Au pair strasti

Někde jsem se dočetla, že hlavní věcí ohledně toho být au pair je vlastní dospělost, vyzrálost. Něco na tom jistě bude.
Dnes jsem chtěla jet s dětmi na nákup. Kromě zjištění, že dětem trvá všechno 3x déle než bych čekala (snídaně, čůrání, oblékání), jsem opět jaksi narazila na své hranice.
Když jsem děti konečně přivedla k autu, nastal problém. Nešel mi zapnout pás u sedačky starší holčičky. Zápasila jsem s tím dvacet minut. Mezitím mladší chlapeček zuřivě plakal, nespokojen, připoután již do sedačky své. Smutně se díval na své holínky, které chtěl sundat. Já se však dál věnovala zlomyslnému zapínátku na sedačce.
Čím déle se mi to nedařilo, tím více jsem začínala být nervózní. Za chvíli bude potřebovat auto tatínek a musíme stihnout nakoupit... Tatínek spal vevnitř. Samozřejmě jsem celou dobu přemýšlela, že by asi nejdospělejší bylo ho normálně vzbudit a zeptat se, jak se to dělá.
To se nakonec stalo. Poprvé jsem stydlivě vešla do ložnice a řekla jeho jméno. Opatrně. Pochrupkával však dál. Bylo mi hloupé se ho dotýkat, a tak jsem se poslušně vrátila k neposedné holčičce, řvoucímu chlapečkovi a zlobivé sedačce. Zkoušela jsem dalších deset minut záhadu vyřešit než jsem se opět odhodlala k akci vzbudit tatínka. Opět jsem stydlivě vlezla do ložnice a řekla jeho jméno o něco hlasitěji. Pak mi došlo, že má v uších špunty. Jemně (příliš jemně) jsem s ním zatřásla. Když se nic nestalo, nezmohla jsem se na nic lepšího než se opět hloupě vrátit zpátky a opět nekonečně zápasit s neuzavřitelnou sponou.
Poté jsem se rozhodla využít holčičku, aby si tatínka vzbudila sama. Udělala to. Tatínek laskavě pomohl, celé sedadlo bylo podivně zaseklé. Byl celý rozespalý, bylo mi ho líto a provinile jsem špitla, i'm sorry. No problem, řekl on, jako obvykle.
Pak jsme konečně vyjely.
Cestou děti vřeštily vzadu, že chtějí to, či ono. Poslouchat dětské písničky, hrát si s autíčkem, pít džus, čůrat... Zachovala jsem pokojné ticho a snažila se věnovat bezpečnému řízení vozidla v dešti, notně rozechvělá nedostatkem času...
Maminka mi den před tím popisovala, kde onen Lidl naleznu. Avšak nebyla bych to já, kdyby se mi to podařilo napoprvé. Nejdřív jsem omylem skončila u jakéhosi zahradnictví. Protože mi maminka radila jet stále směrem Helsinky než obchod po levé straně uvidím, učinila jsem tak. Když jsem ale viděla exit na letiště, říkala jsem si, že už jsme asi příliš daleko, a že je něco špatně. Vyjela jsem exitem letišťovým a ve snaze se otočit a jet na dálnici obráceným směrem zpátky jsem ve vší nervozitě opět vjela exitem stejným směrem Helsinky. To už chlapeček vřeštěl více a holčička se mě ptala, kam to, u všech Svatých, jedu.
Po půlhodině bloudění jsme již parkovali u Lidla. Protože jsem věděla, že se to jinak nestihne, s provinilým pocitem jsem zanechala děti v autě a oznámila jim, že jsem cobydub zpátky, a že pinesu zmrzlinu.
Běhala jsem po obchodě jako blázen a nahlas si předříkávala pin od kreditní karty, která mi byla svěřená, abych ho nezapomněla. Pospíchala jsem sem a tam, s bušícím srdcem, s nervozitou, aby se děti v autě neudusily, nepřizabily, nepokakaly... a pobrala aspoň to málo, co jsem měla v úmyslu koupit.
Zmrzlina děti dostala do dobré nálady, stejně tak puštěné cédéčko dětských písní. Na cestě zpět jsem se již cítila klidnější, dokud chlapečkovi nespadla zmrzlina na zem. Vřeštil nad tou ztrátou, dožadoval se očištění svých špinavých rukou. Snažila jsem se co nejklidněji vysvětlit, že brzy budeme doma, a že teď musím řídit.
Sotva jsme dojely domů a já odpoutala děti ze sedaček, rozběhly se po zahradě, snad aby se dostatečně protáhly. Naháněla jsem je dovnitř, neboť již byl čas ohřát oběd. Potřetí za sebou špagety, kterých maminka uvařila tolik. Já nestihla nic připravit - jen jsem hodila na pánev baby karotky. A za chvíli už jsme jedly. Oběd přerušilo chlapečkovo přání čůrat a neustálé pípání čehosi. Když jsem konečně našla zdroj zvuku a vypnula ho, nastalo asi na půl vteřiny ticho než si holčička začala hrát s kusem chleba, který si nazvala psím chlebem, nebo chlebím psem, podle toho, jak se to vezme. Bylo čtvrt na dvanáct, Finové obědvají brzy. Stihly jsme dorazit včas. Ještě mě čekají dvě hodiny hlídání.
Modlila jsem se takto: Pane Bože, prosím, dej mi trpělivost s dětmi i se sebou samou!