela si na google mapách všechny odbočky. Jo, jasně, tam, říkala jsem si - na ten Ring 1 a pak nějak na tu tlustou ulici Mannerheimintie... Přibalila jsem si do tašky pro jistotu mapu se všemi ulicemi hlavního města Finska. A vyjela směle do metropole - s tajemným úsměvem po roce nasedla do auta, jehož sympaticky hlučný dieselový motor a rychlý odpich jsem okamžitě poznala.
Vynechme příhodu, v níž jsem málem narazila do garáže a pak při couvání najela do okrasných kamenů podél cesty, protože takové věci by patřily do dalšího článku o mé neschopnosti normálně parkovat.
Jela jsem po "Ringu 1" tak dlouho, až jsem se octla v sousedním městě Espoo, kde se narodil Kimi Räikkönen. Bohužel jsem tam neměla namířeno. Patrně jsem čekala, že z dálnice se náhle stane ta helsinská ulice, kterou potřebuji. Takže jsem se poslušně otočila a jela zpět.
Nemá cenu popisovat, kde všude jsem bloudila. Často jsem prostě zastavila na autobusové zastávce, koukla se, v jaké jsem ulici, našla tu ulici na mapě a...ač jsem byla schopná se takto lokalizovat, neuměla jsem přijít na to, jakým směrem mám jet, abych se dostala, kam potřebuji. To bylo hrozné.
Když jsem se konečně domotala do kostela a našla jediné volné místo k parkování (s chvěním, že tam třeba mohou stát jen obyvatelé domu, před nímž se parkoviště nacházelo), doběhla jsem do kostela Panny Marie zrovna ve chvíli proměňování. Kostel byl plný. Samí cizinci, především Asiaté. Mši sloužil kněz, který měl dlouhé tmavé vlasy stažené v culíku a vypadal jako indián.
Došlo mi, dojatě, že ta Eucharistie - že Pán Ježíš je tu i pro mě zmatenou, bloudící, pro mě, telátko v prostoru, které se ve světě ztrácí i s mapou v ruce.
Takže to je vlastně krásné.
Jen bych si přála, aby mi sudičky přeci jen daly do vínku alespoň nějakou tu špetku orientačního smyslu...anebo aby mi někdo poslal dží pí esku.
Terveiset kaunis Suomessa!
* kdybyste někdo měl nějaký tip, jak zlepšovat orientační smysl, budu ráda!