Strach před maturákem

Že nebudu dost krásná a že moje šaty nejsou dost slavnostní.
Že se opiju a budu trapná.
Že se rozbrečím a rozmaže se mi líčení.
Že se přerazím ve svých nezvykle vysokých lodičkách.
Že nezvládnu tanec s panem australanem P.M. (Nebo on se mnou...?)
(Proto)že neumím tančit a on asi taky ne.
Že se to nestihne.
Že budu vypadat jako ovečka.
Že se správně nenastavím, až mě budou stužkovat.

Uvidíme v pátek...

Čau

Nejde mi nic psát a nepíšu o tom.
Je noc... není to moc?

Sotva dokouřím, jdu se vyčůrat nočně v borském parku.
Odvážné... nebo spíš šílené?
Koukám se přitom do jediného rozsvíceného okna na protější straně silnice. Koukám se do něj upřeně, abych se nebála.
Jak asi fungují ty asociace, když vtom, náhle a úpěnlivě, myslím na Tebe a Tvoje čau.

Nemám ráda ten pozdrav. Vždycky mi přišel takovej odbytej, odfláklej, krátkej, suchej.
Připomíná mi slez hoperek, které se zmalovaně setkají ráno před svou školou a tak nějak nijak na sebe v hloučku halekají "čaaaau", jako aby se neřeklo, že nic neřekli.

Tys všechno změnil.

Tys dal tomu slovíčku novej význam.
Jako mnohýmu dalšímu...
Když řekneš procítěně, potichu a něžně "čau" a potom mě pevně obejmeš.
Vím a věřím, že to není ani odfláklý, ani odbytý, ani suchý.
Kéž by to trvalo věčně.

Poslední dobou

Bojím se a hádám se
bez křiku
jen se skřehotavým hlasem
do telefonu
na krajíčku.
Zase pláč na záchodě
a ta poníženost ze sebe,
která už nelze
nést.

Stresy ve škole a lhostejnost pro svět
hra na umění nedostatek času lenost
(to) všechno a ještě něco
rozpuštěno ve slaném roztoku

Je to jako když se
obnaží ta bolest
nesmyslnost necíl
bez-naděj
panika
strach
jako když strhneš náplast a pod ní
otevřená zlomenina

a Ty u toho nejsi
jsem sama

Možná je to zase jen fňukavá nechuť nést svůj kříž... možná je to důvod, proč si pořád zapaluju cigarety, nejlíp, když se nikdo nedívá... možná se teď hrozně stydím a měla bych psát jinak... možná jsem vděčná za možnost hrát a chodit do autoškoly... hysterie přecitlivělost a tak, za což se
nenávidím
zima vevnitř

Nemůžu se soustředit
přestože dennodenně polykám
lecithin a antidéčka

už mě to fakt sere
chci Tě normálně milovat

Ach jo

Ve volném čase spím.
To nebolí.
Učím se řídit.
Mám bordel v pokoji.
Poslouchám ticho.
Toužím.

Čtu. Tohle, třeba...


"Lori!
Odcházím přece, a to dříve, než jsem myslil, takže mi nezbývá čas ještě jednou se rozloučit. Není to také třeba; vždyť jsem se v neděli už navždy rozloučil a loučím se tímto malým dopisem aspoň písemně ještě jednou. Žijte blaze, jsem přesvědčen, že se dovedete utěšit z mé nepřítomnosti. Cestuji pryč, daleko na venkov k svým známým, nedaleko od místa, kde můj přítel odpočívá věčným spánkem a nemůže už se mnou cítit mé bolesti. Chci navštívit místo jeho spánku, které je mi posvátnější než oltář mého Boha; proto chci k němu přistoupit čistý a aniž chovám zlobu proti komukoliv. Nuže žijte, prosím, blaze, odpusťte mi v srdci, jestliže jsem Vám někdy ublížil, jako já Vám odpouštím. co jste mi kdy udělala. Snad se naučím na jeho hrobě Vás nemilovat, zapomenout Vás a opovrhnout světem, který mi všechno vzal, který každou mou radost zničil, dříve než jsem ji pocítil, snad se naučím na jeho hrobě klidně umřít a s ním snít v chladném klínu země o ztracených rájích, jak jsme spolu v životě snili o rájích, které jsme doufali nalézti na této zemi.
Žijte blaze. Já jsem Vás opravdu miloval a běda mi, že ještě stále Vás miluji."

Ignaz M.
(Karel Hynek Mácha)"
5/1834

Září-m ?

Já nevím.
Většinou se mi nechce nic psát.
Jako by snad vůbec nic nebylo...

Prázdniny odešly tak, že spíš úplně proběhly.
Jako by taky nebyly, když jsem vstoupila do školní budovy.
Tam zase pan Kabelka, dřevěný skříňky, masivní schodiště, sešity s penálem na stole a učit se.
A bacha! Ze všech stran: vy letos maturujete!! A to je strašně důležitý!

Bojím se.
Čeká mě koncert.
Maturák. Sprachdiplom.
Nábožka. Přijímačky. Autoškola.
Biřmování.
Maturita.
Rozhodnutí.

Já nevím.

Teda, vím, a vidím... kolik dobrýho se mi děje.
Jak to mám teď všechno klidný. Hezký. Krásný.

Plním si sny.
Koupila jsem potkaničkám větší klec. Z aukra. Levnou.
Koupila jsem si hodinky. S kytičkatým páskem.
Široký kalhoty. Jaký jsem si vždycky přála.
Konečně jsem vydělala na autoškolu. Jak jsem chtěla.
Ve vysněný práci. Čajovnový.
Kde jsou milý lidi a moje průšvihy jen občas.
A budu mít svůj vlastní koncert! To by mě snad ani ve snu nenapadlo.
Setkala jsem se s úžasnýma lidma.
O prázdninách, i teď, v době nedávné.
A pořád se setkávám, neboť jsou to přátelé.
Přežila jsem všechno těžký, co se dělo.

Ve vysněným domě
a po zahradě běhá (po vysněný velký čerstvě posekaný zahradě)
i vysněnej milej vděčnej promáčknutelnej pes

A teď, tady sedím...
ve vysněným nově vymalovaným pokoji, kde nic nechybí
(už ani houpací křesílko)
a nikdo tu není a (tak) všechno mlčí...
a měla bych bejt šťastná ale
nejsem
...

Samota sebenenávist prázdno neschopnost
zmateno
strach
úzkost
pořád pořád dokola

Jsem sama
toužím obejmout

dobrou noc

(možná jen frustrace
jak se stydím křičet vřeštět volat
stále znova
stejská se mi

po Lásce)

Utíkám

Text ke řvací písničce, zhruba rok starej...-

(Bolí to, ale mlčím, snad abys nevěděl...)

Chtěla jsem Tě vidět ale
bála jsem se
jet sama vlakem
za Tebou

Nemám co dělat je mi vedro žízeň mám
a ňák už vůbec nevim
co se sebou
ouooou...

R: Tak mi řekni, co smysl má
Jestli můj strach nebo chvíle líbezná
Tvoje oči, ty jediný, co znám
chci utéct, ale
nevím kam

Dnešní den mi zase utek
jako řeka
která však nevim
kam teče

Obávám se však
že odnikud do nikam
nemám co říct, tak
zmateně mlčim

R:
...ale nemám kam

Mám už unavený oči ale
bojim se noci
jsem tak prázdná
a CHYBÍŠ MI

R:
Tak mi kurva řekni, co smysl mááááá
jestli můj strach nebo chvíle
líbezná
Tvoje krásný voči
ty jediný, jediný, co znám
chci utéct...a nevím kam
chci utéct...a nemám kam

Chci utéct
a utíkááám...
utíkám....
...za Tebou utíkám...
...

Třes

Třes po celým těle
divnej tlak v hlavě
napětí

Krátkovlase
sedím dýchám bojím se

Kdo jsi? ptáš se mě
nevím
ale vím kdo jsi Ty
odpovím

neumím Ti lhát

Po jumpu

Nevím vůbec.
Nemám nic.

Věřím.