Naboso

Je toho nějak hodně, nestíhám, jsem strašně vděčná, uá...
o-všem, chtělo by se mi zkusit napsat něco o tomto.


Když se venku usmívá sluníčko, dost nutkavě mě to láká k tomu, sundat si boty a osvobodit svá chodidla od tkaniček, podrážek a nevyhnutelné uzavřenosti.
Dneska tomu bylo taky tak.
Hrála jsem na mši, bylo to milý, vlastně... a hlavně, cítila jsem silně, jak mi lidé posílají k nohám tolik krásných darů a chvil a těšila se z toho.
Potom jsem si sundala boty.
Dneska to byly žabky. Krásný, barevný, s přezkama, (píše se opravdu z?) vyrobenýma z velkých kulatých dřevěných korálků. Krásný, ale... bolí to, je nosit.
Tak jsem si je schovala ke kytaře a vyrazila z Pavilonku pěšky směr náměstí. Stejnak jsem měla času nazbyt.
Cesta byla náročná.
Možná je vlastně úplně každá cesta vždycky náročná...
Malinké kamínky se zařezávaly do chodidel, nejhorší však byla horká vyprahlá silnice, která pálila po celé nožní klenbě. Když jsem tedy potkala louži, navštívila jsem ji a nechávala tak pak kus cesty za sebou rozmilé stopy.
Některý povrch byl ale naopak velice příjemný a hlaďounký. Nebo bylo líbezné jít po trávě a snažit se nemyslet na to, jestli se třeba do prostoru, do kterého šlapu, nevyčůral nějaký zvířecí kámoš.
Bylo zajímavé octnout se úplně u sebe, tím spojením svého chodidla s chodivým prostorem, úplně, bez jakýchkoliv hranic.
Bylo fascinující cítit více svou patu a našlapovat tak potichu, že není nic slyšet.
Bylo úsměvné vnímat ty pohledy lidí, kteří možná se divili, že nemám boty. Ale třeba si toho ani nevšimli, nevím.
Pak jsem jela bezbotově i tramvají a autobusem a šla z návsi až domů.

Chtěla jsem toho napsat víc, ale musím už jít...

Děkuju za Lásku.
A to je asi to hlavní...